Pohled Natálie

Prodrala jsem se davem, zoufalá dostat se od všech co nejdál. Tahle smečka mě v posledních letech bila, šikanovala a zlomila, a má jediná spása byla nahoře a podváděla mě s mou sestrou.

Ačkoliv teď už mě vlastně nepodváděl, a už vůbec nebyl můj. Teď prostě jen šukal se svou družkou. Pro něj jsem přestala existovat. Náš vztah pro něj představoval jen zkrácení dlouhé chvíle, než si najde někoho lepšího... někoho, kdo se už proměnil a nebyl pouhým člověkem, aby po jeho boku mohl vést jeho smečku.

Když jsem sbíhala posledních pár schodů, dostala jsem zezadu tvrdou ránu. Vidění jsem měla rozmazané slzami a svírala jsem si hruď ve snaze popadnout dech. Nechtěla jsem, aby si zbytek smečky užíval mou bolest ještě víc než teď.

Zbožňovali, když jsem plakala a prosila je, aby mě přestali bít a kopat. Pokaždé je ještě víc povzbudilo, když slyšeli, jak volám Jakea o pomoc. Tentokrát jsem neměla koho zavolat... nebyl tu nikdo, komu by na mně natolik záleželo, aby mi pomohl.

Síla toho strčení mě s výkřikem bolesti poslala letem na tvrdou dřevěnou podlahu; zápěstí se mi podlomilo a mé tmavě hnědé vlasy mi spadly přes rameno.

"Trdlo Tilly, vždycky leze tam, kam nepatří," zasyčela Savannah a překročila mě. Věděla jsem, že musím utéct, ale když jsem se pokusila vstát, na záda mi dopadla obrovská noha a srazila mi bradu k podlaze.

Otočila jsem hlavu a lapala po dechu, když mi na páteř přenesli ještě větší váhu. "Už mě fakt štve, jak nás pořád otravuješ. Pokud nejsi vlk, nejsi součástí téhle smečky. Lidi tu nechceme. Je načase, aby ses zdejchla, nedochůdče."

"To by stačilo!" Dům se rozezněl Alfiným burácivým hlasem a já se zhluboka nadechla, jakmile zátěž z mých zad zmizela.

Nechtěla jsem vzhlédnout k Alfovi Daltonovi. Cítil to stejně jako zbytek smečky. Chtěl mě dostat co nejdál od svého syna. Nebylo to proto, že jsem byla člověk. Opovrhoval mnou, protože jsem byla slabá. Podle něj jsem byla pro Jakea jen rozptýlení, a měl pravdu.

"Jdi domů, Natálie," přikázal a svrchu se na mě podíval. Nepotřebovala jsem svého vlka na to, abych pocítila jím použitý hlas Alfy, ale cítila jsem krev kapající ze rtů, zatímco jsem se hrabala na nohy.

Když jsem se hnala ven předními dveřmi, jeho hlas zazněl znovu. Zastavila jsem se těsně za otevřenými dveřmi na přední verandě. "Pro vás ostatní: jejich cesta byla oznámena. Obětování proběhne zítra."

Domem se rozlehl úžas a na kraťoučký okamžik mou bolest vystřídala panika. Věděli jsme, že se mohou objevit každým dnem, ale nečekali jsme, že dorazí tak brzy a s tak malým varováním.

Lykani.

Děsivá stvoření. Vládli celému světu. Vlci, víly, čarodějnice i lidé – ti všichni byli pod jejich nadvládou.

Měli dorazit už před pár dny. Už jsme si začínali myslet, že svou návštěvu přeloží nebo úplně zruší, protože z jejich strany panovalo úplné ticho.

Potažením nosem jsem se snažila být co nejtišší; potřebovala jsem slyšet, co říká můj Alfa, ale nedokázala jsem zastavit slzy kvůli bolesti a zradě, které jsem dnes večer zažila. Zápěstí jsem si tiskla k hrudi a můj dech se měnil v mělké a roztřesené lapání po vzduchu.

"Neboj se, nedochůdče," pronesla Savannah tiše, avšak se zjevnou záští. Alfa ji pořád mohl slyšet, ale nic neřekl. "Jdou si pro vlčice, ne pro odporný lidi. Nemáš se čeho bát, nedochůdče."

Neobtěžovala jsem se jí odpovědět. Jen jsem se chtěla dostat z domu smečky a zapomenout, že se dnešní večer vůbec stal. Jenže malá část mého já doufala, že si vyberou ji. Přála jsem si, aby ji odvedli někam hodně daleko odsud, kde už ji nikdy neuvidím.

"Bylo oznámeno, že král Lykanů se tentokrát ke své smečce připojí osobně. Chci, aby se všichni chovali naprosto vzorně." Šok z té zprávy byl jasně slyšitelný, když celá smečka v úžasu zalapala po dechu.

Lykanský král nebyl za zdmi svého hradu spatřen celá léta. Proslýchalo se o něm, že je to krutá bestie, která se živí bolestí a utrpením svého okolí. Zabíjel bez varování a bez jakýchkoli následků si bral, co se mu zlíbilo. Historek o jeho bezcitnosti kolovalo nepřeberné množství a já věděla, že z toho, že opustil svůj hrad, nevzejde nic dobrého.

