RAVEN

Její otázka mě překvapila, ale já jen pokrčila rameny.

"Nebyla jsem tu celou věčnost, teto."

Ušklíbla se.

"Vy holky to víte, ty a Kia," konstatovala. "Ale jestli mi to teď nechceš říct... To je v pořádku, ale nic nezůstane utajeno navždy. Ostatně, já mám své domněnky."

Komu jinému to mohla teta Red říct. Nebyla hloupá, to jsem jí musela nechat. Opravdu jsem se jí nechtěla ptát, co si myslí, protože bych na sebe mohla něco prozradit...

"No, tak doufám, že na to přijdeš. Teto, kdybys někdy potřebovala hlídat tohohle gumovýho medvídka, s radostí to vezmu. Je tak roztomilá!"

Usmála jsem se na Azuru, která si hrála s mými vlasy, a nebudu zapírat, docela se mi to líbilo. Byla tak kouzelná.

"Tak na to tě rozhodně vezmu za slovo," řekla teta s úsměvem.

"Dobře," odvětila jsem si s myšlenkou, že tady mi bylo o tolik líp než kdekoli jinde.

-

Padla noc a já byla ve svém pokoji. Na moje věci nikdo nesáhl od doby, co jsem odjela, a tak jsem dělala čistku. Co nebudu chtít, vyhodím, a co budu, to si sbalím. Tátovi a mámě bych to moje stěhování měla taky říct... Ale ten tátův náladový pohled mě odradil, nechtěla jsem další drama.

Pustila jsem si nějaké disneyovské klasiky a pobrukovala si u 'Barvy větru', zatímco jsem začala s šatníkem. Některé tyhle věci už byly vážně dětinské. Zazvonil mi telefon, a když jsem přiběhla blíž, s úsměvem jsem uviděla na displeji příchozího videohovoru jméno Kii.

"Kiki!" zvedla jsem to. "Ááá, a moje miminka!"

Kiara se zasmála, zatímco seděla a krmila jedno z nich. Bohyně, ty dvě byly nádherné. Byly jim asi tři měsíce a vypadaly jako dvě malinké panenky.

"Napadlo mě, že ti zavolám, když zrovna krmím. Jak se máš?" zeptala se.

Svalila jsem se na postel a usmála se.

"Mám se skvěle, zítra začínám s tréninkem. Viděla jsem Liama a Damona, oběma se daří výborně, a poprosila jsem tvojí mámu o přestěhování do domu smečky," zakončila jsem to šeptem.

Jemně se usmála, ale z chápavého pohledu v jejích očích jsem poznala, že vidí skrz moji fasádu. Kiara se za ty roky stala mnohem všímavější. Na mé falešné úsměvy už mi neskočila.

"Jsi statečná," řekla tiše. "To zvládneš."

"Díky, zlato," zašeptala jsem.

"Pokusím se za pár týdnů dorazit na návštěvu," pronesla.

"Vážně? Nemůžu se dočkat, až tyhle dva špunty uvidím."

Viděla jsem je jenom tehdy, když jsem ji navštívila u její smečky s tetou Angelou.

"Jsem si jistá, že oni chtějí svou tetu taky vidět," odpověděla Kiara s tichým smíchem.

Seděly jsme tam, klábosily a povídaly si tak, jak jsme to dělávaly často. Ačkoli Kiara měla na starosti celou smečku – a jakožto královna to bylo mnohem víc než jen smečka – stále jsme si na sebe uměly najít čas a bylo to fajn.

Po dobré půlhodince jsme se rozloučily a já se vrátila k vyklízení šatníku. Zrovna jsem to dodělala, když se zničehonic přes telepatické spojení ozval zpanikařený hlas.

'Někdo byl zabit na západní straně u řeky!' Muž zněl vyděšeně a z jeho slov se mi rozbušilo srdce.

Do spojení se nahrnul příliv hlasů a já vyrazila k oknu. Otevřela jsem ho a vyskočila ven. Až ve chvíli, kdy se mi do chodidel zapíchly kamínky pod oknem, mi došlo, že jsem bosá. Byla jsem ale příliš znepokojená, než abych se tím zabývala, a pelášila dolů k řece.

'Máme to pod kontrolou, nepanikařte a zůstaňte doma.' Liamův chladný hlas, co se nesl telepatickým spojením, mnou prohnal hřejivý pocit.

