Když mě Gwen uviděla, tvářila se, jako by spatřila ducha. Začala nepříčetně křičet a rozbíjet věci. Jakmile to Dixon viděl, sevřel ji v náručí.

Jeho hruď byla vždy tak hřejivá a uklidňující.

Gwen se postupně uklidnila, zatímco neustále mumlala Dixonovo jméno. A ten muž, můj manžel, ji utěšoval: "To bude dobré. Jsem tady. Nic ti neudělá."

Dixonova letmá něha patřila jí. Otočil se ke mně a chladně se mě zeptal: "Co děláš v nemocnici? Rychle, jdi domů."

Před Gwen mi vždycky říkal, ať jdu domů.

Odvrátila jsem zrak od něhy, kterou Dixon věnoval Gwen. V tu chvíli Gwen využila Dixonovy přítomnosti a chrstla mi do obličeje hrnek vařící vody. Vykřikla jsem bolestí a v panice ucouvla. Narazila jsem do několika věcí, a právě když jsem padala, někdo mě chytil za paži.

Bezradně jsem k němu vzhlédla. "Dixone."

Když se na mě podíval, v jeho pohledu se zračil zmatek. Pak ostře pohlédl na Gwen a odvedl mě na pohotovost. Podívala jsem se do zrcadla a uviděla, že můj dokonalý make-up se pod horkou vodou roztekl.

Zůstala po ní červená jizva, která mi zdobila jednu stranu obličeje.

Ta pocházela z mého odpoledního pádu a také z toho, jak jsem si ji rozdrásala nehty.

Dixon našel obvazy a lékařský líh. Mlčky začal mou ránu dezinfikovat. Ačkoli to bolelo, donutila jsem se zůstat potichu a užívat si ten okamžik tepla, který mi věnoval.

Moje černé vlasy byly úplně promočené. Sklopila jsem zrak k jeho dlouhým, štíhlým a bledým prstům. Pak jsem tiše vyslovila jeho jméno: "Dixone."

Odpověděl mi stejně tiše: "Hm?"

Zeptala jsem se jemně, téměř lačně: "Mohu ti přenechat Shaw Corporations a souhlasit s rozvodem. Opravdu se mnou nechceš chodit?"

Dixonovy prsty se zastavily. Podíval se na mě se zmatkem v očích a zeptal se na to samé: "Od Gwenina návratu se chováš divně. Co přesně máš v plánu?"

Dixon kdysi řekl, že se mnou nemá příliš trpělivosti. Zamračení na jeho tváři už prozrazovalo, že nyní vyčerpal veškerou trpělivost, kterou v sobě měl. Bázlivě jsem natáhla ruku, abych se dotkla jeho obočí a rýhy mezi ním. Zeptala jsem se: "Opravdu to nechceš?"

Můj hlas byl velmi, velmi tichý a můj tón byl nesmírně pokorný.

Dixonův hlas byl tichý, ale plný mužnosti a ostrosti, když řekl: "Můžu chodit s kýmkoliv, klidně i s idiotem, ale s tebou chodit nebudu. Prostě to vzdej."

Připadala jsem si, jako bych se spálila. Smutek a žal v mém srdci se náhle znásobily. Už jsem se nechtěla držet zpátky.

Dixon dál nanášel lék na mou ránu. Byl velmi soustředěný.

Usmála jsem se a zeptala se: "Dixone, myslíš si, že necítím bolest?"

Podvědomě zamumlal: "Hm?"

Tiše jsem se zasmála a řekla: "Myslíš si, že necítím bolest, že nepláču a nedělám scény? Proto mě neustále tyranizuješ? Ale Dixone, bylo mi pouhých dvacet, když jsem si tě brala. Byla jsem ve věku, kdy jsem nedokázala snést cizí chlad, nenávist a nezájem. A ten, kdo mi to všechno dělal, byl můj manžel, člověk, o kterého jsem se potřebovala opřít nejvíc. Ve skutečnosti nejsem tak silná, jak si myslíš."

Dixon se na mě šokovaně podíval. Náhle se zeptal: "Proč se mnou chceš... tak moc chodit?"

Odhadla jsem, že ředitel už brzy dorazí. Zamrkala jsem a ukončila rozhovor ledabylým prohlášením: "Dixone, rozveďme se. Přenechám ti Shaw Corporations."

Dixon Gregg najednou silně přitlačil. Vykřikla jsem bolestí. Přesto jsem se lhostejně usmála a řekla: "Jsem unavená. Copak sis vždycky nechtěl vzít Gwen?"

Neřekl nic.