Při Obětování v minulých letech se objevovali pouze nespárovaní členové jeho smečky, aby si vybrali z našich nezadaných vlčic. Nikdy ne on.

Zavrtěla jsem hlavou, otočila se k odchodu z domu smečky a přitom si z tváří stírala slzy.

Savannah měla pravdu. Lykani se mnou nebudou ztrácet čas. Dokonce i Alfa si myslel, že to, abych věděla o jejich příjezdu, je nepodstatné. Snažil se mě poslat pryč ještě předtím, než to řekl zbytku smečky.

Nemusela jsem se ničeho bát, ale byla by to dobrá příležitost k útěku, dokud bude zbytek smečky zaneprázdněný.

Ve své vlastní smečce jsem nebyla vítaná. Drželi si mě nablízku jen pro případ, že bych se nakonec přece jen proměnila opožděně. Nemohli si dovolit, aby se někdo proměnil v přítomnosti lidí. Přestože o nás lidé věděli a žili pod nadvládou Lykanů, drželi se od nás co nejdál, jak jen to šlo.

Takhle přesně jsem chtěla žít i já. Sama a v klidu.

Pryč od té bolesti. Pryč od utrpení a zneužívání.

Obraz Haylee a Jakea se mi vryl do paměti a bránil mi se soustředit, když jsem běžela zpátky domů. Bylo to, jako bych fyzicky cítila, jak se mi v hrudi láme srdce, a neměla jsem žádný způsob, jak dovnitř sáhnout a udržet ho pohromadě.

Zakopla jsem, ale stále si křečovitě držela paži u hrudi. Bolest v obou oblastech byla nesnesitelná. Ačkoli část mě toužila po tom, abych se vrátila a od plic Jakeovi řekla, co si myslím, neměla jsem mu už co říct.

Lhal mi. Milovala jsem ho celou svou bytostí, on si ale vzal mé srdce a plivl mi do tváře. Nebyla jsem si jistá, jak se z toho vzpamatuju. Jak se vůbec člověk může vyrovnat se zradou od někoho, koho miloval ze všech nejvíc?

Na kůži mi přistály drobné kapky studené vody, což mě přimělo vydat ze sebe zajíkavý smích nad tou ironií, že začalo pršet v takovéto chvíli. Tento záblesk pobavení mě však donutil k ještě silnějšímu pláči.

Svoboda, po které jsem tak prahla, měla přijít dřív, než jsem si představovala. Dřív jsem si myslela, že mě od trápení osvobodí spojení s mužem, kterého jsem milovala. Jakmile by ze mě udělal svou Lunu, veškerá šikana i bolest by skončily. Jakožto Luny by se mě nikdo nesměl ani dotknout. Měla bych nad nimi absolutní kontrolu.

To byla moje chyba.

Nikdy jsem neměla věřit, že by mě mohl zachránit nějaký muž. Odteď se o sebe postarám sama, počínaje tím, že odsud co nejdřív zmizím. Jakmile Lykani dorazí, veškerá pozornost se upře na ně. Budou tam všichni ze smečky a nikdo si nevšimne, že v davu chybí jeden bezvýznamný člověk.

Budu mít krátkou chvíli na to utéct a nezáleželo na tom, jestli tu bude sám král. Byla jsem ochotná zariskovat úplně všechno.

Jaký má smysl žít, když se člověk bojí života? Něco mi tu muselo unikat. Někde tam venku na mě přece muselo čekat něco lepšího než tohle.

Světla v mém domě se svítila, což mě donutilo se zarazit. Zpomalila jsem a začala se pomalu přibližovat. Nebyla jsem připravená čelit svým rodičům. To, že jsem se neproměnila, nenáviděli ještě víc než já sama. Kladli na nás vysoké nároky. Pocházeli z pokrevní linie Bet a byli u vytržení z toho, že chodím s budoucím Alfou.

Když u mě proměna nenastala, byli vzteky bez sebe. Stala jsem se zklamáním pro jejich jméno a pro naši smečku. Znovu a znovu mi připomínali, jak moc se za mě stydí a jak hluboce jsem je zklamala.

Trdlo Tilly.

Takhle mi říkali, když jsem byla malá. Byla jsem jejich Trdlo Tilly, co neustále dělalo roztomilé věci, jako vráželo do zdí, patlalo si jídlo do vlasů a stavělo věci způsobem, který mi připadal správný, ale šel naprosto proti návodu.

Teď jsem tuhle přezdívku nesnášela. Trdlo Tilly, ta holka, co si myslela, že může najít lásku a štěstí. Holka, která snila o tom, že si jednou najde bezpečné místo, kde bude žít a vychovávat svou vlastní rodinu.

Jak jsem dospívala, Haylee se Savannah to proti mně moc rády používaly. Trdlo Tilly... plivaly to ze sebe s odporem a výsměšným tónem, a smály se mi kvůli té či oné hlouposti.

Jak se nakonec ukázalo, opravdu jsem byla za trdlo. Nic jako pravá láska neexistovalo. Nezbylo tu pro mě vůbec nic.