LIAM

Vrátil jsem se do své kanceláře a snažil se nepřipouštět si její hněv. Nevím, co jsem čekal... Znovu ji vidět, ty její nádherné oči. Působilo tohle pouto druhů jenom na mě?

Damon se zdál být taky kurva úplně v pohodě. To jsem takhle trpěl jenom já?

Při té myšlence vystrčila žárlivost svou ohyzdnou hlavu. Nenech se těma sračkama kurva rozhodit, Liame.

Opřel jsem se v křesle. Kvůli vraždě, ke které došlo včera v noci, byla smečka poněkud neklidná a všichni se o tom doslechli. Ačkoli jsem se snažil zajistit, aby všechno pokračovalo pokud možno jako obvykle. Napětí viselo ve vzduchu. Znepokojení z toho, co se stalo předchozí noc, stále přetrvávalo v mysli každého z nás; nebylo to něco, na co bychom jen tak přes noc zapomněli.

Temnota, která padla na smečku, byla hmatatelná a cítil jsem neklid a strach, jak se drápou skrz smečkové spojení.

Opravdu jsem chtěl, aby táta s mámou odjeli tak na týden pryč. Táta to potřeboval a se všemi těmito hovnami si myslím, že teď byl čas, aby si prostě odpočinul. I když to nedával najevo, procházel si tím těžce a já chtěl, aby věděl, že se na mě může spolehnout. Potřebovali pauzu.

Nabídl bych, že pohlídám Azuru... ale nebyl jsem si jistý, že to zvládnu, vezmu-li v úvahu, že by to bylo na celý týden nebo dva. Navíc k tomu všemu ta vražda; potřeboval jsem tomu přijít na kloub. Neměli jsme vůbec žádné stopy. Včera v noci jsem se snažil sledovat a vystopovat jakýkoli pach, který by tam uvízl, ale nebylo tam nic.

Zamračil jsem se a snažil se přijít na to, co musím udělat dál, když se ozvalo zaklepání na dveře. Oči mi zableskly a má nálada se ještě zhoršila, když mě do nosu udeřila povědomá vůně.

‘Dále,’ řekl jsem chladně.

Dveře se otevřely a neobjevil se nikdo jiný než Damon.

Proč jsem ho teď kurva musel vidět?

"Ahoj."

Zvedl jsem obočí.

"Co chceš?"

"Říkal jsem si, že se jen přijdu podívat, jestli můžu s něčím pomoct? To, co se stalo včera v noci, je sakra šokující a já vím-"

"Pokud nemáš co užitečného říct, odejdi. Mám na práci jiné věci," řekl jsem chladně.

"Liame, nemůžeme si o tom prostě promluvit?"

"Neřekl jsem snad, ať táhneš do prdele?" řekl jsem s blýskajícíma očima.

Jen se hluboce zamračil. No, jestli chtěl být kurva tvrdohlavý, neměl jsem na jeho sračky čas. Otevřel jsem notebook a rozhodl se ho raději ignorovat, ale on tu zkurvenou nápovědu nepochopil.

"Liame... Jsem tvůj Beta. Musíme spolupracovat a alespoň se pokusit spolu vycházet. Takhle nemůžeme pokračovat," řekl Damon tiše.

"Jo, no, škoda, že to je, jak to je. Ledaže bys samozřejmě chtěl odstoupit ze své pozice?" řekl jsem, vědom si toho, že se chovám jako naprostý kretén.

Ale bylo mi to celkem jedno; díky němu jsem ani nemohl nazývat Raven svou.

"Neodstoupím, zvlášť když se dějí takové věci. Musíme se prostě přestat navzájem ignorovat, chlape," řekl podrážděně.

"Je rozdíl mezi ignorováním a tím, že prostě nechceš vidět tvůj zkurvený obličej," odsekl jsem a postavil se.

Začínal být nasraný, ale zůstával klidný. Říkal jsem si, co bude muset stát, aby mi zmizel z očí.

"Už to jsou tři roky, Liame... Nemůžeme dát naše spory stranou a-"

"To myslíš vážně, Nicholsone? Spory? Pro tebe to možná byla jen chvilková záležitost, protože všichni víme, že skáčeš od jednoho zkurveného poblouznění k dalšímu, ale pro mě byla tou, kterou jsem chtěl od prvního zasraného dne, takže si nemysli, že tři nebo deset let na tom něco změní," zavrčel jsem, přistoupil k němu a podíval se mu přímo do očí. "Rozuměno?"

"Rozuměno," řekl se zatnutou čelistí. "Mám ale jednu otázku, proč za ní nejdeš a nezískáš si ji? Je to o ní, že? Tak proč za ní nejdeš?"

"Proč ji TY neodmítneš?" oplatil jsem mu.

"Chtěl jsem, abychom něco vymysleli. Utekl jsi od ní, Liame, ublížil jsi jí."

Chladně jsem se ušklíbl.

Vím, že ublížil, ale tehdy jsem nevěřil sám sobě ani svému psychickému stavu.

"Mohl jsem udělat mnohem horší věci. Odejít předtím, než řeknu nebo udělám něco, čeho bych litoval, byla ta nejchytřejší volba. Jediné zklamání na tom je, že teď jsem zpátky a trčím tu s tím, že se musím dívat na tvůj zatracený obličej," řekl jsem chladně, v očích mi plál hněv.

