AARON
"Říkal jsem ti, že si to rozmyslí," řekl Connor se samolibým úsměvem.
Byli jsme v mé kanceláři a čekali na příchod mé osobní asistentky, abychom mohli doladit podmínky naší dohody. Connor vlastnil jednu z nejprestižnějších advokátních kanceláří v New Yorku a jeho pověst mluvila sama za sebe. Neexistoval nikdo lepší, kdo by mohl zastupovat mou společnost.
"Co ji ale přimělo změnit názor?" zeptal se a prohrábl si vlasy.
"Koho to zajímá? Hlavní je, že souhlasila," odsekl jsem a pohlédl na hodinky. "Má zpoždění. Nikdy nechodí pozdě."
"Možná si to zase rozmyslela," ušklíbl se Connor a opřel se na židli. "Vzpomněla si, jaký jsi na ni byl naprostý kretén."
"Nezačne tě někdy unavovat poslouchat sám sebe?" zavrčel jsem a opřel se na židli.
"Ne," odvětil klidně. "Zvlášť ne, když mám pravdu."
"Zmlkni," zamumlal jsem a znovu zkontroloval čas.
"Uklidni se. Asi uvízla v zácpě." Opřel se ještě víc. "Nebo jí možná došlo, že jí za ty nervy nestojíš."
"Connore," varoval jsem ho a zpražil ho pohledem.
Zvedl ruce v předstírané kapitulaci.
"A mohl bys prosím tě, proboha, nechat mluvit mě, než otevřeš pusu a řekneš něco, co ji odradí?"
"Fajn. Jen proto, že chci, aby to vyšlo."
Vtom se otevřely dveře – a dovnitř vešla Venus v tom nejošklivějším svetru, jaký jsem kdy viděl.
"Jdete pozdě," řekl jsem.
Polkla. "Zácpa."
Connor zvedl obočí. "Nebo strach?"
"Ani jedno," odvětila a snažila se udržet hlas v klidu. "Řekla jsem, že to udělám, a myslela jsem to vážně."
Vstal jsem a pomalu k ní přistoupil, zkracujíc vzdálenost, dokud nás nedělilo jen pár centimetrů. Zaklonila hlavu, aby ke mně vzhlédla.
Nic jsem neříkal. Jen jsem zíral.
"Dnes sepíšeme podmínky," prohlásil jsem nakonec. "Do konce týdne se nastěhujete. Na zdání záleží – a pokud někdo pojme podezření, že je to nahrané, prohrajeme oba."
Connor se pobaveně opřel. "Už teď je to tak romantické."
Ignoroval jsem ho.
"Stanovíme si základní pravidla. Budete se účastnit večeří, společenských akcí – čehokoli, co bude nutné. Já se postarám o média. Vy se jen budete usmívat a vypadat, že jste do mě beznadějně zamilovaná. Myslíte, že to zvládnete?"
Zvedla bradu. "Budu mít do těch pravidel co mluvit?"
Rty se mi nepatrně zkřivily do úsměvu. "Uvidíme."
Connor vstal a tleskl rukama. "No, tohle bude ještě zábava. Můžeme začít, hrdličky?"
Posadila se naproti mně.
"Takže, vy dva oznámíte své zasnoubení v sobotu," řekl Connor a odhodil svou hravost. "Do té doby vám obstará prsten a za dva týdny se vezmete." Pohledem těkal mezi námi. "Vyhovuje?"
Zaváhala, ale nakonec přikývla. Já naopak nemohl spustit oči z té obludnosti, co měla na sobě místo svetru. Zpod make-upu jí vykakovala modřina, ale nekomentoval jsem to.
"V neděli se k němu nastěhujete. Sbalte si věci," dodal Connor.
Když zmínil její věci, snažil se skrýt zaváhání. Dobře – alespoň jsem nebyl sám, komu ten svetr vadil.
"Počkat – jak to myslíte, nastěhovat se k sobě?" zeptala se, zjevně zaskočená.
Connor zvedl obočí. "Každý manželský pár spolu přece žije, ne?"
Věnoval jsem mu suchý pohled.
"Já, ehm... na to jsem nepomyslela," zamumlala.
Connor se zasmál.
"Jak jsem řekl, budete manželé tři roky. Po dobu trvání manželství nesmíte udržovat vztah s nikým jiným." Posunul k ní smlouvu. "Důkladně si ji projděte. Je tam uvedeno vše, co se od vás očekává. Pokud máte nějaké podmínky, dejte mi vědět."
Podíval se na mě – po celou dobu jsem mlčel – a pak zpět na ni.
"Po podpisu smlouvy vám bude vyplacen milion dolarů a další milion po uplynutí oněch tří let."
Oči se jí rozšířily.
"To je..." začala a těžce hledala slova. Oba jsme čekali.
"Příliš málo?" zeptal jsem se a konečně prolomil mlčení.
Otočila se ke mně, zírala a zůstala naprosto nehybná.
"Venus," probral ji z toho Connorův hlas.
"Ano – chtěla jsem říct, že je to dost. Víc než dost."
Rty se mi mírně zkřivily.
"Dobře. Na prostudování a podpis máte čas do pátku." Connor jí podal složku. Vzala si ji a zvedla se k odchodu.
"A Venus?" dodal a opřel se.
"Nesmíte o tom nikomu říct ani slovo. Jestli to uděláte, dohoda padá."
"Samozřejmě," odpověděla.
A s tím opustila kancelář.