RAVEN

Následující den jsem si šla zaběhat, než jsem si dala sprchu a připravila se v černých zvonových kalhotách, černém topu s rolákem a nanesla své typické výrazné oční linky a trochu slézové rtěnky.

Otevřela jsem okno a vylezla jím ven, protože jsem netoužila po dalším střetu s rodiči.

S flash diskem plným nápadů a tréninkových plánů, které jsem dala dohromady, jsem zamířila k domu smečky, přímo ke kanceláři Alfy. Zpomalila jsem, když mě do nosu udeřila povědomá vůně. Pražené vlašské ořechy a med. Vůně, která pohltila celé mé tělo a postavila každý nerv do pozoru.

Bohyně, prosím, ať se nemotá poblíž.

S každým krokem blíž ke kanceláři se mi nervozitou rozbušilo srdce. Poslední vzpomínka na Liama mě bolestivě zatahala u srdce, až se mi těžce dýchalo.

Zvedla jsem ruku a lehce zaklepala na dveře, než jsem je otevřela a vešla dovnitř. Zastavila jsem se jako přikovaná, když můj pohled padl na muže v koženém křesle. Nohy překřížené v kotnících měl natažené před sebou, loket si opíral o opěrku. Procházel si nějakou složku, když vtom jeho oči střelily vzhůru a bodly do mých.

Byl o tolik přitažlivější, než jak jsem si ho pamatovala… Na sobě měl přiléhavé černé tričko, které vůbec neskrývalo jeho vypracované paže. Bohyně, byl dokonce ještě mohutnější než dřív. Na levé paži se mu vyjímalo tetování, vykukující z rukávu. Vlasy měl upravené do patky, vzadu a po stranách vyholené, a přes pravé oko se mu táhla jizva. Jak se zranil?

Ale tou nejodlišnější věcí na něm byl chlad v těch jeho pomněnkově modrých očích. Pryč byla vřelost, kterou by si člověk s Liamem spojil před lety.

Přelétl mě jedním pohledem a vyslal mnou další zdrcující bodnutí bolesti.

Nechtěná. Ale bylo mi to jedno. Budu žít pro sebe, s druhy nebo bez nich.

Když bylo jasné, že promluvit nehodlá, přistoupila jsem ke stolu.

"Omlouvám se, myslela jsem, že tu bude Alfa El. Přinesla jsem nějaké tréninkové plány, co jsem sestavila," řekla jsem, zatímco on měl oči opět upřené na svou složku.

"Proč jsi hledala jeho? Neměla bys to probírat se mnou, jako se svým Alfou?" zeptal se chladně.

Mým Alfou?

"Já…"

Zvedl obočí a opřel se do křesla.

"Neříkej mi, že jsi tuhle pozici vzala, aniž bys vůbec tušila, kdo je Alfa... Pěkné." Jeho sarkasmus mě podráždil, ale neřekla jsem nic.

Nikdo mi to neřekl. Kia a teta Angela to přece musely vědět…

"Promiň, asi mám trochu zpoždění s nejnovějšími zprávami. Gratuluju k pozici Alfy, budu se modlit, abys byl aspoň z poloviny takový Alfa jako tvůj táta." Snažila jsem se skrýt sarkasmus ve svém hlase a nasadila falešný úsměv.

Oči se mu zableskly temně magnetickou modří a já ucítila, jak v něm stoupá vztek.

"Budeš pamatovat na to, s kým mluvíš," pronesl ledově. "Kromě toho nemám čas na nějaké pitomé tréninkové plány. Prober je s Betou."

Srdce mi vynechalo úder při té zášti v jeho hlase, s jakou vyslovil to slovo 'Betou'.

"Fajn… Omlouvám se za plýtvání tvým drahocenným časem, Alfo Liame." Bylo mi jedno, že můj hlas zní hořce.

Nečekala jsem na odpověď, otočila se a odešla z kanceláře dřív, než vůbec stihl zareagovat. Zabouchla jsem za sebou dveře. Hnala jsem se chodbou a cítila, jak ve mně roste podráždění. Skvělý, teď budu muset čelit ještě Damonovi…

Ačkoliv nebyl tak zlý jako Liam, ve skutečnosti se o mě taky nezajímal. K narozeninám a k Vánocům poslal zprávu, a když jsem se loni docela ošklivě zranila, napsal mi krátký vzkaz, ale to bylo všechno...

Tu noc jsem přišla nejen o své druhy, ještě než jsem je vůbec získala, ale i o dva nejlepší přátele. Kéž bych na ten ples nikdy nešla. Kdybych nešla, nic by se mezi námi nezměnilo.

Byla jsem tak ztracená v myšlenkách, že jsem si ani neuvědomila, kam jdu, dokud mě zvuk zadýchaného ženského chichotání nepřiměl zastavit se jako přikovaná.

Podívala jsem se před sebe a spatřila nádhernou ženu. Matně jsem ji poznávala. Opírala se o zeď, ruku položenou na hrudi muže, který se nad ní mírně nakláněl a tiše promlouval.

Muže, jehož vůně kořeněné skořice a svěžího deště mě zasáhla jako blesk, a s ní se mi v žaludku zkroutil i ten sžíravý pocit bolesti.

