Sophiiných rtů se dotkl hořký úsměv. Nalhávala si, že už je vůči Lucasovu chladu otupělá. Ale jeho příkaz jí přesto hrudí vyslal čerstvou, ostrou bolest.

Věděla, že nemá smysl se hádat s mužem, který už se postavil na stranu jiné ženy.

"Neomluvím se," řekla Sophia a pěst pevně sevřela kolem náramku. "Za co?"

Emily vzhlédla k Lucasovi s dobře nacvičenou zranitelností. "Dělám tu jen potíže, Lucasi. Měla bych odejít."

Lucas ji chytil za zápěstí, než stihla udělat další krok. "Zůstaneš pěkně tady."

Jeho pozornost se stočila zpět na Sophii a jeho výraz potemněl. "A teď se, Sophie, omluvíš Emily."

Místnost se rozmazala, když se Sophiiny oči zalily slzami a jeho povědomou tvář zkroutily do tváře cizince.

Zvedla mezi ně ten obyčejný náramek. "V první řadě jsou to moje věci. Odkdy je zločin vzít si zpět to, co bylo ukradeno?"

"Tvoje věci? Odkdy ty máš něco vlastního?" Lucasovy rty se zkroutily do úšklebku. "Zaplatil jsem za každý kousek oblečení, co máš na sobě."

Ta slova zasáhla Sophii jako fyzická rána a vyloudila z jejích rtů hořký smích.

Moc dobře věděl, že se živí sama, a přesto využil každou příležitost, aby ji ponížil.

"Tento náramek pochází z opatství Grace," oponovala, hlas se jí třásl. "Nezaplatil jsi za něj ani cent."

Lucasovy oči klesly k obyčejným korálkům v její dlani. "Myslíš, že mě zajímá nějaký laciný náramek?" odfrkl si.

Sophii začaly bez varování po tváři stékat horké slzy. Setřela si je a složila tichý slib – tohle je naposledy, co ho nechá ji takhle srazit.

"Dobrá!" Jedním prudkým pohybem přetrhla šňůrku náramku a korálky se rozkutálely po podlaze.

Lucas sledoval, jak se rozsypané korálky zastavily, a ruka u jeho boku se sevřela v pěst až mu zbělely klouby.

Věděl, jak moc pro ni ten náramek znamenal, ale ve chvíli, kdy ho Emily chtěla, neváhal jí ho sundat a předat jí ho.

Lucasova hlava vystřelila vzhůru, oči mu plály. "Sophie!"

"Chci rozvod," řekla Sophia děsivě klidným hlasem. Když otevřela ruku, poslední korálek z náramku s klapnutím dopadl na podlahu mezi ně. "Prostě to ukončeme."

Ten zvuk byl tichý, ale v napjatém tichu byl ohlušující a rozléhal se v Lucasově mysli.

Vydal ze sebe krátké uchechtnutí, pohled upřený na ni. "Myslíš, že mi naháníš strach? Z toho už bys měla mít víc rozumu."

'Tohle musí být nějaký trik,' pomyslel si. 'Miluje mě příliš na to, aby to udělala. Od začátku přijala svou roli Emilyiny náhradnice a ani jednou se nepokusila odejít.

'Nikdy by neměla sílu ode mě odejít.'

"Běž nám udělat něco k jídlu a můžeme zapomenout, že se to vůbec stalo." Lucas si byl jistý, že hodil Sophii záchranné lano. Čekal, plně očekávaje, že ji zaplaví úleva a ona odcupitá do kuchyně.

Byl pryč na služební cestě a dny neznámého těžkého jídla mu rozbouřily žaludek.

To, po čem toužil, bylo Sophiino vaření – jednoduché, vydatné jídlo, které chutnalo jako domov. Byla to chuť, jakou nikde jinde nenašel.

"Vyliž si prdel," odsekla Sophia. Popadla svou tašku, rty se jí zkroutily do opovržlivého úsměvu, a odešla bez ohlédnutí.

Ten úsměv hrál Lucasovi na nervy víc než samotná urážka. Ve své frustraci mu oči padly na šňůrku modlitebních korálků ležících rozesetých po podlaze a dal jim netrpělivý kopanec.

'Tak tohle je ta její hra. Chce mě vyzvat? To bych rád viděl, jak dlouho jí to odhodlání vydrží,' pomyslel si zuřivě.

*****

Sophia uháněla pryč ze sídla Nightfall a na sedadle spolujezdce jí neúnavně bzučel telefon. Lucasovo jméno blikalo na obrazovce znovu a znovu, dokud ho nakonec nepopadla a jeho číslo nadobro nezablokovala.

