Kapitola 4

Rhea

Poté, co se vrátím domů, nezamhouřím oko, v mysli si přehrávám všechno, co se událo, i ten rozhovor, který jsem měla s Alfou jiné smečky.

Když vyjde slunce, donutím se vstát z postele a zamířím rovnou do sprchy. Zatímco mi na tělo dopadá horká voda, zavírám oči a snažím se vyčistit si hlavu od všech těch myšlenek, které mě trápí.

Ale nejde to.

Druhové jsou výjimeční a není to něco, co se dá popřít. Je to pouto, které by se mělo opatrovat a oslavovat, a přesto je to ta poslední věc, kterou bych chtěla udělat. Nikdy v životě jsem si nedokázala představit, že bych mohla být něčí družkou. Jako nedochůdče jsem si nemyslela, že by to vůbec bylo možné.

Vesmír mě trestá za to, že existuji, a našel způsob, jak mi dát za druha toho nejnebezpečnějšího vlka na celém světě.

Ale proč?

Nikdy jsem ho nechtěla.

Zatímco do sebe nasoukám oblečení a připravuji se na další den, dopadne mi na tvář slza. Srdce se mi svírá hlubokou bolestí, kterou nedokážu vysvětlit. Ale z nějakého důvodu se snažím samu sebe přesvědčit, že to můžu ignorovat.

Noc skončila, večírek skončil a lidé, kteří tam byli, jsou pryč, včetně mého druha. Je to Alfa smečky, musí se k ní vrátit a má na starosti mnohem naléhavější věci, než aby byl se mnou.

Jsem si jistá, že na mě časem zapomene. Obzvlášť když nezná ani moje jméno.

Když to budu ignorovat, vím, že to přejde. A pak se všechno vrátí do starých kolejí. Stále budu nedochůdče a nikoho nebudu zajímat. Nebudu mít druha a už si s ničím nebudu muset lámat hlavu.

Je to krásná představa a na chvíli se jí nechám unést.

Dokud mě Luke nesrazí ze schodů, právě když mám namířeno do kuchyně připravit snídani pro svou rodinu. Paží narazím na podlahu a vyjeknu bolestí.

"Dávej pozor, kam jdeš, idiote," řekne a jeho hlas je plný opovržení. "Umíš vůbec používat oči?"

Vzhlédnu k němu a srdce se mi stáhne, když vidím ten výraz v jeho tváři. Hněv, znechucení a zklamání. Není tam žádná účast nebo starost, žádný náznak soucitu nebo empatie. Vidí mě jen jako přítěž, jako břemeno, se kterým by si přál nemít vůbec nic do činění.

Protočí oči a pak odejde. Je o dva roky mladší než já, ale už teď se nade mnou tyčí jako hora.

Máma vyjde ze svého pokoje a uvidí mě. Rychle se postavím na nohy, než mě stihne spatřit ležet na podlaze. Nepotřebuju další ostudu a kárání.

"Ani to nechci vědět," povzdechne si máma.

Jdu do kuchyně a začnu připravovat jídlo. V domě jsme jen čtyři. Někdy u nás pobývá teta Lydia, ale ta je zrovna v jiné zemi, takže je o trochu méně jídla k přípravě.

Když dopracuji, vezmu si snídani nahoru a zůstanu ve svém pokoji, dokud není čas jít do práce, což bývá obvykle kolem desáté.

Když vyjdu z domu, do očí mě píchne jasné sluneční světlo a několikrát zamrkám, abych si na tu záři zvykla. Jsem stále ospalá a unavená a nepřeji si nic jiného, než zalézt zpátky do postele a schovat se pod peřinu, ale vzít si v práci den volna znamená koledovat si o potíže.

Alfa Elias netoleruje absentérství. Pokud nejste na svém místě v době, kdy byste měli být, můžete dostat vyhazov. A když dostanete vyhazov, octnete se na ulici. Zvlášť já.

Ethel umí být někdy shovívavá, dovolí mi delší přestávky, když jsem nemocná nebo když se něco děje, ale Alfa takový není. Jeho požadavky jsou jasné a nekompromisní.

O dvacet minut později už procházím branami sídla smečky. Pozemek kolem domu je obrovský a zelený. Hlavní budova je mohutné bílé sídlo, které trůní na vrcholu kopce. Je obklopeno hektary rozlehlých trávníků a zahrad, kde válečníci pořádají své tréninky.

Jakmile vejdu do domu, zamířím rovnou do zadní kuchyně, kde najdu Ethel.

Vypadá vyčerpaně.

"S čím vám můžu pomoct?" zeptám se jí, připravená udělat cokoli, co bude potřebovat.

"Dnes je tu spousta práce, Rheo. Večírek se protáhl víc, než měl. Ostatní holky jsem pověřila úklidem tanečního sálu. Ale snídaně má už zpoždění."

Rozhlédnu se po kuchyni, kde kuchařky připravují jídlo. Zdá se, že už jsou téměř hotové.

"Mám všechny svolat k jídlu?" ptám se jí.

"Ne. Už jsem za tím účelem poslala Tonyho," zavrtí hlavou. "Ale potřebuju někoho, kdo by odnesl tohle do Alfovy kanceláře. Šla bych sama, ale nohy mám unavené z toho, jak jsem celou noc a ráno chodila po těch schodech nahoru a dolů."

"Zanesu to tam."

Pohlédnu na pečlivě srovnaný tác v rohu kuchyně. Je na něm naaranžované ovoce, chléb a káva. Je to talíř navíc, přesně takový, jaký Ethel vždycky posílá Alfovi. Patří k jeho stálé rutině, že nejí snídani, dokud mu hospodyně nenaservíruje ranní kávu, a Ethel tuto roli plní dokonale.

"Dobře. Hned jak to předáš, přijď dolů. Je tu pár věcí, které s tebou dnes musím projít."

"Tak jo."

Vezmu tác a zamířím k Alfově kanceláři. Nachází se ve třetím patře sídla smečky. První patro je vyhrazeno pro hosty a zadní pokoje patří personálu. Ve druhém patře přebývají někteří vysoce postavení vlci ze smečky. A třetí patro je vyhrazeno výlučně pro Alfu a jeho nejbližší rodinu.

Schodiště vedoucí do třetího patra střeží dva velcí urostlí muži, oba válečníci. Když k nim dorazím, pouze na mě kývnou a nechají mě projít. Viděli mě už těmi schody stoupat nahoru a dolů tisíckrát.

Zhluboka se nadechnu, než dojdu ke kanceláři se zavřenými dveřmi.

K setkání s Alfou z mé strany často nedochází. Většinou ho vídám jen zdálky a Ethel si mě k němu vybere poslat málokdy. Ale kdykoli jsem předvolána, dbám na to, abych ani v nejmenším nevybočila z mezí, a vždycky udělám přesně to, co mi řeknou.

Je to jen z jeho nařízení, že jsem dnes naživu, a za to mu budu navždy vděčná.

Dvakrát zaklepu na dveře.

"Vstupte."

Otevřu dveře a vejdu dovnitř, oči klopím k zemi, dokud neucítím závan jeho pachu. Teprve tehdy zvednu zrak a mé oči se setkají s jeho.

Už dávno měl být pryč. Noc je u konce, večírek skončil. Všichni hosté, co přijeli, už by měli být pryč, a on taky.

Ale není.

Je tady.

Co tu dělá? Proč sedí na židli naproti stolu? Proč je tady?