Blair si mávla na taxík. Rozrazila dveře a nastoupila na zadní sedadlo tak rychle, jak jen to šlo, s jediným cílem – dostat se odtud co nejrychleji. Měla chuť se opít. Ale kdyby šla přes den sama do baru, koledovala by si o malér. Cítila, jak jí slzy nekontrolovaně stékají po tváři. Během konfrontace s Danem a Laurou se držela.

"Kam to bude?" zeptal se řidič a jeho hlas pronikl mlhou v její hlavě.

Kam to bude? Dobrá otázka.

Domů to nepřipadalo v úvahu. Sutton a Keira byly v práci a ona nechtěla sedět v jejich prázdném bytě a přehrávat si v hlavě obraz Dana zapleteného v prostěradlech její sestřenice. Potřebovala drink. Ale sedět sama v baru uprostřed odpoledne? To působilo jako vyvěsit bílou vlajku.

Zaváhala a pak vysypala adresu své kanceláře. Aspoň tam bude moct předstírat, že je produktivní. Možná dokonce vymyslí, co sakra dělat dál.

Taxík odjel od chodníku a ona s výdechem zkusila uklidnit svůj dech.

Řidič se na ni podíval do zpětného zrcátka. "Ve středové přihrádce jsou kapesníky, kdybyste je potřebovala, zlato."

Hlas řidiče byl jemný, jako by už na svém zadním sedadle viděl plakat tolik žen, že moc dobře věděl, kdy má promluvit a kdy mlčet.

Blair jich hrst popadla. "Díky," řekla, než si co nejlépe otřela tvář. Nebylo to tak, že by nosila spoustu make-upu. Takže si vlastně rovnou mohla odlíčit obličej.

Začal jí zvonit telefon. Dan?

Stejně ho z tašky vytáhla, aby se podívala. Žaludek se jí sevřel, když zírala na displej a jeho jméno svítilo jasnými bílými písmeny.

Dokázala si živě představit ta první slova, která by řekl.

"Není to tak, jak to vypadá, Blair."

"Můžu ti to vysvětlit."

"Prosím, jen mě nech promluvit."

Lži. Výmluvy. Ty samé kecy, které muži vždycky zvraceli, když je někdo nachytal.

Přepnula telefon na ticho a hodila ho zpátky do tašky.

Než taxík zastavil před Kingston Industries, byl její make-up za hranicí záchrany. Sáhla do kabelky, vylovila zmuchlanou dvacetidolarovku a podala ji řidiči.

"Upřímně," řekla s nuceným úsměvem. "Vypadám jako žena, která právě zjistila, že její snoubenec píchá její sestřenici?"

Řidič zaváhal a opatrně si ji prohlédl. "Máte trochu červené oči, zlato, ale skoro to není poznat." Odmlčel se. "Budete v pořádku?"

Ta nečekaná laskavost ji málem složila.

Spolkla knedlík v krku a přikývla. "Jo. Lepší to zjistit teď, ne? Jen taková malá překážka na cestě životem." Sama nevěděla, koho se snaží přesvědčit… jestli taxikáře, nebo sama sebe.

Vystoupila z taxíku, zvedla kufr na chodník a zhluboka se nadechla. Blair vytáhla telefon a zjistila, že jí Dan šestkrát volal a nechal jí šest zpráv v hlasové schránce. Bez jakéhokoliv zájmu o to, co jí chce vysvětlovat, schovala telefon znovu do kabelky.

Blair se otočila k tyčící se konstrukci ze skla a oceli budovy Kingston Industries. Roman tu budovu koupil před pěti lety. Horních osm pater patřilo firmě Kingston, spodní tři pronajímali menším podnikům. S tím, jak se firma rozrůstala, by se nedivila, kdyby ji časem zabrali celou.

Vešla dovnitř a upravila si tašku na rameni.

"Slečno Warnerová, mohu vám pomoci?" Blair zamrkala. Maggie, jedna z recepčních, vyšla zpoza pultu ve vestibulu a pohledem přelétla po Blair.

Maggie popošla ještě blíž a vzala jí kufr. Ve stejné ruce Blair stále svírala tu pálku. Úplně zapomněla, že ji vůbec drží.

