AARON

Na úder srdce jsem se nedokázal pohnout.

Třásla se mi v náručí – moje Venus, moje ohnivá bouře, moje nemožná žena – a přesto ve chvíli, kdy se její tělo zhroutilo na to mé, mnou projelo něco primárního. Ne hněv. Ne zmatek. Jen instinktivní, do morku kostí zarytá potřeba udržet ji na nohou.

Pevněji jsem ji stiskl.

„Venus – no tak – zlato, mám tě.“

Ale jakmile na ni mé ruce spočinuly, cuk