LIAM

Byl večer, máma se se mnou telepaticky spojila, abych se zastavil, jen abych zjistil, že mě obalamutila.

"Já sám s ní?" zeptal jsem se a pohlédl na to malé dýňátko.

"Je to hodná holčička, Liame," řekla máma odmítavě.

Táta se ušklíbl.

"Jo, hotový andílek," dodal nepříliš přesvědčivě. "Nemohli bychom to udělat zítra?"

"Ne, zlato, my jdeme," řekla máma rezolutně.

Chystali se navštívit několik osamělých vlků, kteří žili poblíž území naší smečky. Vzhledem k té vraždě se máma a táta rozhodli je zkontrolovat, a já tu zůstal trčet se svou malou sestřičkou Azurou - dcerou tety Indy, kterou máma odnosila.

"Wiyame, já budu hodná." Zmrkala těma obrovskýma modrýma očima, když mě ujišťovala.

Ne, to byl jasný varovný signál. Žádné dítě, které řekne, že bude hodné, hodné nebude... a já už viděl ďábla, Danta. Děti byly děsivé... Nezahrávej si s nimi.

"Takže, jelikož jdete navštívit pár starších vlků... měli byste být do jedenácti doma?" zeptal jsem se.

Máma se usmála.

"Ano, snad. Uvolni se, Liame, ale myslím, že budeme zpátky před jedenáctou. Je teprve šest," řekla a pohlédla na hodiny na zdi.

"Něco, co bych měl vědět..."

"Ne, jen ji drž dál od sladkého. V troubě je pizza. Měla by být hotová za dvacet minut. Najezte se, připrav ji do postele, řekni jí pohádku a pak by měla usnout," řekla máma, popadla bundu a než vyšla, uvítala se s Azurou objetím a polibky.

Fakt, že jsme vyrůstali jen já a moje dvojče, Kiara; neměli jsme mladší sourozence, takže vidět takhle mámu bylo zvláštní. Nemluvě o tom, že jsem tu nebyl po celé ty tři roky Azuřina života.

Opravdu se chystala spát? Nevypadalo to tak...

"Jo, mimochodem, Liame, Raven říkala, že by se chtěla přestěhovat do sídla smečky, aby si tam pro sebe něco zařídila. Chtěla jsem ti to říct už dřív, ale s tím vším, co se včera dělo, jsem na to neměla myšlenky," řekla máma právě ve chvíli, kdy chtěla vyjít ven.

"Jasně," řekl jsem bez emocí.

Raven ve smečkovém domě? Kurva, tam jsem přece bydlel já... Nemohl jsem se s tím vyrovnat, ne když už jen pohled na ni ve mně vzbuzoval chuť k ní přejít a prohlásit ji za svou.

Jakmile se za mámou a tátou zavřely dveře, podíval jsem se na tu malou holčičku, která měla teď prst vražený v nose.

"Nedělej to. Je to nechutné," řekl jsem a dřepl si před ni.

"Co nedělat?" řekla, vyndala prst z nosu a... do prdele!

Ona ho snědla!

"Azuro, dýňátko, to se nejí."

"Co se nejí?" zeptala se.

Copak si neuvědomila, co právě udělala?

"Dobře, jdeme si umýt ruce..."

Zamračila se, když jsem ji táhl do kuchyně. Bohyně, děti byly tak nechutné.

"Já jsem si po záchodě umyla ruce, Wiyame."

"Jo, ale dloubala sis holuby z nosu," řekl jsem a vysadil ji na kuchyňskou linku.

"Jé, oni jsou mňam," zachichotala se.

Otřásl jsem se. Byli jsme jako děti taky takhle odporní?

"Tak jo, co kdybychom vzali pizzu a podívali se na film, zatímco budeš jíst?" navrhl jsem.

Snad u toho usne. Vyndal jsem plech, vzal vše, co jsme potřebovali, a vyndal pizzu.

"Wiyame, můžu si dát Coca-Colu?" zeptala se, zrovna když jsem si z lednice bral plechovku pro sebe.

Jsem si docela jistý, že máma říkala žádný cukr...

"Nejsi na to moc malá?"

"Ne, mám dovoleno půl plechovky," řekla a vzhlédla ke mně těma svýma obrovskýma očima.

To byla pravda. Byli jsme vlkodlaci. Hádám, že štěňata snášela kofein lépe, stejně jako dospělí alkohol a tak.

"Aha. Fajn." Pokrčil jsem rameny, popadl další, položil ji na tác a odnesl do obýváku.

Položil jsem jídlo, dal jí kousek na talíř a zeptal se, na co se chce dívat v televizi.

"Chci koukat na... tamto!" Ukázala na nějaký pořad a já jí ho pustil. Opřel jsem se, začali jsme jíst a moje mysl zalétla k Raven a k tomu, co pronesla dříve. Bylo těžké ji vídat, přesto jsem toužil vidět ji kurva neustále. To nutkání prostě si ji přitáhnout do náruče a říct jí, ať kurva přijme mě a jedině mě, bylo tak zatraceně silné. Ale já si to nezasloužil, ne po tom, jak jsem ji na poslední tři roky odstřihl.