Blair vešla do kanceláře a vypadala, jako by se chystala spáchat nějaký těžký zločin. Byla ale ráda, že ji stále má. Aspoň se pro ni nebude muset vracet později.

Blair si s úlevou vydechla. "Díky, Maggie. Můžu si to tu všechno nechat, než se dám trochu do pořádku?" Byla překvapená, že její hlas zněl tak... normálně.

"Samozřejmě, slečno Warnerová." Maggiiny oči znovu sklouzly k pálce.

"Blair, prosím tě. Kolikrát ti to musím říkat?" Roman preferoval křestní jména, ale někteří zaměstnanci, zvláště ti novější, s tím zjevně měli problém.

Spíš vůči Romanovi než vůči ní.

Maggie se usmála a vzala kufr, aktovku a pálku.

Blair zamířila přes vestibul k toaletám.

Uvnitř šla rovnou k zrcadlům. Taxikář nebyl jen milý. Opravdu nevypadala zas tak špatně. Vytáhla z tašky odličovací ubrousek a odstranila poslední zbytky řasenky. Rychle se přepudrovala, nanesla lesk na rty a trochu linek.

Štípla se do tváří. Lidi vždycky říkali, že to dodá barvu, ale ona žádný rozdíl neviděla.

Její modré oči byly pořád trochu červené, ale s tím se nedalo moc dělat. Vytáhla kartáč, rozpustila si dlouhé vlnité blond vlasy z drdolu a úhledně si je znovu upravila. To stačí.

Vyšla z toalety, vyzvedla si věci od Maggie a zamířila k výtahům. Zatímco čekala, snažila se vzpomenout na Romanův rozvrh. Měl na dnešní odpoledne naplánované nějaké schůzky?

Pak jí to došlo. Vůbec dnes neměl být doma. Takže v jeho kalendáři žádné schůzky naplánované nebyly.

Povzdechla si. Měla úplně uvařený mozek. Ale přistihnout svého snoubence, jak šuká vaši sestřenici, by to udělalo s každým.

Při té myšlence se zamračila.

Jak často to dělali? Dan byl doma v pracovní den. Ona občas cestovala pracovně, ale ne zas tak často. Jestli jejich románek trval už měsíce, museli se scházet v pracovní době.

Výtah přijel. Nastoupila s ní žena, kterou neznala.

Blair jí věnovala zdvořilý, strojený úsměv. Když žena vystoupila ve druhém patře, Blair se opřela o zeď a zírala do prázdna.

Měla by o Danovi říct Romanovi? Připadalo by jí to jako zhrzenost… žalovat jen proto, že ji podvedl. Ale on zároveň okrádal i firmu. Neexistuje způsob, jak by se mohl dostat domů, vyspat se s Laurou a vrátit se do kanceláře během polední pauzy.

Výtah s cinknutím otevřel. Blair se zhluboka nadechla, než vstoupila do patra vedení.

Kara, recepční v ředitelském patře, vzhlédla. "Ahoj, Blair. Nemyslela jsem si, že se tu dneska ukážeš."

Blair se usmála. "Nebylo to v plánu, ale říkala jsem si, že si udělám náskok s poznámkami ze schůze pro Romana. Je tady?"

Kara zavrtěla hlavou. "Ne, před chvílí odešel, nařídil mi, abych brala vzkazy a že všechno počká do zítřka."

Blair se úlevou málem zhroutila. Nebude mu muset zatím čelit.

"Díky, Karo."

Šla do své kanceláře, zavřela dveře a svalila se do křesla.

Blair si opřela hlavu o stůl. Do prdele. Cítila se, jako by jí demoliční koule právě rozbila svět napůl.

Jak mohl? Ale co bylo ještě horší, jak mohla Laura?

Ty dětské problémy, které měly jako malé, si Blair myslela, že z nich už dávno vyrostly. Laura vždycky byla rozmazlený spratek. Brala si to, co jí nepatřilo.

Problém byl, že její rodiče, Blaiřin strýc a teta, ji zbožňovali a dali jí všechno, co si přála. Ale když se před dvěma lety přestěhovaly do města, Laura nebyla tak hrozná, jinak by se už dávno Blair odstěhovala ke svým sestrám. Neudělala to, když se Sutton vrátila z Evropy, protože její sestra Keira zrovna dokončila univerzitu a začala v nové práci. Sutton se nastěhovala ke Keiře. Cítila by se provinile, kdyby nechala Lauru samotnou a odstěhovala se k sestrám. A jaký by to vlastně mělo smysl? S Danem plánovali, že si po svatbě pořídí vlastní bydlení.