Chybělo mi to… chybělo mi tohle spojení s nimi…

Ignorovala jsem jeho příkaz a přiblížila se k místu činu. Zpomalila jsem, když jsem uviděla několik mužů, jak postávají a hledí na něco na zemi. Srdce mi bušilo, když jsem udělala krok blíž. Damon už tam byl, a když jsem k nim přišla, vzhlédl a neuniklo mi, jak si mě celou přelétl pohledem. Teprve pak mi došlo, že na sobě mám jen legíny a crop top. Srdce mi bušilo o závod, ale snažila jsem se na něj nesoustředit a postoupila blíž.

"Nechoď blíž, Raven." Jeho hluboký, svůdný hlas mě přiměl se zastavit. "Není to hezký pohled."

"Zvládnu mnohem víc, než si myslíš," odpověděla jsem a tiše pokročila vpřed.

Ale možná taky ne. Obličej mrtvoly byl rozříznutý od ucha k uchu a chyběly jí oči. Žaludek se mi obrátil a já si pevně tiskla ruku na ústa. Udělalo se mi špatně.

"Vytrhali i všechny zuby," hlesl tiše Zack, náš Delta.

Znala jsem ho, byl jen o něco mladší než já.

"Co se tu kurva stalo?" ozval se za námi Liamův hlas. Otočila jsem se a spatřila ho do půli těla svlečeného; zřejmě byl právě uprostřed sprchování.

Pohlédl na mě a zamračil se ještě víc, když se pak podíval na Damona, a nakonec se protáhl kolem nás obou. Při jeho doteku mnou projely jiskry a zatajil se mi dech.

Kurva…

"Prohledejte okolí. Viděl někdo něco? Kdo našel to tělo?" ptal se a jeho alfa aura kolem něj přímo vířila.

"Ralf… jeho bratr," odvětil Zack a trhl hlavou stranou.

Otočila jsem se a uviděla chlapce, mohlo mu být tak dvanáct nebo třináct, jak sedí pod stromem, třese se a kývá ze strany na stranu. Mladá omega.

Sakra, to ho proboha nikdo neutěšuje?!

Spěchala jsem k němu, sedla si vedle něj a obmotala mu ruce kolem ramen.

"Ššš, to bude dobrý, mám tě," šeptala jsem, když jsem si všimla, jak si křečovitě zamotal prsty do vlasů.

"To není pravda. To není pravda," mumlal si pořád dokola.

Liam přistoupil a podíval se na něj.

"Kdy jsi ho našel?" zeptal se.

Chlapec mumlal dál a vůbec Liama neslyšel. Ten se jen zamračil.

"Nevidíš, jak ho to vzalo, a ty se ho ptáš na takové věci?" vyštěkla jsem ledově.

Jeho pohled střelil ke mně a v očích mu blýsklo.

"Neřekl jsem snad všem, ať zůstanou uvnitř?" zavrčel.

"Řekl."

Ale to neznamenalo, že ho budu poslouchat!

Odvrátila jsem od něj zrak, vědoma si dvou párů očí na mých zádech. Mohli se dívat a vztekat se, jak chtěli, protože teď jsem měla větší strach o tohle dítě, co muselo vidět svého bratra v tak hrůzném stavu. Věděla jsem, že i mě ten jeho obličej bude strašit ve snech.

"Prohledejte oblast, jděte po jakémkoliv pachu, co se tu ještě zdržuje, a kdokoliv se tu pohyboval, toho chci přivést k výslechu. Třeba někdo něco viděl... Tohle nevypadá jako normální vražda."

"Co bylo příčinou smrti?"

"Nemám kurva tušení..."

"Možná jed. Nařiďte pitvu," zamumlal Liam.

"Není z něj cítit žádný cizí pach..."

"Počkat, co to je?" vyhrkl náhle Damon, což mě přinutilo zvednout hlavu. Sehnul se a vytáhl z mužovy dlaně kousek papíru.

Skupina mužů ztichla a já se na ně zvědavě podívala.

"Co se tam píše?" zeptala jsem se.

Nikdo nepromluvil a já se zamračila.

"Řekněte mi to."

Damon se otočil, jeho oči se střetly s mými. Zamračil se a zvedl ho.

"Kdo je další?"