Pohled Natalie

Projel mnou záchvěv zadostiučinění, ale ten pocit rychle pominul, když mi kapka krve člena mé smečky stekla z jeho sevření na horní části mé tašky a dopadla mi na krk. Odtrhla jsem od něj oči, nechtěla jsem ho ještě více urazit, jen aby spočinuly na znetvořeném těle mého Alfy.

Hrdlo mu bylo čistě vytrženo z těla a bezvládně ležel na zemi, zatímco se nad ním skláněla jeho vzlykající družka. Mým prvním instinktem bylo najít Jakea, abych se ujistila, že je v pořádku. Jeho otec byl právě zavražděn přímo před ním a on byl teď Alfa. Ale to už nebyla moje zodpovědnost. Měl Haylee. Svou Lunu.

Král znovu zavrčel, kvůli čemuž jsem se chtěla stočit do klubíčka a někam se schovat. Možná, kdybych to udělala místo útěku, nebyla bych do této pozice donucena.

Slyšela jsem hororové příběhy o ženách, které byly vybrány jako ploditelky. Nechtěla jsem být součástí ničeho takového. Být vybrána jako něčí spřízněná duše byla jiná věc. To byl příběh lásky a soucitu. Ale jak na mě to zvíře shlíželo, udělalo se mi špatně.

Tohle nebude žádná knižní romance. Ne s někým, kdo tak volně vraždil a vytrhával ženy z jejich domovů a okrádal je o možnost najít své pravé druhy.

S hrůzou jsem sledovala, jak zvedl svůj druhý pařát a lskl prsty směrem ke svým mužům. V mžiku se vrhli na ženy na kolenou, hledali své družky nebo se snažili najít takovou, se kterou by chtěli plodit děti.

Podle toho, co jsem slyšela jako dítě, lykani zřídkakdy našli svou spřízněnou duši, protože ta mohla být jakéhokoliv druhu. Museli však pokračovat ve své pokrevní linii, a tak si vybírali zvolené družky, označované jako ploditelky, jakmile vzdali naděje na nalezení své souzené. Jediným účelem páření těchto žen s lykanem bylo zplodit mužské dědice, kteří by pokračovali v rodu.

Zdálo se, že teď to bude i můj případ.

Cítila jsem, jak mě propaluje očima, když mě držel ve vzduchu. Nohy a ruce mi bezvládně visely a já se mírně houpala v sevření, kterým mě držel za tašku.

"Ach, skvělé! Už máš své věci," řekla ta žena z dřívějška, zřejmě nebojácná vůči monstru, které mě drželo ve svém sevření, a stoupla si vedle něj. "Bude nejlepší, když vyrazíme. Tahle ubohá smečka nemá moc co nabídnout."

Instinktivně jsem pohlédla z ní na muže před sebou. Jeho zářící rudé oči byly přimhouřené, když na mě zíral, a já z něj téměř cítila tu lítost. Vybral si špatně a věděl to. Nikdo nechtěl člověka, dokonce ani k plození. Jeho potomci by byli slabí. Sledovala jsem, jak jeho oči přejely z mého roztrženého rtu na mou pohmožděnou a oteklou paži.

Jakmile se vrátíme do jeho smečky, budu degradována na pouhou Omegu, jako jsem byla tady. Budu muset vařit, uklízet a s největší pravděpodobností budu bita, dokud neuznají, že znám své místo. Bude to jako tady, jen horší.

Tady jsem měla alespoň šanci na útěk. Útěk od lykanů nepřinese nic než jistotu rychlé smrti, jakmile mě chytí.

"Pořád můžeš změnit názor," zašeptala jsem a sklopila pohled na jeho hruď. Hustá srst jeho zvířecí podoby nijak neskrývala, jak je svalnatý, a já byla vyděšená, když ze sebe vydal vrčení hlasitější než jakékoliv předtím.