Blair zvedla hlavu a podívala se na prsten na svém prstu. Zásnubní prsten, který jí dal Dan.

Nebyl velký. Nechtěla velký. Postará se, aby ho dostal zpátky. Může ho prodat. Byla si totiž jistá, že Laura by chtěla obrovský, nablýskaný prsten. Vždycky si z Blaiřina prstenu dělala legraci.

Blair si ho sundala a už se chystala ho hodit přes celou místnost. Ne, pro případ, že by se ztratil. Otevřela horní zásuvku svého stolu, hodila ho dovnitř a s prásknutím ji zavřela. Potřebovala drink. Vstala a vešla do Romanovy kanceláře, protože věděla, že tam má schovanou láhev skotské. Na tvrdý alkohol moc nebyla, ale teď se hodilo cokoliv.

Romanova kancelář byla odrazem muže samotného. Všechno tu bylo velké, pevné a mužné. "Nezapomeň zastrašující," řekla Blair do prázdné místnosti.

Přistoupila k jeho stolu, otevřela spodní šuplík a vytáhla láhev skotské, kterou tam Roman uchovával. Vzala si ji a posadila se na jeho pohovku typu Chesterfield u okna. Otevřela láhev a napila se. Málem ji to donutilo všechno vykašlat. "Svatá dobroto, to je ale síla." Blair věděla, že to je drahá láhev. Protože Roman se spokojil jen s tím nejlepším.

Problém byl, že to pila čisté. Proč mu tenhle sajrajt chutnal čistý? Tentokrát, když Blair přiložila láhev k ústům, si dala pozor, aby jen usrkovala. Ne, to nepomohlo. Ale nebylo to tak zlé jako první lok. Takže si dala další. Opřela si hlavu o opěradlo. Přišla sem, aby přemýšlela. Jaký bude její další krok?

Zvedla ruku, aby viděla na ciferník hodinek. Bylo čtvrt na čtyři. Nemohla zavolat Sutton ani Keiře. Ještě ne. Nechá je, ať se vrátí z práce. Blair měla v plánu požádat Sutton a Keiru, aby jí pomohly s organizací stěhování jejích věcí z bytu. I když nechtěla na svou starší sestru Sutton vyvíjet příliš velký tlak. Byla v šestém měsíci a nebylo to vůbec jednoduché těhotenství.

Chlapi. Proč to byli takoví kreténi? Nejdřív její šéf, že byl tak arogantní a zastrašující a občas hrubý. Pak Dan, který ji už měsíce podváděl s její sestřenicí Laurou. Jak ubohé to bylo? A pak tu byl Luca, otec Suttonina dítěte. Který ji nechal na holičkách a těhotnou.

Zavolá sestrám později. Ne teď.

Pak se domluví, že u nich přespí, dokud si něco nenajde. Jejich byt nebyl dost velký pro tři dospělé a miminko. Až se narodí. Ale bude skvělé strávit nějaký čas se svými sestrami. Jíst zmrzlinu a nadávat na mužský.

I když Sutton o muži, který ji přivedl do jiného stavu, vůbec nemluvila. Bylo to téma, o kterém se odmítala bavit. Dokonce i když se teta Viv a strýc Peter dožadovali odpovědí. Blair si znovu zvedla láhev k ústům. Jen ona a Keira znaly jeho křestní jméno.

Na Romanově stole začal zvonit telefon. Blair se ho snažila ignorovat, ale jakmile přestal zvonit, začal nanovo. Blair se posunula na okraj pohovky a postavila se. Místnost se nepatrně zhoupla, což jí z úst vyloudilo rychlé: "Ups."

Když znovu nabyla rovnováhu, došla k telefonu a zvedla sluchátko.

"Haló?" ohlásila se do přístroje. To nebylo zrovna moc profesionální, pomyslela si.