Jeho hlava prudce vystřelila mým směrem a já se podívala do hlubokých, pudrově modrých očí Damona. Rychle od té ženy ustoupil, což mě zabolelo. Proč by to dělal, leda by jeho úmysly nebyly tak docela nevinné?

"Raven… nevěděl jsem, že ses vrátila…" řekl tiše a jeho hlas mnou prohnal vlnu mravenčení.

"Jo, přijela jsem včera večer. Já ehm, Liam mi řekl, abych s tebou probrala tréninkový plán. Ehm, podívej se na to, až budeš mít čas, a řekni, co si o tom myslíš." Přešla jsem k němu a natáhla ruku s flash diskem.

Shlédl na mě a já v jeho očích zahlédla starost. Srdce mu trochu zrychlilo, když si ho bral. Rychle jsem ho pustila, nechtěla jsem se ho dotýkat.

Navzdory všemu mnou projela špetka viny za to, co se stalo před dvěma lety. Odvrátila jsem pohled a věnovala té ženě nepatrný úsměv. Byla opravdu nádherná…

"Ahoj," řekla.

"Ahoj."

"Robyn," představila se a natáhla ruku.

"Raven." Přijala jsem ji a ona věnovala Damonovi úsměv.

"Ráda tě poznávám."

"Já tebe taky." Otočila jsem se a odešla, nechtěla jsem tu strávit ani o minutu déle.

S každým mým krokem můj úsměv bledl. Sakra, chtěla jsem s Liamem promluvit o domě smečky…

Nechtěla jsem za ním chodit znovu. Možná zajdu navštívit Azuru a zeptám se tety Red…

To znělo jako mnohem lepší plán!

Rychle jsem opustila dům smečky a cítila se o dost líp, když jsem spěchala lesem k domu, který stál kousek opodál od zbytku smečky. Do domu, kde jsem strávila většinu svých vzpomínek z dětství. Byl to únik před napětím a ponurostí mého vlastního domova.

Srdce mi poskočilo, když jsem se rozhlédla kolem a vzpomněla si, jak jsme s Kiarou sedávaly pod tím stromem u řeky… a vzpomněla si, jak mě Liam plácl po zadku a říkal mi Drobečku… na Damonův úsměv, když všem přinesl čerstvé koblihy nebo tak něco.

Nemysli na ně.

Nejsmutnější na tom bylo to, že postupem času se ode mě odpojila i moje vlčice.

Zazvonila jsem u dveří a uslyšela smích.

"Mami! Někdo děve!"

Usmála jsem se, když jsem uslyšela Azuřin hlas. Sakra, neměla jsem chodit s prázdnýma rukama! Dokonce jsem jí přivezla i dárek ze severu. Bohyně, ta moje paměť byla neskutečná!

"Raven, pojď dál," řekla teta Red ve chvíli, kdy otevřela dveře.

"To neodmítnu," odvětila jsem, vešla dovnitř a zavřela za sebou. "Azuro!"

Ucukla a ostražitě si mě měřila.

"Já jsem Raven."

"Vaven?" zopakovala po mně.

Usmála jsem se a přikývla.

"Chceš svézt na zádech? Nebo můžu být koník?"

"Jéé, na zádech!"

Usmála jsem se, šikovná holka. Zvedla jsem ji a roztočila ji, až se začala chichotat. Vypadala hodně jako Indigo a já přemýšlela, jak se s tím teta Red dokáže vyrovnávat. Jemně jsem ji políbila na čelo, než jsem ji posadila na kuchyňskou linku.

Teta Red se zřejmě zrovna věnovala vaření.

"Nakonec jsi kluky potkala?" zeptala se.

Srdce mi vynechalo úder a já bych přísahala, že něco tuší.

"Ano, potkala," odpověděla jsem hladce a dělala na Azuru obličeje, až vyprskla smíchy.

"To je skvělé. Zdržíš se na oběd? Dělám pastýřský koláč."

"Ráda," nejedla jsem a vařit jsem neuměla… "Ehm, přišla jsem se na něco zeptat," řekla jsem a usadila se na jednu z barových stoliček.

"Jistě, copak to je?"

"Chtěla jsem poprosit, jestli bych si mohla zažádat o pokoj v domě smečky." Maskovala jsem nervozitu, kterou jsem uvnitř cítila.

Zamračila se a pohlédla na mě se starostmi.

"Angela mi říkala, že se na to asi zeptáš. Děje se něco?"

"Jo, jen si myslím, že jsem už dost stará na to, abych měla vlastní bydlení," pokrčila jsem lehce rameny.

"Dobře, poprosím někoho, ať ti tam připraví pokoj. Liam tam bydlí taky, co se vrátil…" Zamračila se a já se snažila nereagovat na zmínku o Liamovi. "Hodně se změnil, že?"

"Jo…"

"Určitě pro to musí být nějaký důvod," nadhodila teta Red lehce, strčila pekáč do trouby a pak se ke mně otočila s upřeným, pronikavým pohledem. "Nemáš náhodou ponětí, jaký by ten důvod mohl být?"