Pohled Natalie

Nikdy předtím jsem nebyla tak šťastná a zároveň tak vyděšená. Dům byl prázdný a všechno bylo volně k mání, když jsem si do tašky sbírala oblečení, peníze a jídlo. Každých pár minut jsem slyšela vrzání domu, jak si sedal, nebo hluk venku, a srdce se mi zastavovalo.

Čekala jsem, že se vrátí domů a přistihnou mě při krádeži. Co bylo horší, čekala jsem, že ze zdí vyskočí lykan a vyrve mi srdce z hrudi.

Už si prorazili cestu na naše území. I bez přítomnosti mého vlka jsem je cítila. Jejich moc byla nepodobná čemukoliv, co jsem kdy předtím zažila. Chlupy na krku a na pažích se mi ježily a žaludek se mi svíral nervozitou.

Hodila jsem si batoh přes rameno a držela svou zraněnou paži co nejblíže hrudi, abych poškozenou končetinu ještě více nepodráždila. Musela jsem urazit tři míle k hranici a dalších šest, než se dostanu do lidského města. Jakmile budu tam, budu moci stopnout auto a jet kamkoliv budu chtít. Budu moci být svobodná.

Zadní dveře zakvičely, když jsem do nich strčila, a neobtěžovala jsem se je za sebou zavřít, když jsem běžela mezi stromy. Lykani mohli sloužit jako rozptýlení jen po omezenou dobu. Až se moji rodiče vrátí domů, neměla jsem ponětí, co by mě čekalo. Šli by po mně kvůli krádeži, nebo by mě nechali jít, aby se mě zbavili?

Tak či onak, nutila jsem se k většímu výkonu, chtěla jsem se dostat alespoň z jejich pozemku, než zjistí, že jsem pryč.

Rychle mi došel dech, pulzování v mé paži mě rozptylovalo, když jsem klopýtla o větev, ale znovu jsem našla rovnováhu a pokračovala dál. Čím déle jsem běžela, tím víc jsem měla pocit, že se hranice vzdaluje, ale teď jsem si nesměla dovolit zpomalit. Byla jsem příliš blízko.

Po mé pravici se mihl velký stín, skrytý ve stromech. Zalapala jsem po dechu, vyděšená, když jsem pohlédla stranou a nic tam neviděla. Přesto mi varování v mé hlavě říkalo, že už nejsem sama. Čím dál jsem běžela, tím víc jsem si začínala všímat svého společníka. Velká, hřmotná postava se objevovala koutkem mého oka a pak zmizela, když jsem se tam podívala.

Hlasité kroky a vrčení, které se k nám připojily, mi vyslaly mráz až do konečků prstů na nohou. Ten divoký zvuk byl víc než jen varování. Byl to slib bolesti. Hrozba.

Po mé levici se objevily další dvě postavy, běžící vedle mě po dvou nohách. Z jejich zvířecího vzhledu se mi v panice stáhly plíce a nedokázala jsem nabrat další vzduch.

Nikdy jsem si nepředstavovala, že můj konec přijde z rukou lykanů.

"Můžeš přestat utíkat, i když tvůj pokus byl zábavný," ozval se ženský hlas, než se zjevila několik kroků přede mnou. Její bílé oči se zabodly do mé duše a já s klouzáním zastavila. Moje nerovnoměrné oddechování ji zřejmě pobavilo, když si mě prohlížela. Neschopnost vidět, na co se dívá, byla znepokojující, protože neměla viditelné duhovky, které by ji prozradily, ale způsob, jakým se pohybovala její hlava, mi napovídal, že jsem pod jejím drobnohledem, když si mě měřila od hlavy k patě.

Lykani přistoupili blíž a obklíčili mě, jako by se chystali hodovat na své kořisti. Bylo děsivé vidět jejich stav částečné proměny tak zblízka.

Při předchozích Obětováních jsem stála v davu, ale nikdy jsem žádnému nemusela čelit osobně.

Čtveřice kolem mě vydávala zvířecí zvuky, bavili se mezi sebou, než se po mně natáhlo jedno z monster po mé levici, což mě donutilo uskočit stranou.

Cítila jsem hranici jen několik yardů odtud, a i když jsem věděla, že by mě pronásledovali i na území nikoho, byla jsem odhodlaná to nevzdat. Zírala jsem do zvířecích rudých očí, ve kterých jsem viděla pobavení a výzvu. Věděl, že se dám na útěk, ale to mi nezabránilo otočit se na podpatku a rozběhnout se přímo do hrudi dalšího.

Zaječela jsem, když kolem mě obtočil paže, přehodil si mě přes rameno a způsobil, že mě můj batoh praštil do hlavy. Rukama a nohama jsem sebou házela a dál bojovala, ochotná udělat cokoliv, abych se osvobodila.

