AARON

„Řekla mi, že jsem se kurva zbláznil, a odešla,“ vztekal jsem se a svíral sklenici v ruce, jako by mě mohla ochránit před výbuchem. Connor, ten parchant, se jen smál, jako bych řekl nejlepší vtip roku.

„Není to vtipné,“ zavrčel jsem, ačkoliv část mého já věděla, že tak trochu je.

„Co jsi s takovým přístupem čekal, kreténe?“ zeptal se, když konečně trochu zvážněl a lokl si piva. „Posledních pár měsíců jí děláš ze života peklo a pak si jen tak napochoduješ a řekneš jí, ať si tě vezme? A myslíš si, že prostě... co? Řekne ano? Jako bys byl její princ na bílém koni nebo co? Jsi úplně mimo.“

Zatnul jsem čelisti, ale nehádal se. Connor je mým nejlepším přítelem z nějakého důvodu – nebere si servítky. Nikdy to nedělal. Což neznamená, že se to snadno polyká, když vám plivne pravdu rovnou do krku.

„Ty jsi s tím nápadem přišel,“ zamumlal jsem hořce. „Teď musím vymyslet plán B. Jestli se do měsíce neožením, všechna moje tvrdá práce, moje oběti, všechno, co jsem vybudoval, přijde vniveč.“

Dědeček, ten má samozřejmě i ze záhrobí svoje drápy stále zaseknuté v mém životě. Doufám, že se ti to představení líbí, starochu. Vždycky jsi miloval tyjátr.

Závěť se četla včera – dědečkova poslední podpásovka ze záhrobí. Podle ní zdědím 65 % obchodního impéria, včetně společnosti, kterou jsme spolu vybudovali, jen tehdy, pokud se do měsíce od jeho smrti ožením. Pokud ne, všechno připadne té ubohé výmluvě na otce.

To se nikdy nestane. Jen přes mou mrtvolu.

Můj dědeček mě prakticky vychoval. Během dospívání byl jedinou skutečnou otcovskou postavou, kterou jsem měl. Dlužím mu všechno. Své odhodlání, svou kuráž, své ambice. Ale ten chlap měl smysl pro drama a očividně nemohl odpočívat v pokoji bez posledního mocenského tahu. Věděl, jak to mám s manželstvím. Znal to trauma, které za sebou zanechal ten katastrofální svazek mých rodičů. A přesto s touhle absurdní podmínkou pokračoval.

A to nejhorší? Nešlo jen o to se oženit. Ne, to by bylo moc snadné. Muselo to být z lásky. Žádná obchodní dohoda, žádné manželství z rozumu. A ten hlavní háček? Žádný rozvod po dobu nejméně tří let. Typický on. Vždycky posouval hranice.

Takže Connor – brilantní, nelítostný Connor – navrhl plán. „Vezmi si svou asistentku,“ řekl. „Vymyslete si milostný příběh. Znáš ji dost dlouho na to, abys to prodal. Řekněte jim, že se tajně vídáte. Nikdo nebude nic podezřívat, a jelikož vy dva se očividně z duše nenávidíte, nehrozí, že byste k sobě něco začali cítit a všechno zkomplikovali.“

Byl to rozumný plán. Elegantní ve své jednoduchosti.

Až na to... že řekla ne.

Samozřejmě že řekla ne.

Kopl jsem do sebe zbytek whiskey jedním pálivým lokem. „Vím, na co se chceš zeptat. Když ji tak nenávidím, proč sakra jsem ji zaměstnal?“

Connor zvedl obočí, ale nezeptal se. Už to věděl.

„Nebyla to moje volba,“ pokračoval jsem hořce. „Najal ji můj otec. Řekl, že potřebuju někoho ‚kompetentního‘, kdo na mě bude dohlížet.“ To byl jeho způsob, jak říct, že mi nevěří. Snažil jsem se ji vyhodit hned první týden, ale smlouva byla neprůstřelná. Jediný způsob, jak mohla odejít, bylo, kdyby dala výpověď. A věř mi, že jsem se snažil zlomit jejího ducha. Zavalil jsem ji prací, dával jí nemožné termíny, udělal jí ze života naprosté peklo.“

„Nikdy nepolevila,“ řekl Connor s pokrčením ramen. „Vždycky odvede svou práci. Pokaždé. Já bych si ji taky nechal.“

„Je až chorobně poslušná,“ zamumlal jsem. „Tichá. Disciplinovaná. Otravně profesionální. Nikdy neodmlouvá – až do dneška. Dneska jí narostla páteř. V ten jediný den, kdy jsem potřeboval, aby řekla ano, se rozhodne, že má nějaké standardy.“

„Zajímalo mě, kdy to udělá.“ Connor se ušklíbl. „Vybrala si na to ale sakra špatnou chvíli.“

„To si piš,“ zabručel jsem.

Než stačil říct víc, zabzučel mu telefon a on slezl z barové stoličky. „Tohle musím vzít. Jsem za chvíli zpátky.“

Přikývl jsem, zakroužil zbylým ledem ve sklenici a ztratil se v myšlenkách.

Vtom jsem to ucítil – ruku na rameni.

„Ahoj, krasavče,“ ozval se smyslný hlas, cukrově sladký a bolestivě falešný. Vzhlédl jsem a uviděl ženu s tak malým množstvím látky na hrudi, že by se to stěží dalo kvalifikovat jako top. Její výstřih jsem měl prakticky v obličeji. „Můžu tě pozvat na drink?“

Normálně bych řekl ano. Vzal bych to rozptýlení, ten únik, to tělo i tu noc. Ale dnešek nebyl tou nocí. Dneska večer mi všechno připadalo... špatně.

„Nemám zájem,“ odpověděl jsem a nutil svůj hlas zůstat klidný.

Ona se ale nehnula z místa.

„Jenom jeden drink a pak možná –“

Zazvonil mi telefon a přerušil ji. Nikdy jsem nebyl vděčnější za vyrušení.

Omluvil jsem se, aniž bych se ohlédl, a s přijetím hovoru vyšel ven na chladný noční vzduch.

Obočí mi vyjelo nahoru nad jménem volajícího. Moje asistentka. Zajímavé.

Zvedl jsem to.

„Ohledně vaší ranní nabídky...“ Její hlas byl roztřesený, váhavý. „Myslel jste to... myslel jste to vážně?“

„Ano.“ Žádné zaváhání. Nebyl k němu důvod.

„Já... já ji tedy přijímám.“

Slyšel jsem tu námahu za jejími slovy. To tiché vzdání se. Mezi dnešním ránem a teď ji muselo něco zlomit. Nezeptal jsem se. Nebyla to zvědavost, co mě drželo zpátky – byla to zdrženlivost. Pokud byla tak zoufalá, že souhlasila, dosáhla bodu zlomu.

A já nebyl tak krutý, abych se rýpal v té bolesti.

„Dobře,“ řekl jsem chladným a rozvážným tónem. „Zítra probereme podmínky a detaily. V kanceláři.“

Pak jsem hovor ukončil a strčil telefon zpátky do kapsy.

Řekla ano.

Tohle by vlastně mohlo fungovat.

Nebo... by to mohlo všechno zničit.

Ale prozatím si musím zařídit snoubenku.