Toho večera přišla textová zpráva od Annabelle Quinnové, Sophiiny nejlepší kamarádky ze studií na univerzitě, která trvala na tom, že si vyrazí do baru.

Stará Sophia by okamžitě odmítla, zvyklá poslouchat Lucasovo pravidlo, že nesmí nikam chodit. Ale teď, když se s ním Sophia rozváděla, neměly jeho názory žádnou váhu.

*****

Jakmile Sophia vystoupila z auta, uviděla Annabelle čekající u vchodu. „Doufám, že jsi nečekala dlouho,“ řekla, když k ní došla.

„Právě jsem dorazila,“ usmála se Annabelle a zavěsila se do Sophiiny paže. „Takže, co je to za zvláštní příležitost? Dostala jsi konečně na večer propustku od svého miláčka?“

Sophia těžce hledala slova, ale před svou nejlepší kamarádkou to tajit nedokázala. „Rozvádím se,“ řekla nakonec.

„Nech mě hádat,“ řekla Annabelle, která si před svou nejlepší přítelkyní nikdy nebrala servítky. „Jde o to, že je Emily zpátky, že?“

„Nejde jen o to,“ přiznala Sophia tichým hlasem.

Stačilo jen vidět ten rozdíl na vlastní oči, aby skutečně pochopila, jak málo znamenaly její tři roky snahy.

Annabelle podpůrně objala Sophii kolem ramen. „Měla ses z toho probudit už dávno.“

Tři roky sledovala, jak se Sophia ztrácí v prázdném vztahu, a Annabelle ničilo vidět svou kamarádku zahazovat všechno kvůli muži, který si jí nikdy nevážil.

„Lepší pozdě než nikdy,“ podotkla Sophia se slabým úsměvem.

„Zatraceně že jo,“ prohlásila Annabelle. „Dnes večer nám seženu ty nejlepší mužské modely ve městě. Zasloužíš si pořádnou pozornost.“

Vystoupaly do pulzujícího srdce klubu a prodíraly se třpytícím se davem k exkluzivnímu boxu, který Annabelle zarezervovala.

Když míjely vchod do soukromého salonku, na chodbu se vyvalil výbuch smíchu a štěbetání. Uprostřed toho hluku její bystré ucho zachytilo její vlastní jméno.

„To se Lucasovi musí nechat. Jakmile se Emily vrátila, hned si ji k sobě nastěhoval. Říká se, že Sophii ukázal dveře.“

„No, koledovala si o to. Hraj si na husičku a ztratíš všechno. Ale vážně, ta noc v boxu s tou spoustou krve? Vážně jsem si myslel, že se stala nějaká tragédie, ale asi to byly jen její krámy.“

„Ty myslíš na tohle? Člověče, tys na Sophii celou dobu letěl?“

„Kdo by vzdychal po nějaké nule z vidlákova? Jen Lucas, se svými jedinečnými preferencemi, by to vydržel tři roky.“

„Hádám, že novota vyprchala. Čas na změnu.“

Jak tak Sophia stála na chodbě, cítila, jak se jí za očima usadil chladný klid.

Hlasy do sebe zapadly – Lucasovi nejstarší přátelé. Byli tam tu noc, diváci jejího nejostudnějšího okamžiku.

Annabelle v očích blýsklo hněvem. „Půjdu jim říct něco od plic.“

Ale když vyrazila ke dveřím, Sophia ji jemně zadržela. „Tohle je moje bitva,“ řekla Sophia pevně.

S těmito slovy Sophia rozrazila dveře a vplula do místnosti. Ladně se usadila na pohovku a zapojila se do jejich rozhovoru s úsměvem, který jí nedosahoval k očím.

„Když už mluvíte o jedinečných preferencích, já ho trumfnu,“ začala a její hlas byl klamně lehký. „Zrecyklovala jsem to, co Emily zahodila. Ale vypadá to, že jsem všem prokázala laskavost, když jsem ten odpad vrátila do popelnice, kam patří.“

V místnosti zavládlo ohromené ticho. Každá tvář na kruhové pohovce na ni zírala v děsivé fascinaci.

Aniž by to Sophia tušila, během jejího projevu vešly do místnosti za ní dvě postavy.

Oči hostů nervózně těkaly mezi Sophií a nově příchozími a vzduch houstl napětím.

Stáli tam Lucas a Emily, jejichž výrazy byly temné jako bouřkové mraky.

Jejich přítomnost přiměla Sophii se otočit. Její oči se okamžitě setkaly s Lucasovým chladným, temným pohledem.

Ale ona necouvla. Vzdorovitě pokrčila rameny. „Podívejme, co sem vítr zavál. Můj odpadkový manžel.“

Emilyny oči se okamžitě zalily slzami. „Sophie, nevšímej si jich,“ prosila roztřeseným hlasem. „Všechno jsou to lži. Lucas a já jsme jen přátelé.“

Jako by to chtěla dokázat, chytila Lucase za paži. „Řekni jí to, Lucasi. Ať pochopí, že mezi námi nic není.“

Sophiin pohled klesl na ruku svírající Lucasovu paži a na ústech se jí objevil slabý, posměšný úsměv. ‚Jen přátelé? Vážně čekala, že tomu někdo uvěří?‘ pomyslela si hořce.

