POHLED ALINY

Než stihl svou myšlenku dokončit, chytila jsem ho za tvář a přitáhla si ho k polibku.

Podle očekávání jeho tělo na zlomek vteřiny ztuhlo, než úplně roztálo v polibku. Jeho velká ruka, která mi dosud spočívala na hrdle, sklouzla na zadní část mého krku a přitáhla si mě blíž, jak polibek prohluboval.

Líbal mě, jako by na tom závisel jeho život. Byl to syrový a majetnický polibek, praskající takovou intenzitou, že mi po zádech běhal mráz. Musela jsem uznat, že to byl ten nejlepší polibek, jaký jsem kdy zažila.

Ne že bych měla moc s čím srovnávat.

Tohle byl můj úplně první polibek.

Já vím, já vím – čtyřiadvacetiletá holka, kterou ještě nikdy nikdo nepolíbil. Není to tím, že bych nechtěla, ale z nějakého důvodu se mě v mém minulém životě Adrian nikdy nechtěl dotýkat. Teď už chápu proč, ale při pohledu zpět? Jsem popravdě ráda, že to nikdy neudělal.

Právě teď jsem měla v břiše snad celou zatracenou zoo.

Upřímně, mohla bych se s Lucianem líbat donekonečna, ale pak jsem si najednou uvědomila, že musím taky dýchat.

Ruce jsem se mu opřela o hruď, jak jsem se ho snažila jemně odstrčit. Ale on si nedal říct.

Chytil obě má zápěstí do jedné ruky a přimáčkl mi je nad hlavu ke zdi, zatímco jeho druhá ruka zůstávala na mém zátylku a držela mě na místě.

Jestli to takhle půjde dál, tak omdlím.

Naštěstí jeho rty konečně opustily ty mé, sklouzly dolů na můj krk a zasypávaly ho jemnými, lehoučkými polibky. Projelo mnou zachvění, když jeho ústa našla mé ucho.

Zlehka mě kousl do ušního lalůčku, než svým hlubokým hlasem zašeptal: „Příště nezapomeň dýchat nosem.“

Horkost mi zalila tvář a zbarvila mé bledé líce do jasně rudého odstínu. Schovala jsem tvář do jeho hrudi, naprosto v rozpacích.

Než jsem stihla cokoliv říct, zdola se najednou ozval rozruch, který nás oba přiměl otočit hlavu ke dveřím.

Zmateně jsem svraštila obočí a přemýšlela, kdo by tu proboha mohl být v tuhle hodinu?

Pak mi to došlo.

Seraphina.

No jasně, to musela být ona. Kdo jiný by sem napochodoval jako by mu to tu patřilo v tak nekřesťanskou dobu?

Pohnula jsem se, abych odešla, ale dřív, než jsem stačila udělat jediný krok, mě silná ruka stáhla zpátky a přitiskla na tvrdou hruď.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ Lucianův hlas byl ledový, zabarvený mrzutostí. Na čele se mu udělala hluboká vráska, jak si mě prohlížel.

„Je tady Seraphina.“ Snažila jsem se to podat jen neurčitě, ale bylo mi jasné, že se mu ta odpověď ani trochu nezamlouvá.

„No a?“ Jeho paže se kolem mě utáhly, téměř ochranitelsky.

Věděl, že Seraphina znamená problémy. Z jejích návštěv nikdy nekouká nic dobrého.

„Jen sejdu dolů, odpálkuju ji a hned se vrátím.“ Můj tón byl uklidňující, prsty jsem mu letmo přejela po tváři.

Oči mu trochu změkly, ale pořád jsem v nich viděla přetrvávající záblesk nejistoty a pochybností.

„Tentokrát ti budu věřit, panenko.“ Jeho hlas zněl jemně a mírně, ale vzápětí zase ztvrdl a ochladl. „Ale ať tě ani nenapadne myslet si, že bych ti neublížil, kdyby ses na mě pokusila ušít nějakou boudu.“

Sakra, budu na tom muset hodně pracovat, jestli si chci získat jeho důvěru.

„To neudělám, slibuju. Pošlu ji pryč a hned jsem zpátky.“ Můj hlas byl překotný, jak jsem ho očima prosila o důvěru.

Chvíli zkoumal mou tvář, než konečně přikývl a uvolnil sevření kolem mého pasu. Vlepila jsem mu rychlou pusu na rty, než jsem zamířila dolů.

Jakmile jsem vkročila do vstupní haly, můj pohled padl na Seraphinu. Cestu jí blokoval Lucianův nejdůvěryhodnější asistent, který byl zároveň i jeho bodyguardem, zatímco na něj chrlila proud sprostých slov a vyhrožovala, že ho nechá vyhodit.

