Zelena.

Zbytek dne se táhl dál a dál. Po něčem, co připadalo jako dny, konečně zazvonilo naposledy. Jako obvykle jsem si velmi pomalu sbírala své věci a čekala, až se většina dětí vytratí, než se vydám ke své skříňce. Čím déle čekám, tím méně lidí musím potkat. A tak se mi to líbí.

Vyšla jsem ze dveří a tam byl on. Gunner. Opíral se o plot, ruce zkřížené na hrudi a jedno koleno pokrčené, nohou se opíral o plot. Uf, byl dokonalost sama. Smál se a povídal si s Colem a Smithem. Páni, ti byli nerozluční. Co tu vůbec ještě dělali? Všichni ostatní už odešli, na co čekali.

Gunner otočil hlavu a uviděl mě ve dveřích. Rychle se odlepil od plotu, otočil se ke mně a na tváři se mu mihl lehký úsměv. Cole a Smith se na mě taky dívali. Smith znovu zamával prsty. Sklonila jsem hlavu a zamířila k bráně.

"Ahoj, Zeleno," zavolal Smith zpěvavým hlasem. Zvedla jsem oči a uviděla, jak ho Cole dloubl loktem do žeber, Smith se na něj podíval a beze slov naznačil 'co'.

Znovu jsem sklonila hlavu a pokračovala k bráně.

"Nazdárek," ušklíbl se Gunner,

"Říkali jsme si, že bychom tě mohli doprovodit domů," řekl a kývl hlavou ke svým přátelům za sebou.

Proč by mě chtěli doprovázet domů? Snaží se mě jen dostat někam o samotě, aby mě mohli napadnout? Začala jsem se cítit trochu vyděšeně a zmateně. Proč mi projevovali tolik pozornosti? Ti tři chlapci stáli u brány, upřeně se na mě dívali a čekali, až odpovím.

"P-proč?" zeptala jsem se tiše.

"No, protože by to pro nás byla dobrá příležitost si promluvit," odpověděl Gunner bez váhání. O čem bychom si tak měli povídat, nemáme nic společného a pochybuju, že by nás spojovalo cokoliv jiného.

"Proč byste se mnou chtěli mluvit?" zeptala jsem se asertivně.

Gunner naklonil hlavu na stranu a po tváři se mu rozlil zmatený výraz.

"Jsi krásná, Zeleno, proč bych nechtěl mluvit s krásnou dívkou?"

Potichu jsem se nad jeho poznámkou ušklíbla. O čem to proboha mluví. Nejsem krásná, jsem rozbitá. Buď hraje nějakou hru, nebo je slepý.

"Nejsem krásná, jsem ošklivá bahenní příšera," zašeptala jsem s nádechem opovržení v hlase. Sklonila jsem hlavu, nechala si vlasy zakrýt obličej, zkřížila si ruce a svěsila ramena.

Smith se uchechtl a Gunner prudce otočil hlavu a zavrčel hlubokým, divokým vrčením, takovým, jaké by vydalo zvíře. Nikdy předtím jsem neslyšela člověka takhle vrčet, bylo to přinejmenším zvláštní.

"Co je?" vypískl Smith a rozhodil rukama,

"Je vtipná," zasmál se. Cole ho plácl zezadu do hlavy a Gunner na něj zafuněl a otočil pohled zpátky na mě.

"Tohle už o sobě nikdy neříkej," řekl Gunner, když se naklonil dopředu a dřepl si tak, aby měl obličej v rovině s mým.

"Ty, Zeleno, jsi úchvatná."

Moje nitro roztálo, pod mou drobnou postavou se mi podlomila kolena. Trochu jsem zavrávorala, zaskočená jeho intenzitou a teplem. Rychle se narovnal a udělal krok ode mě. Vzhlédla jsem k němu, jeho zářivě modré oči stále upřené do mých. Musela jsem se asi úplně zbláznit.

"Dobře," řekla jsem, když jsem prokličkovala mezi obřími chlapci ven z brány. Ti tři kluci mě těsně následovali.

Šli jsme lesem mou obvyklou cestou domů. Gunner šel vedle mě, Cole a Smith kousek za námi.

"Tak mi o sobě něco řekni," řekl Gunner s úsměvem. Trochu jsem zavrtěla hlavou a ani se na něj nepodívala.

"Nejsi zrovna velká mluvka, že?" zeptal se, znovu jsem zavrtěla hlavou.

"Zatím to jde skvěle," zaslechla jsem Smithe zašeptat Coleovi,

"Drž hubu," zašeptal Cole zpátky. Nemyslím si, že věděli, že je slyším. Gunner na ně z koutku úst zavrčel. Podívala jsem se na něj a on mi rychle úsměv oplatil. Ohlédla jsem se za sebe a Cole se Smithem byli za námi, sice blízko, ale rozhodně ne dost blízko, abychom slyšeli jejich šeptání. Divný.

