VENUS

Než jsem vešla do mámina pokoje, otřela jsem si oči. Musely být nateklé. Od úsvitu jsem nepřestala plakat a Dain? Stále to nebral.

„Ahoj, mami,“ řekla jsem a předstírala úsměv tak křehký, že by mohl prasknout, kdyby mrkla příliš silně.

Její výraz se okamžitě změnil. „Venus, co se děje? Plakala jsi.“

Samozřejmě že mě prokoukla. Jako vždycky.

„Jo... můj šéf se zase chová jako blbec,“ zalhala jsem. Pravda by ji zlomila. A nemohla jsem přidat další prasklinu do jejího už tak rozbitého světa.

„Venus –“ začala tiše.

„Byla to moje chyba. Nechci o tom mluvit,“ zamumlala jsem a smetla to ze stolu, jako by to nevážilo tunu.

Nenaléhala. Jen mě chytila za ruku. „Dobře, miláčku. Nemusíš.“

Přikývla jsem a spolkla knedlík v krku. „Stavil se Dain?“

„Ne... už je zpátky doma?“ Hlas se jí zvedl, rozkvetl nadějí, ze které mi bylo špatně.

Ten chlap si její naději nezasloužil.

„Ne. Není.“ Můj hlas zchladl, byl ostrý a zahořklý. Všimla si toho.

„Venus –“

„Měla bych jít. Potřebuješ si odpočinout. Chemoška začíná příští týden.“

Další lež. Pálila mě v krku. Bože, musela jsem to proměnit v pravdu, než ji to zabije.

Objaly jsme se. Voněla po antiseptikách a levanduli. Držela jsem ji příliš dlouho. Pak jsem odešla.

Nemocnice byla blízko, ale každý krok připomínal tažení mrtvého těla – mého vlastního. Tíha beznaděje mi tlačila na ramena, těžká a neúprosná. Pořád jsem to slyšela – jeho hlas.

Vezměte si mě.

Myslel to vážně? Byla to hra? Past, u které by s potěšením sledoval, jak se v ní svíjím?

Z té myšlenky se mi dělalo špatně. Fakt, že jsem o tom uvažovala? Ještě hůř.

Když jsem dorazila domů, vchodové dveře byly pootevřené.

Ne.

Věděla jsem, že jsem zamkla.

Vešla jsem dovnitř a tam byl. Dain. Rozvalený na gauči, páchnoucí potem a zvětralým alkoholem. V bezvědomí, naprosto k ničemu.

V krku mě pálil hnus.

Popadla jsem hrnek, naplnila ho vodou a chrstla mu ji do obličeje.

„Vstávej, ty hajzle.“

Vystřelil do sedu a prskal. „Co to kurva?! Ty malá –“

„Ukradls mi peníze, Daine! Kde jsou?!“

Jeho podlité oči se rozzářily samolibostí. „Mělas tolik zašitýho a nechalas Billyho, ať mě zmlátí kvůli pár drobným? Sobecká malá děvko.“

„Nikdy ses jich neměl ani dotknout. Bylo to na máminu chemošku.“

Odfrkl si. „Proč se namáhat? Stejně umírá.“

A to bylo ono.

„Drž hubu,“ zasyčela jsem. „Zavři tu svou zkurvenou hubu!“

A pak mi vlepil facku.

Tvrdě.

„Takhle se se svým otcem nemluví,“ zablekotal. „Copak tě tvoje matka nenaučila –“

Ve mně něco prasklo.

Oči mi padly na rozbitý střep skla poblíž stolu. Popadla jsem ho, ruka se mi třásla, ale byla pevná.

„Vypadni. Hned. Nebo přísahám bohu, že tě vykuchám.“

Zarazil se. Zamrkal.

Výhrůžka zabrala.

Zvedl ruce a couval. „Neukvapujme se –“

„Řekla jsem vypadni!“ zařvala jsem a udělala krok vpřed.

Zakopl. A pak vyrazil ke dveřím.

Když se dveře zabouchly, zhroutila jsem se. Klesla jsem na kolena, ruce se mi třásly, hruď se prudce zvedala. A pak přišly slzy – divoké, nekontrolovatelné. Žádné tiché vzlykání. Tohle byl žal, vztek a bezmoc, všechno propletené do jednoho.

Seděla jsem v té bouři dlouhou dobu.

Když třes polevil, uklidila jsem byt, jako by to mohlo smýt moji hanbu. Ale před jednou myšlenkou jsem utéct nedokázala:

Pan Sinclair.

Možná jsem ho měla vyslechnout. Možná jsem se měla víc ptát. Možná – jen možná – to myslel vážně.

Nenáviděla jsem ho. Nenáviděla jsem, jak je chladný. Jak je mocný. Jak se vždycky zdálo, že je deset kroků napřed. Ale nic jiného mi nezbylo.

Zoufalí lidé dělají hloupá rozhodnutí.

Vzala jsem do ruky telefon.

Zvedl to po čtvrtém zazvonění.

„Ohledně vaší nabídky…“ Můj hlas byl dutý. „Myslel jste to vážně?“

„Ano.“ Žádné zaváhání. Žádné emoce. Jen chladná jistota.

„Tak ji přijímám,“ zašeptala jsem. Moje hrdost se roztříštila jako sklo o dlažbu.

„Dobře,“ řekl. Jako by věděl, že se zlomím. „Zítra probereme podmínky. V kanceláři.“

Cvaknutí.

Jen takhle jsem vyměnila svou svobodu za naději.

Jestli ji to zachrání... možná to stojí za to.