Kapitola 3

Rhea

Zády se tisknu k mramorovému umyvadlu, rukama svírám jeho chladný povrch a snažím se uklidnit. Není kam jít, není kam utéct.

Koupelna je malá a stísněná, sotva se sem vejdou dva lidé.

A on stojí přímo přede mnou, jeho oči na mě shlížejí, jeho tvář je tak blízko mé, že cítím jeho dech na svých tvářích.

"Co tady děláte?" ptám se a hlas se mi třese.

"Jsi má družka." Jeho hlas je hluboký, chraplavý a trochu drsný.

Těžce polknu, neschopná od něj odtrhnout zrak. Jeho pach naplňuje vzduch a točí se mi z něj hlava.

"Ne," zuřivě kroutím hlavou a ruce se mi třesou. "Mýlíte se."

"Nemýlím," říká. "Tvá vůně."

"Nevím, o čem to mluvíte."

Natáhne ruku a popadne mě za zápěstí, jeho dotek na mé kůži pálí. Po zádech mi přejede mráz a já se snažím vytrhnout, ale drží mě pevně, jeho stisk je neústupný. Nemůžu se vymanit.

"Jsi má družka," zopakuje, jako bych ho poprvé neslyšela.

"Prosím," žadoním, "pusťte mě."

Pustí mé zápěstí, ale já zůstávám přimrazená tam, kde stojím. Nohy se mi nehýbou, myslím, že už to ani nedokážou. Dívá se na mě těma bezduchýma očima, ze kterých jako by vysával všechen můj život.

"Vím, že jsi má družka, a vím, že ty to víš také. Nemá smysl to popírat. Tvá vůně... nepodobá se žádné jiné. Volá mě to, volá to mého vlka."

"Nevím, o čem to mluvíte," popírám to znovu, i když vím, že to není pravda.

Cítím to.

Každý kousek mě to cítí a moje vlčice taky. Ale prostě to tak nesmí být. Je to něco, co nedokážu přijmout, ale pravda je přímo tady a hledí mi zpříma do tváře.

"Lžeš mi."

Odvrátím hlavu na stranu a vyhnu se jeho pohledu. Mám strach, jsem vyděšená, ale odmítám mu to dát najevo. Kdybych to udělala, jen by to použil proti mně.

"Mám — mám něco na práci. Prosím. Musím se vrátit na večírek, než si někdo všimne, že tam chybím."

"Bojíš se." Jeho hlas je tichý a plný výsměchu, jeho tón naznačuje, že ho mé zoufalství ani v nejmenším neznepokojuje.

"Samozřejmě, že se bojím. Jste pro mě naprostý cizinec a zahnal jste mě do kouta ve stísněném prostoru, odkud není úniku. Proč bych se neměla bát?" Můj hlas je stále hlasitější a rozzlobenější, má frustrace a strach se projevují v mých slovech. "Pusťte mě."

"Pustím," odpoví jednoduše. "Jakmile přiznáš, že jsi má družka."

"Nejsem vaše družka," odpovídám. "Nemůžu být."

"Proč ne?"

"Protože — protože vy jste Alfa a já jsem nedochůdče."

"A co?"

"Takže to není možné."

"Je—"

Z jeho rtů se chystá vyjít víc, ale vyruší nás Ethel. Úlevně vydechnu, když mě v umývárně najde. Z její tváře čiší zmatek, když mě vidí s Alfou jiné smečky, a to navíc s tak mocným, a vůbec neví, co má říct.

"Je všechno v pořádku?" zeptá se obezřetným hlasem.

"Jsme naprosto v pořádku," odpoví Alfa dřív, než ze sebe stihnu vypravit jediné slovo. Podívá se na mě a pak poodstoupí. Když mezi námi vznikne odstup, konečně cítím, že mi zas fungují nohy. "Zrovna jsem na odchodu. Omluvte mě."

Bez dalšího slova odejde z umývárny a já jsem za to vděčná. Jeho rychlý odchod a mlčení mi napovídají, že nechce, aby to někdo věděl, což mi jen dává další náznak, že si to musím nechat pro sebe a musím to i nadále popírat.

Uplyne chvilka a Ethel za sebou zavře dveře, než se na mě podívá. Výraz v její tváři mi prozrazuje, že pro mě má milion otázek.

"Co tu dělal?" ptá se tiše. "A proč jsi tak zadýchaná? Co to s tebou dneska je?"

"Nic. Já — jen jsem se sem přišla očistit a myslím, že šel za mnou."

"Proč?"

"Nevím." Pokrčím rameny a předstírám, že nemám tušení.

Ale Ethel moc dobře ví své.

"Myslím, že to víš." Ethel na mě přimhouří oči. "Plánovala jsi — chtěla jsi něco udělat?"

"Cože?"

"Chápu lákadlo v touze být s někým silným a mocným, ale ty jsi nikdo, Rheo. Jsi nedochůdče a takoví muži ti utrhnou hlavu a zahodí ji do koše. Ani na vteřinu na to nemysli." A dál pokračuje v kárání.

Trvá mi minutu, než pochopím, co tím naznačuje, a jakmile mi to dojde, cítím znechucení. Ona si myslí, že jsem Alfu smečky Krvavého drápu vlákala do koupelny a dělala tam bůhvíco.

"Není to nic takového. Prostě jsem se sem přišla očistit a on šel za mnou, nevím proč," říkám jí znovu a neustále se obhajuji. "Musíte mi věřit. Neměla jsem žádné špatné úmysly, já taková nejsem, to bych nikdy neudělala."

Ethel si povzdechne, přikývne a bere mě za slovo. "Ve vlastním zájmu bys asi měla jít domů. Večírek už stejně končí a já zařídím, aby se o zbytek postarali ostatní."

"Děkuji. Omlouvám se, že jsem udělala zmatek a—"

"To je v pořádku. Prostě jdi domů a odpočiň si." Mávne rukou a propustí mě. "Tak běž, běž."

Poté se dám dohromady a vyjdu z umývárny. Převléknu se z uniformy, kterou mi Ethel dala, a pak beze slova opouštím sídlo smečky. Venkovní pozemky jsou stále dobře osvětlené a postává tu pár lidí, povídají si a popíjejí.

Když kolem nich procházím, otočí se a podívají se na mě, jejich oči sledují každý můj pohyb. Nemohu si pomoct, cítím se nesvá a jdu rychleji ve snaze uniknout jejich odsuzujícím pohledům.

Zamířím k bráně sídla smečky a odtamtud už kráčím domů sama. Není to moc daleko, takže mi ta procházka nevadí. Ale nedokážu přestat myslet na všechno to, co se právě stalo.

Mám svého druha.

Mám svého druha a je jím Alfa Aron ze smečky Krvavého drápu.