Nebyla jsem si jistá, jestli ho rozhněvalo, že jsem zpochybnila jeho rozhodnutí, nebo jestli to bylo proto, že se cítil, jako by mu se mnou zbyl černý Petr. Tak jako tak jsem věděla, že nejsem v jeho milosti.

Zvířecí zvuky jeho smečky bavící se mezi sebou mi napověděly, že je čas jít, a mé nohy se pode mnou zachvěly, když jsem očekávala, že mě položí zpět. Místo toho si mě přehodil přes rameno.

Mé tělo se v jeho zajetí otřásalo, zatímco ovinul paži kolem mých nohou, aby si mě přidržel u sebe. Zalapala jsem šokem po dechu, když se rozběhl a vedl své muže. Pohled přede mnou, když jsem vzhlédla, byl děsivý. Nejméně tři tucty lykanů za námi běžely po svých dvou nohách. Jejich stav částečné proměny byl jako z nočních můr, ale nemohla jsem si nevšimnout jednoho, který mezi ostatními vynikal.

Zatímco ostatní vypadali frustrovaně nebo naštvaně, on byl šťastný s vysoko vztyčenou hlavou a s dívkou z mé smečky v náruči, s Mirou. Neměl ji přehozenou přes rameno. Běžel s ní přitisknutou k hrudi a ona ho pevně držela kolem krku s tváří přitisknutou k němu.

Byli souzený pár. I když se navzájem neznali, byla mezi nimi zřejmá láska. Bylo to něco, co jako vyvolená družka nezažiju. Nechala jsem hlavu klesnout dolů a pohupovala jsem se, zatímco král rychle utíkal dál.

Země ubíhající pod námi byla jedna velká šmouha a já zavřela oči, když se mi z toho začala točit hlava a žaludek se mi houpal. Krev nahrnutá do mé paže způsobila, že pulzovala bolestí, ale potlačila jsem jakékoli hlasité projevy svého nepohodlí. Nebylo by k ničemu dobrému zdůrazňovat, jak slabá jsem ve srovnání s nimi ve skutečnosti byla.

Připadalo mi, že uběhly hodiny, když mě vylekalo vytí. Hlasitý, ozvěnou se rozléhající zvuk přicházel ze všech stran a já ucítila, jak obrova paže reagovala na můj pohyb pevnějším stiskem. Položila jsem mu ruce na kříž a zvedla se, abych viděla, co je kolem mě. Město bylo velkolepé, s velkými moderními budovami, které zdobily rostliny a liány všech barev.

Díky zářivé pestrosti království vypadalo jako kouzelné a na malý okamžik jsem zapomněla, že tu jsem proti své vůli. Bohyně musela tento lid požehnat a já stála v úžasu nad tou krásnou podívanou kolem mě, jak král zpomalil a vedl své lidi dlážděnými ulicemi.

Očekávala jsem, že uvidím víc těchto bestií, obřích lykanů potulujících se po pozemcích. Místo toho mě překvapilo, když jsem všechny viděla v jejich lidské kůži. Každý se zdál být fascinován návratem svého krále domů, ale byla to malá holčička, která na mě s úsměvem ukazovala a naléhavě o něčem mluvila se ženou vedle sebe, kvůli čemuž jsem se cítila nesvá.

Cítila jsem, jak mám obličej rudý od toho, jak jsem tak dlouho visela přes královo rameno. Znovu jsem svěsila hlavu a nechala vlasy a tašku visící na zadní straně mé hlavy, aby zakryly můj obličej. Ať už ploditelka, nebo královna, nechtěla jsem, aby mě takto kdokoli viděl, přehozenou přes rameno jejich krále jako pytel mouky, zatímco lykan o několik řad vzadu stále láskyplně svíral svou družku v náruči a občas si o tu její otíral hlavu.

Nezastavili, když je vítal jejich lid, který lemoval cestu a povzbuzoval navrátivší se muže. Bylo to, jako by se vraceli z války, ale z toho, co jsem slyšela, pro ně bylo nalezení družek a ploditelek stejně důležité.