Jeho pohledná tvář se zachmuřila. Vytáhla jsem z kabelky rozvodovou smlouvu a s úsměvem na tváři lehce pronesla: "Dixone, jakmile to podepíšeš, budeš volný."

Nedokázala jsem to snést, ale co bych mohla dělat, i kdybych se ho držela zuby nehty?

A navíc... už jsem se nechtěla dál přesvědčovat, abych mu odpustila, že mi ublížil.

Dixon si vzal rozvodovou smlouvu a vážně si ji pročetl. Nakonec lehce řekl: "Ty už nechceš ani Shaw Corporations?"

"Chci jen pět milionů. Zbytek si můžeš nechat."

Znovu se odmlčel.

Dlouhou chvíli držel rozvodovou smlouvu nehybně v ruce. Vytáhla jsem z kabelky pero a podala mu ho. Dlouho váhal, než k dokumentu slavnostně připojil své jméno.

Pocítila jsem žal. On to podepsal...

Chtěl se rozvést.

Jedna smlouva nyní ukončila naše manželství.

Vzala jsem si od něj rozvodovou smlouvu a donutila se k úsměvu. "Nechám právníka, ať to vyřídí. Rozvodový list dostaneš za pár dní. Akcie Shaw Corporations na tebe převedu během několika příštích měsíců."

"Jen mě nech ve zbývajícím čase o samotě."

Bylo to, jako bych došla k prozření. Cítila jsem obrovskou úlevu. Rána na obličeji jako by už tolik nebolela. Konečně jsem ho dokázala... nechat jít. Konečně jsem dokázala vrátit mu jeho svobodu.

Věděla jsem, že ředitel Gregg by tu teď měl být. S Dixonem jsme vstali a přešli ke Gweninu pokoji. Slyšeli jsme, jak se jí ředitel Gregg chladně ptá: "Tak co? Nenašla sis snad ty muže a nenaplánovala to?"

Gwen se ho vždycky bála. Vystrašeně řekla: "Lžete. Neudělala jsem to!"

"Mám záznamy o tvých transakcích. Chceš to ještě pořád popírat? Gwen Worthová, pokusila ses obvinit mou snachu. Nech si zdát! I kdyby to nebyla moje snacha, do rodiny Greggových bych tě nikdy nepustil!"

Vzhlédla jsem k Dixonovi. Jeho výraz byl klidný, i když naslouchal rozhovoru uvnitř. Když jsem o tom tak přemýšlela, můj plán byl zbytečný. Dixon byl inteligentní muž. Bylo spousta věcí, na které mohl přijít sám, aniž by je někdo musel vyslovit.

Přesto Gwen neodhalil, a dokonce předstíral, že nic neví, když ji utěšoval. Jen jí to toleroval. A já se chtěla domáhat spravedlnosti pro sebe. Byl to takový výsměch.

Dokonce jsem tím obtěžovala jeho otce.

Když jsem na to pomyslela, ve spěchu jsem se otočila k odchodu. Jakmile jsem došla ke dveřím nemocnice, pocítila jsem, že něco není v pořádku. V nose mě hřálo a podvědomě jsem se ho dotkla.

Na mé ruce zůstala děsivá, jasně červená šmouha.

V tiché noci padaly sněhové vločky. Nastavila jsem dlaně, abych je chytala. Nohy se pode mnou náhle podlomily a já upadla na zasněžené schody.

V tu chvíli se mi zdálo, že vidím Dixona Gregga z toho roku.

Vřele mě nazval "slečnou". Jeho hlas byl hluboký a tichý, když se zeptal: "Slečno, je tak pozdě. Proč nejdete domů?"

Odvážně jsem mu věnovala zářivý úsměv a odpověděla: "Chci tě slyšet hrát na klavír. Zahraješ mi 'Ulici, kde sídlí vítr'?"

"Dobrá. Zahraju ti ji zítra ve třídě."

Toho roku jsem nenašla odvahu vejít do třídy a poslechnout si, jak tu skladbu hraje. Dřepla jsem si venku před třídou, pod zelenými okny, vedle bílých zdí. Bezradně a ustrašeně jsem plakala.

Mít ráda Dixona Gregga se tehdy zdálo velmi prosté.

Když jsem upadla na schodech, držela jsem se posledních zbytků vědomí. Viděla jsem toho vřelého Dixona Gregga a zdálo se mi, že ho slyším volat mé jméno...

"Caroline, vzbuď se! Vydrž!"

Měla jsem pocit, že slyším neurčitý, zoufalý hlas. Tiše prosil: "Hlavně, když budeš v pořádku... Slibuju, že s tebou budu chodit. Můžu s tebou být třeba napořád."