Jeho svalnatá postava se kolem mě zřejmě ještě více stáhla jako hroznýš, když mě znehybnil a dal se do běhu. Čím více jsem kopala, tloukla a snažila se uvolnit, tím pevnější bylo jeho sevření.

Nevěřícně jsem si odfrkla, když jsme prorazili hranici lesa. To, co by pro mě znamenalo přes dvacet minut běhu, trvalo stvořením, která mě držela v zajetí, necelých pět.

"Jsem člověk." Ta vyděšená prosba ze mě vyšla třesoucím se a zoufalým hlasem. "Nikdy jsem se neproměnila. Jsem jen člověk."

Na to zvířata obklopující lykana, který mě nesl, odpověděla smíchem. Nikdy předtím nevyžadovali, abych byla přítomna Obětování. Byla jsem nikdo.

Žádný lykan by mě za družku nechtěl. Nechtěl mě dokonce ani obyčejný vlkodlak.

Jediná možnost, která mi dávala smysl, byla ta, že budu potrestána za něco, co jsem pravděpodobně neudělala. Moji rodiče se domů ještě vrátit nemohli, a pokud lykani nechtěli být svědky mého výprasku za to, že jsem zneuctila Haylee, neměli důvod mě brát zpět, nebyla jsem jim k užitku.

Slyšela jsem, jak moje smečka podrážděně a nevěřícně mumlá, když mě vnesli na dohled a pak mě bez okolků shodili na zem. Bezděčný výkřik bolesti ze snahy zbrzdit pád zraněnou paží smečku umlčel a já popadala dech, zatlačovala slzy a zírala na mrtvou trávu.

Cítila jsem ho, krále.

Jeho mocná aura mě volala a vyžadovala, abych se mu podřídila. Chtěla jsem vzhlédnout, jak se přibližoval, ale byla jsem strnulá hrůzou. Můj pohled byl upřený na hlínu před jeho obrovskými tlapami, mé tělo se třáslo adrenalinem a strachem, když jsem čekala, až promluví. Zabije mě za to, že jsem utekla během Obětování? Záleželo mu vůbec na přítomnosti ubohého člověka?

Ze zvířete přede mnou vyšlo tiché zavrčení, po těle se mi rozlilo teplo a kůži mi pokryla husí kůže.

Za dobu svého pobytu ve smečce jsem slyšela nespočet vrčení a cenění zubů. Zvuk, který vyšel z krále, se nepodobal ničemu, co jsem kdy předtím slyšela. Byla v tom temnota, kvůli které jsem se chtěla schoulit a schovat se, ale pod povrchem se skrývalo zvrácené, slastné předení, které mě přesvědčilo, že by ho potěšilo mě zabít.

"Jí?" vyjekl hlas, který mě léta trápil, a já otočila hlavu, abych se podívala na ženy klečící v řadě. Savannah na mě zírala s nedůvěrou a znechucením, než svůj zlostný pohled odvážně obrátila ke králi. "Vy chcete ji? Je to jen ubohý člověk!"

Nad její do očí bijící neúctou se mi rozšířily oči a já nechápala její slova. Nikdo, dokonce ani alfa, by se neodvážil takto mluvit k lykanovi, natož ke králi.

Vydal hlasitý řev, při kterém sebou každý člen smečky trhl a v podřízenosti sklonil hlavu ještě níž. S obličejem jen pár palců od země jsem s hrůzou sledovala, jak se král ode mě vzdaluje a staví se před Savannah.

Větší vzdálenost mezi námi mi umožnila vidět z něj víc. Byl větší než ostatní lykani, jeho tělo pokrývaly uzlovité jizvy, které byly viditelné pod jeho srstí. Byl děsivý.

Jeho dráp, který měl velikost Savanniny hlavy, jí prorazil hruď, vyrval jí srdce na druhé straně a uvrhl smečku do záplavy vzlyků a vyděšeného mumlání o smilování.

"Udělal bys dobře, kdybys svou smečku naučil respektovat ty, co jsou nad nimi," ozval se znovu hlas čarodějky, ale já byla uvězněna zíráním na Savannino tělo, když král vytáhl ruku a ono dopadlo na zem.

Uvědomovala jsem si, že se ke mně vrací, ale nedokázala jsem odtrhnout oči. Až ta velká ruka, která mě chytila za batoh a zvedla ze země jako hadrovou panenku, mě vrátila zpět do reality a já se instinktivně střetla se zářícíma rudýma očima Lykanského krále.

Jeho hluboký hlas mnou prohnal mráz, když promluvil: "Moje."