Cítila jsem, jak zvíře pode mnou vypjalo hruď pýchou a postavilo se trochu rovněji, když mu prokazovali úctu.

Král Killian Amery.

Milován svým lidem, obáván světem.

Dav byl čím dál hlučnější, jak začal stoupat po předních schodech hradu. Chtěla jsem se otočit, abych se podívala, ale jakmile jsem se začala hýbat, jeho sevření se jen zpevnilo, až dokud bolest z jeho pevného stisku nepřevážila nad nepohodlím pozice, ve které jsem byla.

Když jsem se uvolnila, uvolnila se i jeho paže kolem mě. Mohla jsem jen doufat, že budu mít později svobodu k prozkoumávání. Možná, jakmile mi přidělí mé povinnosti a já je dokončím.

Náhlý strach, že mě zavřou do ložnice, abych sloužila králi, a budu ji moci opustit jen proto, abych se starala o naše budoucí děti, mě přiměl zatnout svaly. Věděla jsem, že to cítí, když mi o zadek zavadil čelistí při tom, jak se otočil, aby se mi podíval přes rameno.

Mohol si vybrat jakoukoliv ze svých žen a z příběhů, které se dostaly i do naší malé smečky, jich bylo mnoho. Skutečnost, že si vybral mě, způsobila, že se mi vařila krev.

Chladný vzduch z interiéru hradu byl vítaný a já se pokusila zhluboka nadechnout, abych uklidnila své rychle bušící srdce, ale selhala jsem. Právě ten roztřesený výdech zřejmě upoutal pozornost mého únosce. Zastavil se a postavil mě na zem, přičemž mi jednu ruku nechal na paži, aby mě držel pevně, zatímco mi krev odtékala zpět z hlavy.

Počkal jen o okamžik déle, než zachechtal a netrpělivě mě táhl po schodech nahoru a k velké sadě dvoukřídlých dveří na konci chodby. Zalapala jsem po dechu nad složitými zlatými vzory vyrytými do dřeva.

Neobtěžoval se čekat, až zvednu spadlou čelist, a dveře hrubě rozrazil. Obrovské apartmá bylo větší, než by mělo být nutné. Ale jak král vešel dovnitř, zdálo se, že se prostor ve srovnání s jeho zrůdnou velikostí zmenšil.

Pohlédla jsem doprava na obývací pokoj a pak do velké ložnice dvoukřídlými dveřmi po mé levici, ale zdály se být prázdné.

"Kde jsou?" divila jsem se pro sebe a šeptala ta slova. Král se ke mně otočil s tichým požadavkem na vysvětlení, s jedním obočím zvědavě zvednutým. "Předpokládala jsem, že budu bydlet s vašimi dalšími ženami."

Můj hlas se nesl vzduchem, jak jsem vstoupila do ložnice a očima přejížděla přes gigantickou matraci k otevřeným dveřím do koupelny, abych si potvrdila, že ani tam se nenachází jediná osoba. Z malých osobních věcí poházených po pokoji mi bylo jasné, že to nebude jen můj pokoj.

Pohlédla jsem zpět na postel, když mi došlo, v jaké jsem situaci. Očekával snad, že se teď budeme pářit, a on v tomhle stavu?

Mé tělo se začalo třást a dech se zrychlil, když ve mně zakořenila hrůza. Ten vrah za mnou mě sem do své ložnice přivedl z nějakého důvodu.

"Ne," řekl a zněl dost podrážděně. Otočila jsem se k němu čelem a chtěla být připravená na to, co má přijít. Ale stál tam, rukou si mhouril to, co vypadalo jako kořen jeho čenichu, a zklamaně a frustrovaně vydechl. "Tohle je náš pokoj."

Oči se mi překvapením rozšířily, když se otočil na patě a vyšel z pokoje, nechal mě tam zhroutit se do klubíčka o okraj postele s roztřeseným výdechem. Pro tentokrát jsem byla ušetřena, ale neměla jsem nejmenší tušení, co ode mě bude očekávat, až se vrátí.