Zatnul pěsti a já věděl, že jsem na něj zatlačil už dost.

"Co se děje? Dělá ti problém kontrolovat svůj vztek?"

"Běž do prdele, Liame, tohle není zkurvenej vtip. Chápu to! Chápu, že jsi ji kurva miloval od prvního dne! Ale o tomhle rozhodla Měsíční bohyně! Nemyslíš si, že kdyby ji jeden z nás odmítl, ublížilo by jí to?!" vyštěkl a trochu mě do sebe strčil.

"Nemyslím si, že to, jestli jí ublížíš, je něco, na čem ti opravdu záleží. Vždyť jsi neměl problém-"

"Přestaň s tím, chlape!"

"Já jen kurva konstatuju fakta. Chtěl jsi, abych s tebou mluvil, tak kurva mluvím," řekl jsem ledově a strčil do něj zpátky.

Oči mu zableskly a já ani kurva nevím, kdo vyrazil vpřed jako první. Namířil jsem pěstí na jeho čelist, ale on to vykryl a zasadil vlastní ránu, odrazil jsem ji a už jsem ho chtěl chytit pod krkem, když mě do nosu udeřila její lahodná, svěží květinová vůně. Ucitíl jsem na hrudi její malou ruku, jak mě od něj odtlačuje a rve se mezi nás.

"Co to vy dva děláte?!" zavrčela a trhla sebou, když jsem odmítl Damona pustit, čímž jsem ji mezi námi drtil. Přirazil jsem ho ke stolu, ruka se mi na jeho krku sevřela pevněji a Raven byla stále uvězněná mezi námi. Najednou jsem si kurva ostře uvědomoval její břicho proti mému rozkroku a ty zkurvené jiskry.

Srdce nás všech tří kurva divoce bušila. Bouře emocí, která nás obklopovala; hněv, vztek, podráždění, zmatek a spousta dalšího kurva se šířila jako toxický jed.

Byl jsem první, kdo se odtáhl a odtáhl Raven od Damona. Nechtěl jsem, aby byl kdekoli poblíž ní. Ale ona se mi jen vytrhla, oči plné vzteku, když nás oba probodla pohledem.

"Vy dva se musíte vzpamatovat. Ani jeden z vás není kurva dost chlap na to, aby udělal něco jiného než kňoural? Vážně? Včera jsme někoho ztratili a dneska se vy dva chováte jako zatracený pubertální prasata!" vyštěkla.

"Přišel jsem sem s úmyslem tyhle sračky urovnat," řekl Damon a mračil se. Nedíval se na mě a já věděl, že jsem ho fakt nasral. Dobře.

"Tak ty sračky urovnejte! Liame, ukaž pro svýho tátu, že umíš být zodpovědný Alfa. Jestli jste vy dva pořád zacyklení na plese druhů, tak se s tím smiřte a jděte sakra dál. Jsou to tři roky, co se tehdy stalo, je minulost. Já si užívám svůj život. Vy byste si měli užívat ten svůj! Odmítněte mě, nebo jestli chcete, můžu to udělat i já..."

Už jen při té myšlence se mi zvedl žaludek. Tohle kurva neříkej.

Zavrtěla hlavou a pohlédla z jednoho na druhého. Zdálo se mi, že tam vidím záblesk smutku, ale nebyl jsem si jistý. Už už chtěla odejít z místnosti, když se ve dveřích zastavila, otočila se a pohlédla na mě.

"Pokud jde o Owena, s tím si poradím sama. Nepotřebuju muže, aby za mě bojoval. Natož kohokoli z vás dvou," pronesla chladně.

Neměl jsem sebemenší právo cítit se po jejích slovech pod psa, ale kurva že jsem se tak cítil. Její odchod zanechal v místnosti tíživé ticho, vrhl jsem na Damona zlověstný pohled.

"Vypadni," řekl jsem mu chladně.

Poraženě zavrtěl hlavou, zastavil se u dveří a ohlédl se po mně.

"No, kdyby ses někdy rozhodl vytáhnout hlavu ze zadku, víš, kde mě najdeš," řekl a práskl za sebou dveřmi.

Zamračil jsem se, navzdory tomu, jak neuctivě se ke mně choval... Znali jsme se dlouho. Byl to můj nejlepší přítel, byl pro mě jako bratr, až do té noci. Kurva, proč se to muselo stát? Zhroutil jsem se do křesla, nohy si vyložil na stůl a prohrábl si vlasy.

V té poslední bitvě přišel o otce, prošel si peklem, ale já jsem všechny odstřihl. Teď, když jsem byl zpátky, jsem hluboko uvnitř věděl, že ho musím tolerovat. Ale to znamenalo, že musím něco udělat s námi, s Raven, se vším. Nemohl jsem to všechno pořád vytěsňovat, protože to nikomu nepomáhalo.

Měl jsem vést smečku. On byl můj Beta a ona... Ona měla být mojí Lunou. Můj vlk se pohnul a já uvažoval o jejich slovech... Něco s tím udělej... To, co jsem chtěl udělat, bylo vzít si ji a nárokovat si ji jako svou družku. Byl jsem Alfa a už mě nebavilo ustupovat. Dal jsem jim šanci... a teď, když jsme byli zpátky na začátku, byl nejvyšší čas, abych si vzal, co mi po právu patří.