"Žiješ tu dlouho?" zeptal se Gunner.

"Co si pamatuju."

"Páni, takže jsi nikdy nežila nikde jinde?"

"Ne," pokrčila jsem rameny.

"Tak proč jsi ve škole tak tichá?" podíval se na mě dolů a čekal na mou odpověď.

"Já, já ehm, j-já tam prostě nezapadám," zamumlala jsem. Chvíli byl zticha, zatímco jsme dál pomalu kráčeli.

"Ta Demi je teda pěknej kvítek."

Zafuněla jsem na něj, samozřejmě že si myslí, že je nádherná, proč by ne. Tak proto se mnou mluví, myslí si, že když se bude bavit se mnou, nějak to na Demi udělá dojem.

"Jo, pěknej kus hovna," zavolal Cole zpoza nás. On a Smith se smáli a dloubali do sebe. Podívala jsem se na Gunnera, smál se taky. Počkat, takže on Demi nemá rád? Podíval se na mě dolů a naše oči se na vteřinu střetly. Cítila jsem motýly v břiše a pálení na hrudi. Nikdy předtím jsem se do nikoho nezabouchla, je tohle ten pocit, když se do někoho zabouchnete? Usmál se na mě a jeho modré oči se zaleskly. Pocítila jsem, jak mi tělem projelo mravenčení. Od prstů na nohou k prstům na rukou, nahoru a dolů po pažích a nohách. Bylo to, jako by se mi do páteře zabodávaly horké jehly, a pak mě do hrudi zasáhla ostrá ohnivá bolest a vyrazila mi dech. Zastavila jsem se, chytla se za hruď a předklonila se. Co se to se mnou dělo?

"Páni, Zee, jsi v pořádku?" Gunner si přede mnou klekl, ruce mi položil na ramena. Řekl mi Zee, dal mi právě přezdívku? Svatá ty prostoto, ta bolest!

"Zeleno, co se děje?" zeptal se znovu, jeho hlas se třásl, jako by se bál nebo tak něco. Nemohl by o mě přece mít strach, vždyť mě ani nezná.

"Co se děje?" uslyšela jsem vedle sebe Colea, cítila jsem, jak mě chytil kolem pasu, a z toho dotyku jsem sebou trhla. Gunner zvedl hlavu a zavrčel na něj, co má tenhle kluk s tím vrčením? Zafungovalo to ale, protože mě Cole pustil.

"Je v pořádku?" zeptal se Gunnera.

"Nevím, prostě se nějak zastavila," odpověděl Gunner.

"Jak to myslíš, že se prostě zastavila?" domáhal se Smith.

"Nevím," zavrčel Gunner,

"Ucítil jsem její bolest, pak se otřásla a prostě se zastavila."

Řekl právě Gunner, že cítil mou bolest? Jak by mohl cítit mou bolest, co to vůbec znamená? Položil mi ruku pod bradu a zvedl mi hlavu, abych se na něj podívala. Druhou rukou mi jemně stáhl kapuci z hlavy. Otevřela jsem oči a jeho tvář byla přímo přede mnou. Cítila jsem jeho teplý dech na svých tvářích. Jeho ruka na mé bradě mi vysílala elektrické jiskry do krku. Jeho oči zíraly do mé duše. Druhou ruku mi položil na tvář a zhluboka se nadechl. Panebože, co se chystal udělat? Snažil se mě políbit? Samozřejmě, že mě nechtěl políbit, nebuď směšná. Bála jsem se, nevěděla jsem, co se to se mnou děje. Pevně jsem zavřela oči a poslouchala své tělo. Šrámy na zádech mě stále štípaly, ale bolely mě z toho i kosti. Žebra jsem měla pocit, jako by mě něco tahalo a tlačilo na všechny strany. Páteř jako by se mi kroutila a otáčela.

"Zeleno, otevři oči," Gunnerův hlas byl jemný a uklidňující.

"Zeleno, chci, abys otevřela oči a podívala se na mě."

Poslechla jsem, otevřela jsem oči a podívala se na něj. Jeho obličej byl stále přímo před mým. Cítila jsem jeho dech na své tváři, cítila jsem vůni jeho kůže. Jeho ruka na mé tváři byla hřejivá a bezpečná. Podívala jsem se mu hluboko do očí. Do jeho nádherných modrých očí. Ale to nebylo to jediné, co jsem viděla. V jeho očích bylo ještě něco jiného, bylo to jako pocit, jako by mě zaplavila vlna klidu.