Lucas se vymanil z Emilyna sevření a zkrátil vzdálenost mezi sebou a Sophií.

Tento pohyb prolomil napětí a vyburcoval jeho přátele k činům.

„Hej, Lucasi, uklidni se,“ řekl jeden z nich a udělal krok vpřed. „Jenom reaguje na naše hloupý vtipy.“

„No tak, Sophie, prostě se Lucasovi omluv,“ naléhal další. „Víš, že ti odpustí.“

Při tom návrhu se Sophii zachtělo hořce se zasmát. ‚Takhle mě opravdu vidí? Jako nějakou zamilovanou husu, která by se připlazila zpátky při prvním náznaku odpuštění?‘ pomyslela si.

To vysvětlovalo všechno – proč jí po tři roky prokazovali falešný respekt jako Lucasově manželce a v soukromí se vysmívali její oddanosti.

Nemohla vinit nikoho jiného než sebe. Kdyby se před sedmi lety s Lucasem nesetkala, kdyby ji s ním nespojila ta osudná událost, už dávno by se ve svém životě posunula dál.

„Už jsi skončila?“ Lucasův hlas prořízl její myšlenky, když se natáhl po její paži.

Ladně přenesla váhu a nechala jeho ruku sevřít prázdný vzduch.

Odmítnuté gesto mezi nimi viselo o vteřinu déle, než svou ruku stáhl, jeho rysy stažené nelibostí.

Sophia se otočila k Emily, která si teď otírala oči, a zvedla obočí. „Ty slzičky nejsou nutné. Děláš z toho divadlo, jako bych tady já byla ta krutá.“

„Sophie, chovala jsem se k tobě jako ke starší sestře. Já—“ začala Emily, snažíc se bránit.

„Nech toho,“ přerušila ji Sophia chladným hlasem. „Dorazily jsme s odstupem několika minut, a ty jsi tu byla dřív. Vynechme to citové divadýlko.“

Emilyna tvář přešla z bledé do sytě rudé, když zuřivě zatnula čelist. ‚Odkdy má Sophia takovou drzost? Vždycky se stáhla do mlčení, kdykoli byl Lucas nablízku,‘ pomyslela si.

Navzdory své tříleté nepřítomnosti ve městě se Emily ujistila, že bude dostávat každý střípek informací o Sophiině životě.

Věděla všechno o Sophiiných ubohých pokusech zavděčit se Lucasovi a věděla přesně, jak málo mu na jeho manželce záleží.

Dokonce věděla, že mají oddělené ložnice a že o těch vzácných nocích, které Lucas strávil se Sophií, ji pak vždycky poslal zpátky do jejího vlastního pokoje.

Věděla, že pro Lucase je Sophia jen tělo – pohodlné, na jedno použití a naprosto nedůležité.

S temným výrazem Lucas popadl Sophii za zápěstí a začal ji táhnout k východu.

Sophiinou odpovědí byla ostrá, štípavá facka přes jeho tvář.

Ten zvuk třeskl vzduchem a v místnosti se rozhostilo mrtvolné ticho. Všechny oči se v čirém šoku upřely na Sophii.

Všichni si kladli otázku, jestli nepřišla o rozum, když se odvážila k něčemu takovému.

Lucas pomalu pohnul čelistí, a pohled v jeho očích byl tak temný, že sliboval odplatu.

Když se Sophia bránila, Lucas neváhal. Přehodil si ji přes rameno a odnesl ji z místnosti.

Při tom pohledu se Emily sevřelo srdce. Nikdy neviděla, že by měl Lucas s kýmkoli takovou trpělivost. Než se nadála, měla ruku na jeho paži. „Lucasi...“

Neotočil hlavu, ale z jeho výrazu zmizela část napětí.

„Beru ji domů,“ řekl pevně. „Řidič se pro tebe vrátí, až budeš připravená.“

Emily mohla jen sledovat, jak Lucas odchází se Sophií. Neměla právo ho zastavit, ale bodalo to – tohle bylo poprvé, co ji kdy opustil kvůli jiné ženě, zvláště kvůli takové, která neznamenala vůbec nic.

Ruce se jí podél těla sevřely. ‚Dala jsem ti šanci v tichosti odejít, Sophie. Přivodila sis to sama,‘ pomyslela si.

Sophiiny protesty se rozléhaly chodbou, jak se zmítala v Lucasově sevření.

Nejistá tím, co se mezi manžely děje, se Annabelle odvrátila a předstírala, že si jich nevšimla.

Lucas nesl Sophii do výtahu a rázně vystoupil, když dojeli do suterénu.

Když se dveře auta otevřely, Lucas vhodil Sophii na zadní sedadlo.

Snažila se narovnat a ucítila vlnu závratě a nevolnosti z toho, jak dlouho byla hlavou dolů.

Otevřela ústa, aby zaklela, ale slova jí zamrzla na rtech, když okénko nedalekého Maybachu začalo sjíždět dolů.

Ve stinném interiéru byl mužův profil ostrý a odměřený. Jeho rty byly sevřené do pevné linie a seděl s impozantním klidem ledovce; jeho přítomnost odháněla ostatní.

Vnímaje její pohled, ohlédl se a jejich oči se střetly.

Sophia beze slova odvrátila zrak a skryla svou tvář za závoj zacuchaných vlasů.