‘Jaké jsou výsledky pitvy? Už něco máte?’ zeptal jsem se Zacka přes spojení.

‘Jed, ale ty stopy jsou tak slabé, že jsme je sotva zachytili.’

"Wiyame, kolu!"

Otevřel jsem plechovku, strčil do ní brčko a roztržitě jí ji podal.

‘Čeho? Co to obsahovalo?’

‘Na tom se pořád pracuje, ale byly tam přimíchané i stopy stříbra a oměje.’

‘Pořiďte fotky toho zohavení, přesný čas smrti a cokoliv dalšího, co půjde, než vrátíte tělo rodině...’

‘Tak brzo?’ Zack zněl překvapeně.

‘Jeho rodiče ho chtěli zpátky... Jestli z něj nemůžeme dostat žádné další informace, bude nejlepší respektovat jejich přání. Kolem něj se pohybovalo pár pachů, ty vlky vyslechnu zítra.’

‘Dobře, Alfo.’

Ukončil jsem spojení a viděl Azuru, jak saje z brčka, jako by nebylo zítřka.

Sakra, kolik toho vypila? Vytáhl jsem jí plechovku z jejího železného stisku a zjistil, že je prakticky prázdná.

No do prdele.

"To bylo dobrý," prohlásila s obdivem, oklepala se z těch bublinek a pak na mě vykouzlila zářivý úsměv. "Miluju kolu."

Do mysli se mi vkradla špetka pochybností a uvažoval jsem, jestli to má vážně dovoleno.

Odpověď na to jsem dostal o deset minut později...

"Chci jít ven! Pojďme se projít, Wiyame!"

Byla hyperaktivní a chovala se teď jako vzteklý pes.

"Wiyame!" Zatahala mě za rukáv, kousla mě do něj a začala mě tahat za paži. "Ven!"

"Máma říkala do postele, Azuro," řekl jsem a už jsem ji chtěl zvednout, když ztuhla a já slyšel, jak jí buší srdce.

Sakra, ona bude brečet!

"Dobře fajn, půjdeme se projít."

Vážně doufám, že ji to vyčerpá, hádám, že si nemůžu úplně stěžovat. Jakej idiot dá dítěti kolu jen proto, že řekne, že ji má dovolenou..? Já. Tenhle.

O dvě hodiny později se Azura stále neuklidnila. Byla víc než naštvaná, plakala a dožadovala se mámy. Napsal jsem mámě zprávu; odepsala, že to mají ještě kousek, ale kvůli nějaké nehodě trčí uprostřed dopravní zácpy a auto tam prostě nechat nemůžou.

Zpočátku byla Azura šťastná a pobíhala kolem, ale pak začala být rozmrzelá a teď už byla naprosto neovladatelná.

"Chci mámu!" křičela mi teď v náručí.

Zatracený děti, byly tak hlučný.

"Podívej, Azuro, co kdybychom šli zpátky domů-"

"MÁMU!!!"

Kurva! Asi mi prasknou bubínky.

Snažila se mi vytrhnout ze sevření a s pláčem mě mlátila do ramene. Kdyby máma viděla, v jakém je stavu, vykastruje mě.

"Potřebuješ pomoct?" ozval se za mnou přitažlivý hlas Raven.

Srdce mi kurva poskočilo, když jsem se k ní otočil. Jakkoli jsem chtěl její pomoc odmítnout, to štěně ve svém náručí jsem nezvládal.

Neodpověděl jsem a jen ji sledoval. Její oči nespočívaly na mně, ale na Azuře, věnovala jí jemný úsměv, i když malá plakala příliš na to, aby tomu vůbec věnovala pozornost. Když byla s Raven, vždycky měla tenhle úsměv na tváři. Při pohledu na ni teď byste neřekli, že na mě předtím v mé kanceláři tak vyjela, ale byla to jedna z věcí, které jsem na ní během dospívání miloval nejvíc.

Byla mnohem menší než Kiara, ale vždycky ji držela za ruku, starala se o ni a dávala pozor, aby nikdy neklopýtla nebo si neublížila. Raven byla vždycky drobná, ale její srdce bylo kurva obrovské. Vždycky kolem sebe měla takovou pozitivní a láskyplnou energii, že i když jsem cítil její smutek, byl doprovázen tím nejširším úsměvem.

Rozešla se směrem k nám a já si ji uznale prohlédl. Slušelo jí to v nadměrně velkých pletených šatech spadlých z jednoho ramene, a pod nimi měla vysoké semišové kozačky nad kolena.

Nedokázal jsem kurva ze sebe vydat ani slovo a snažil se nedívat na její stehna, která přitahovala mou pozornost.

"Oči sem nahoru, Westwoode."