"Romana, prosím." Blair ten hlas znala. Byla to Claire Robertsonová. Romanova hloupoučká pipinka. To byl ten nejlepší způsob, jak Claire popsat. Měla takový ten pitomý holčičí hlásek, ze kterého Blair trnuly zuby.

"Roman tu není." Blair se opřela rukou o Romanův stůl, aby zastavila to houpání místnosti.

"Kde je?" zeptala se Claire.

"Jak to mám sakra vědět?" Blair vlastní odpověď překvapila. Do prdele, kde se to v ní vzalo?

"Jste jeho sekretářka." Blair slyšela v hlase té druhé ženy hněv.

"Ano, ale nejsem jeho opatrovnice a už vůbec nevlastním křišťálovou kouli. Zavolejte mu nebo mu napište na mobil." Blair tahle konverzace už nebavila.

"Mobil nebere, už několik dní," zafňukala Claire.

Blair se mírně pootevřely rty. Aha.

To byl Romanův klasický tah. Nehádal se, nedělal dramatické odchody. Jen se začal vyhýbat, než vztah čistě ukončil. Jestli se Claire už několik dní neozval, byl konec. Jen o tom ještě nevěděla.

Malý ďáblík na rameni ji donutil to udělat. Blair si ale další slova nedokázala odpustit. "No, stala se jedna ze dvou věcí. Buď právě dostáváte kopačky, nebo je mrtvý. Tak či tak v tom budou figurovat květiny."

Blair si povzdechla, když z druhého konce sluchátka uslyšela šokované zalapání po dechu. Skotská jí už zahřívala žíly a rozvázala jí jazyk. "Podívejte, Claire, buďme upřímné. On není materiál na ženění. Najděte si někoho nového." Nečekala na odpověď a prostě zavěsila tím, že upustila sluchátko zpět do vidlice.

Zhroutila se zpátky na Chesterfield a znovu si přiložila láhev ke rtům.

Na povrch znovu vyplavaly její vlastní problémy, aby ji strašily. Jak mohla být tak slepá? Jak to, že si nevšimla žádných náznaků? Nebyla idiot. Ale Dan byl prodejce. Prodal jí ten sen o šťastně až do smrti. Prostě jen byla slepá vůči prasklinám v jejich vztahu.

Nejen to, vypadalo to, že v sexuálním životě o něco přicházela. Pokud to, čeho byla svědkem mezi Danem a Laurou, mělo být ukazatelem toho, jak by ten akt měl vypadat. Užila si to docela dost, ale nebylo to nic, u čeho by musela vykřikovat tak, jak to dělala Laura. Bylo to jen proto, aby mu pohladila ego? Měla by to dělat taky? Věc se měla tak, že ona nevěděla.

Dan byl jejím jediným sexuálním partnerem. Mělo to být jeho zodpovědností ji učit. Ztratila pojem o tom, jak dlouho tam zůstala, pila a proklínala celé mužské pokolení. Bylo jí to vlastně úplně jedno.

Po chvíli si Blair povzdechla, znovu zvedla láhev… jen aby se zarazila, když si všimla dvou vysokých, rozmazaných postav stojících přímo před ní.

Počkat. Ne. Ne dvě. Jen jedna.

Blair přimhouřila oči. "Ahoj."

Pokusila se posadit a přiložit si láhev k ústům, ale než se stihla znovu napít, někdo jí ji vytrhl z ruky.

"Hej," zaprotestovala. "To je moje. Jestli chcete, běžte si najít svou vlastní."

Zamrkala a snažila se zaostřit.

Muž, který před ní stál… ten, co držel láhev, se jí ukázal v jasnějších obrysech.

"Roman?"

"Blair," řekl hlasem, ze kterého se nedalo nic vyčíst. "Co jsi to se sebou udělala?"

"No," řekla a lehce protahovala slova, "myslím, že to je... docela zjevný. Jak vidíš, opíjím se na mol." Natáhla se pro láhev. "Tak mi ji vrať, ať můžu dokončit práci."

Roman poodstoupil a položil láhev na svůj stůl. "Myslím, že už máš dost."

Blair se zamračila. "Víš co... občas umíš bejt pěknej kretén. Ne, spíš většinou."

"Mám pocit, že zítra tohohle budeš litovat."

A pak se k jejímu překvapení místo toho, aby na ni začal řvát, posadil vedle ní.