Když vzhlédla k silnici, zamrkala a zrak se jí na okamžik rozmazal. Připravila se na známé štípání slz, ale když se prsty dotkla své kůže, byla suchá.

Teprve tehdy si všimla tichého bubnování na čelní sklo. Začalo jemně mrholit a snesla se na ni tichá melancholie, šedá jako ta obloha.

Vpředu rytmus deště narušila blikající výstražná světla elegantního černého auta.

Muž v promočeném obleku, vypadající jako čtyřicátník, stál vedle něj a zběsile mával na projíždějící auta.

Téměř bezděčně Sophia zjistila, že zapíná blinkr a zajíždí ke kraji.

Stáhla okénko, jak se k ní muž přihnal. "Je všechno v pořádku?" zeptala se.

"Jde o mého šéfa," řekl muž hlasem sevřeným panikou. "Má infarkt. Sanitka uvízla u hromadné havárie. Prosím, můžete nás odvézt do nemocnice?"

Sophia zaváhala. Pustit si do auta dva cizí muže, obzvlášť v takovém počasí, se zdálo nebezpečné. Hlavou jí probleskl každý varovný příběh, který kdy slyšela.

Když muž viděl její váhání, naléhavě dodal: "Slibuji, že nejsme nebezpeční. Můj šéf je—"

Ale Sophia už jednala, vypnula motor a vystoupila do průtrže mračen. "Prostě ho dostaňte do mého auta, hned," zavolala, když spěchala k jejich vozu.

Když se přiblížila, poznala nezaměnitelný znak černého Maybachu.

Společnými silami opatrně přesunuli staršího muže z luxusního sedanu do Sophiina skromnějšího auta.

Rty starého muže měly modrý nádech a každý přerývaný nádech vypadal jako boj, což byly jasné známky jeho kritického stavu.

Sophia vklouzla za volant, nastartovala a vrátila se na silnici, prodírajíc se závoji deště.

Na zadním sedadle muž středního věku horečnatě telefonoval, koordinoval vše s nemocnicí a upozorňoval rodinu.

Za okny se bouře zdála nabývat na síle, jako by se snažila vyrovnat té naléhavosti uvnitř auta.

Poté, co se ujistil, že je vše zařízeno, se muž obrátil k Sophii s upřímným vděkem. "Vy jste jediná, kdo v tomto lijáku zastavil. Nemůžeme vám dostatečně poděkovat."

Sophiiných rtů se dotkl vřelý úsměv. "Některé věci se prostě mají stát."

*****

O patnáct minut později dorazili ke vchodu do nemocnice, kde stál připravený zdravotnický personál.

Tým urychleně přemístil staršího muže na nosítka a spěchal s ním dovnitř na pohotovost.

Právě když se Sophia chystala odjet, všimla si na zadním sedadle jedné kožené boty – té, kterou měl na sobě ten starý muž.

Po chvíli váhání řádně zaparkovala a odnesla botu na recepci, kde ji zapsala jako ztráty a nálezy.

Sophia se už otáčela k odchodu, když se u hlavního vchodu nemocnice objevila skupina lidí.

V čele skupiny šel muž, jehož výška a držení těla budily pozornost. Upřel na ni svůj ostrý pohled a ta intenzita v jeho očích byla tak velitelská, až to působilo jako fyzický tlak.

'To zamračení znamená potíže,' pomyslela si Sophia. Odvrátila zrak a pokračovala v chůzi, přičemž skupinu minula bez dalšího pohledu.

Teprve když byla zpátky na sedadle řidiče, ucítila chlad svého mokrého oblečení, které se jí lepilo na kůži.

Když si sušila vlasy ručníkem ze zadního sedadla, na telefonu jí při otevírání navigační aplikace vyskočilo upozornění.

Byl to příspěvek od Emily: [Nic neříká "navždy" tak jako vajíčko naměkko udělané s láskou! Moje nejoblíbenější pohodové jídlo.]

Příspěvek obsahoval dvě fotografie – jedna ukazovala vajíčko naměkko se srdíčkem z kečupu a druhá zachycovala záda vysokého muže stojícího u sporáku, se zástěrou uvázanou kolem pasu.

Sophia se neubránila srovnávání. Když byla s Lucasem, choval se, jako by i nalití sklenice vody byl významný ústupek. Vaření jídla naprosto nepřipadalo v úvahu.

Skutečnost, že teď pro Emily vařil, mluvila za vše o tom, komu patří jeho srdce.

Zavřela tu stránku, do navigačního systému zadala adresu svého bytu a odjela z parkoviště.

Zatímco venku sledovala hustý déšť, v mysli se jí vykrystalizovala jediná rozhodná myšlenka – tohle manželství je u konce.