"Nadechni se, Zee. Dlouze se nadechni a zkus se uvolnit," zašeptal klidně, a tak jsem to udělala. S očima upřenýma do těch jeho jsem se zhluboka nadechla a velmi pomalu vydechla. Jak jsem ze svých plic uvolňovala vzduch, s ním odešla i bolest v pažích a nohách, kroutivá bolest v zádech a na hrudi. Horko, které jsem cítila proudit svým tělem, to všechno ze mě odešlo s tím jedním hlubokým nádechem.

"Týýýjo," vyhrkl Smith. Slyšela jsem, jak ho Cole znovu plácl po hlavě.

"To je lepší," povzdechl si Gunner.

Pomalu jsem se narovnala, zatímco se Gunner zvedal z hlíny. Ruku měl stále pevně položenou na mé levé tváři, jeho pohled byl stále spojený s mým.

"O-omlouvám se," zamumlala jsem,

"Nevím, co se to právě stalo." Sklonila jsem hlavu a odtáhla se od jeho ruky.

"To je v pohodě, Zee, ale my už musíme jít," řekl, ustoupil ode mě a postavil se do řady vedle Colea a Smithe. Teď jsem všechno zkazila, myslí si, že jsem naprostý blázen. Ten můj hloupý záchvat šílenství je přinutil vzít nohy na ramena.

"Zvládneš odsud dojít domů v pořádku?" zeptal se Gunner s nakloněnou hlavou. Znovu jsem si natáhla kapuci na hlavu a přikývla. Chytil mě za ruku a jemně ji stiskl.

"Uvidíme se zítra," zazpíval. A s tím byli pryč.

Co jsem to právě udělala, co to tam vzadu bylo? Po zbytek cesty domů jsem se nesnášela. Jsem taková zrůda. Která osmnáctiletá holka dostane uprostřed lesa něco jako infarkt.

Dorazila jsem ke vchodovým dveřím a zastavila se, potřebovala jsem jen ještě minutu, než půjdu dovnitř. Vím, že jdu pozdě, a on z toho nebude mít radost. Jen doufám, že už toho nevypil moc. Otevřela jsem dveře a vešla. Okamžitě mi k hlavě přiletěla láhev. Spadla jsem na zem, abych se jí vyhnula, a při pádu jsem za sebou přibouchla dveře. Láhev se roztříštila o rám dveří a zasypalo mě sklo. Jeden ze střepů mě řízl do tváře a po obličeji mi steklo trochu krve.

"Kdes kurva byla, ty bezcenná kundo?" řval, když ke mně dupal. Schoulila jsem se k zavřeným dveřím.

"OMLOUVÁM SE!" křikla jsem.

"Neřvi na mě, ty špíno z ulice," zařval, chytil mě za vlasy a vytáhl na nohy. Byl opilý, cítila jsem to z něj. Byl zpocený a špinavý, z jeho smradu se mi dělalo špatně.

"Měla jsi tu být už před půl hodinou, abys uvařila večeři a uklidila tu zasranou kuchyň," řval mi do obličeje, zatímco mi při křiku plival na tváře. Oči jsem měla pevně zavřené, ale po obličeji mi tekly slzy.

"Já vím, omlouvám se," vzlykala jsem, zatímco jsem se držela za kořínky vlasů. Bolest, která mi projížděla hlavou, byla nesnesitelná. Hodil mě proti zdi, zády jsem narazila do omítky. Cítila jsem, jak se mi některé napůl zhojené rány znovu otevřely a začaly krvácet. Spadla jsem na zem na všechny čtyři se skloněnou hlavou. Chtěla jsem se zvednout a utéct, chtěla jsem se bránit, ale nemohla jsem. Byla jsem paralyzovaná strachem. Tváří v tvář tomuto muži jsem vždy paralyzovaná strachem.

"Běž kurva něco uvařit, než ztratím nervy," plivl. Rychle jsem se zvedla z podlahy a napůl v běhu, napůl vrávorajíc, jsem vpadla do kuchyně. Jakmile jsem byla pryč od otcova smradu, vzala jsem utěrku a otřela si krev, která mi kapala po tváři. Cítila jsem, jak se mi na zádech pod košilí hromadí krev. Sáhla jsem za sebe a velmi jemně přejela prsty přes roztrženou kůži. Když jsem zvedla ruku k obličeji, viděla jsem na konečcích prstů čerstvou krev. S tím teď moc nenadělám. Bude to muset počkat na později. Kuchyň je v hrozném stavu, byl tu dneska zase, vytahal všechno ze skříněk ve svém strašném pokusu sám se nakrmit. Hodila jsem utěrku na linku a stoupla si před lednici. Čelem jsem se opřela o její dveře a setřela slzy, které hrozily, že spadnou.

Proč? Proč je tohle můj život?

-----------------------------------------------------------------------------

Poznámka autorky.

Co si zatím myslíte o našich postavách? Kdo je váš nejoblíbenější?