Pohled Meadow

Stále nemůžu uvěřit, že jsem to konečně dokázala.

Celé roky jsem přemýšlela o odchodu ze Smečky Zlatého měsíce, ale jedinou věcí, která mě zastavovala, byla naděje na nalezení mého druha. Ale místo abych našla nekonečnou lásku, o které všichni vždycky mluví, našla jsem kreténa, kterému jde víc o zdání.

Pro Rufuse jsem pravděpodobně nebyla víc než nicka, pochybuju, že by vám dokázal říct mé jméno, kdybyste se ho zeptali. Stella je členům naší Smečky dobře známá, a to teď mluvím o mužské polovině Smečky, i když si nemyslím, že by na to měla být hrdá.

Poté, co Rufus odmítl pouto, které mezi námi Bohyně utvořila, mi nezbylo nic, co by mě k Smečce Zlatého měsíce vázalo.

Pochybuju, že můj takzvaný otec nebo bratr řeknou Alfovi Lincolnovi, že už nejsem na území, a dost pochybuju, že by si vůbec všimli, že jsem pryč. Ani jeden z nich nenahlásil mé zmizení, když jsem se odstěhovala z domu Smečky, a to mi tehdy nebylo ani čtrnáct.

Nenahlásili mě jako nezvěstnou ani ve chvíli, kdy jsem dovršila šestnáct a nekonalo se žádné uvítání do Smečky. Asi nikdy nepochopím, proč mě oba ignorovali, a nemyslím si, že chci znát odpověď.

Jmenuju se Meadow a je mi šestnáct a půl roku. Kromě mých přátel nikdo neví, že ve mně dřímá lykan. Dobře, to není tak docela pravda, doktor naší Smečky ví, že jsem lykan. Můj krevní test to ukázal ve věku čtyř let; je to naposledy, co jsem podstoupila něco, čím si prochází každý člen Zlatého měsíce.

Od opuštění území jsem udělala jen dvě krátké zastávky. Abych si dala snídani a nějaký oběd, jinak jsem celou dobu jela vstříc území Odpadlíků.

Mojí pozornosti neunikne cedule u cesty, po pravici mám motel, a tak sjíždím ze silnice, abych si našla pokoj na noc. Potřebuju si odpočinout a doufejme se i trochu vyspat.

O půl hodiny později mám SUV zaparkované před svým pokojem a svou cestovní tašku jsem si odnesla dovnitř. Dám si sprchu, abych zabila čas, a jakmile jsem umytá a oblečená, jdu zpět do malého bistra vedle recepce. Objednala jsem si nějaký guláš s sebou do pokoje; nemám zájem se s kýmkoliv vybavovat a večeře na pokoji mi poskytne další chvíle o samotě.

Poté, co guláš dojím, si pročtu některé z dokumentů, které Starší poslali Haydenovi, a usměji se nad množstvím možností, jež se mi nabízí. Zajmou mě dva dokumenty; první je o tom, jak se stát válečníkem Odpadlíků, a druhý o tom, jak se stát technikem Odpadlíků.

Včera večer jsem rychle usnula a nařídila si budíka, abych do nového dne vyrazila brzo, ale v brzkých ranních hodinách mě neprobudí můj budík.

Venku před mým pokojem probíhá rvačka. Rychle se přemístím k oknu a vykouknu ven. Vidím tam chlápka, asi metr devadesát, obklopeného čtyřmi dalšími muži, a když zavětřím, zasáhne mě pach Tuláků.

Otevřu dveře svého pokoje a přitáhnu tím pozornost dvou z nich mým směrem, ale ani jeden z nich se ke mně nepohne. „Srazme jim hřebínek,“ zavrčí Rebel v mé hlavě a já vyskočím na zadek svého SUV.

Chlápek, kterého obklíčili, stojí zády opřený o kapotu mého SUV. Snaží se je udržet od těla, ale vypadá vyčerpaně. Tuláci ho museli pronásledovat docela dlouho a zaútočili na něj při každé příležitosti.

Přecházím po střeše svého SUV a prohlížím si tělesnou stavbu těch čtyř Tuláků. Vezmu si na mušku jako prvního toho největšího. Když se mi ho podaří zlikvidovat překvapivým útokem, můžu se soustředit na zbylé tři. A tak nechám vystoupit své drápy, zatímco po tom největším Tulákovi skočím.

Ještě když letím vzduchem, můj dráp mu prořízne hrdlo, a než dopadnu na zem za něj, je mrtvý. Druhý Tulák po mně vyrazí; padnu na kolena a nechám svůj dráp, aby ho rozpáral od klíční kosti až k břichu. Pro mě ani pro toho cizince už nepředstavuje hrozbu, ale pořád mi zbývá vypořádat se se dvěma dalšími Tuláky.

Rozhodnou se spojit síly a vrhnou se na mě současně. Počkám, dokud už nemohou zastavit, udělám krok zpět, zvednu ruce a nechám své drápy, aby jim prořízly hrdla. Jejich těla se sesunou k zemi; oba Tuláci jsou mrtví, a když se zaposlouchám, slyším, jak ten druhý Tulák vydechne naposledy.

Kývnu na toho chlápka, co se stále opírá o moje SUV, a když mu pohlédnu do očí, vím, že stojím tváří v tvář medvědímu kožoměnci.

Nečekám, až něco řekne. Mám namířeno jinam a teď se potřebuju znovu osprchovat. Tuláci smrdí příšerně a já se toho pachu chci zbavit co nejdřív.

Voda mi stéká po zádech, zatímco si v duchu znovu přehrávám celou rvačku. Děkuji Tysonovi za to, že mě naučil trpělivosti během boje a jak číst svého soupeře; jeho lekce se mi dnes vyplatily.

Než vyjdu ze svého pokoje, nepoznali byste, že jsem tam venku zabila čtyři Tuláky. Těla jsou pryč, stejně tak všechna ta krev, co tam měla být, dokonce i ten chlápek, kterého napadli, je pryč. Jdu do bistra, abych si vzala snídani a oběd s sebou, a pak zamířím na recepci, abych odevzdala klíč a zaplatila za noc.

„Všechno je vyřízeno, slečno. Po tom, co jste udělala, si od vás nemůžeme vzít žádné peníze,“ oznámí majitel, a poté, co se na chvíli snažím protestovat, se smířím s faktem, že to je jejich způsob, jak říct děkuji.

Po dvou hodinách jízdy zastavím, abych snědla svou snídani, a tehdy si vzpomenu na to, co jsem vycítila u toho cizince. „Rebel, jak to, že jsem poznala, že je to medvědí kožoměnec? V životě jsem žádného nepotkala a přesto jsem si naprosto jistá, že jím je,“ zeptám se své lykanky.

Na okamžik je zticha, pravděpodobně se snaží najít odpověď nebo ten nejlepší způsob, jak mi to vysvětlit. „Musí to souviset s naší matkou, u Bety jsem žádnou schopnost nikdy nevycítila,“ odpoví mi nakonec Rebel.

Vím, že má pravdu, musí to souviset s mámou, a to ve mně vyvolává ještě víc otázek. Vzpomínek na mámu mám jen pár, ale většina z nich je stejná. Já, sedící jí na klíně, poslouchám její hlas a nevnímám, co říká.

Je tu jedna vzpomínka na mámu, která je odlišná. V téhle vzpomínce slyším, co říká, a vždycky mi to připadalo jako její poslední rozloučení.

„Vždycky si pamatuj, že tě miluji, ať už ti život přinese cokoli.“ Potom mě přikryla dekou, od dveří mi poslala vzdušný polibek a pak už byla pryč.