Jako by k něčemu takovému měla pravomoc.

„Ace, to je v pořádku,“ řekla jsem a rozešla se k nim.

„Ale madam—“ začal Ace protestovat, avšak stačil jeden můj pohled, aby zmlkl a stáhl se.

V momentě, kdy Ace ustoupil, se na mě Seraphina vrhla.

„Ach bože, Ally! Jsi v pořádku? Ublížil ti ten bastard?“

Tělo se mi při jejím doteku napjalo, a i když to bylo jen v mé hlavě, přísahala bych, že z ní cítím benzín. Nedokázala jsem snést její ruce na svém těle ani o vteřinu déle, a tak jsem ji popadla za ramena, odstrčila si ji od sebe a doslova si ji držela od těla na délku paže.

„Jsem v pořádku, Seraphino. Jak vidíš, nic mi není,“ řekla jsem chladně a dělala, co jsem mohla, abych neprotočila panenky. „Co tady děláš?“

„Jak to myslíš, ‚Co tady dělám?‘“ odsekla ostře, hlasem překypujícím uražeností. „Přišla jsem se podívat, jak je na tom moje sestra. To je zločin?“

Kdokoli by to slyšel, mohl by si myslet, že je to starostlivá sourozenkyně, která na mě dává pozor. Ale já jsem to věděla své.

Chtěla to, co bylo moje. Jenže má smůlu, mít ho nemůže.

„Vůbec ne,“ odpověděla jsem sladce. „Ale objevit se v domě manželského páru takhle pozdě v noci? Lidi by si tě mohli splést s milenkou. Jenom ti kryju záda, sestřičko.“

Několik sloužících stojících opodál se uchechtlo, než to rychle zakryli odkašláním a předstírali, že mají práci.

S Lucianem jsme sice ještě nebyli manželé, ale věděla jsem, že tahle narážka Seraphině pocuchá nervy, a měla jsem pravdu.

Seraphinin výraz ztemněl. „Ty—“

Zvedla jsem obočí a čekala, až vybuchne a odhalí svou pravou tvář. Ale na to byla moc chytrá. Její pohled střelil ke schodům za mnou, než znovu promluvila, hlas teď až nechutně sladký.

„Sestřičko,“ zapředla a chytila mě za ruku. „Vím, že se takhle chováš, protože se bojíš Luciana. Ale já znám pravdu, miluješ Adriana. Muž, kterého miluješ, je právě teď v nemocnici, protože Lucian ho nechal svými lidmi zmlátit. A nezapomeňme, že ty a Lucian ani nejste manželé. Dokonce ani zasnoubení, protože jsi na obřad nepřišla…“

Vytrhla jsem se jí. Těch jejích keců už jsem měla tak akorát dost.

Dřív než jsem si vůbec uvědomila, co dělám, moje ruka sama od sebe vystřelila a vlepila jí ostrou facku.

Ten zvuk se rozlehl celým sídlem, následovaný vyjeknutím přihlížejícího služebnictva.

Naprosto jsem chápala, proč takhle reagují. Vždycky jsem se kolem Seraphiny chovala tak plaše. Tolikrát viděli, jak mě shazuje a chová se ke mně jako k naprosté nule. Pro ně to teď muselo být naprosto neuvěřitelné.

Seraphininy oči plály vztekem, šokovaně se držela za tvář. „Ty jsi mě uhodila!“

„Pořád pochybuješ, že se to stalo, co?“ poškádlila jsem ji a naklonila hlavu. „Klidně to můžu zopakovat, jestli ti to osvěží paměť.“ Zvedla jsem ruku.

Cukla sebou a bože, slovy se nedá popsat zadostiučinění, které jsem v tu chvíli cítila.

„Upřímně, už mi začínáš lézt na nervy.“ Pokrčila jsem rameny a založila si ruce na prsou. „Co je mi po tom, že je Adrian v nemocnici? Kdyby tam nechtěl skončit, tak se možná neměl snažit ukrást mě mému snoubenci.“

„Ale ty—“

Zvedla jsem ruku, abych ji přerušila. „Ještě jsem nedomluvila.“

Zatnula čelist, prakticky z ní sršel vztek.

„Takže abych si to ujasnila, chceš, abych šla navštívit Adriana do nemocnice, je to tak?“

„Ano,“ odvětila rychle a do hlasu se jí vkradlo zoufalství.

„A proč proboha bych to dělala?“ zasmála jsem se. „Můj neuvěřitelně sexy snoubenec je přímo tady v tomhle domě. A já se mám jít podívat na tuhle ubohou výmluvu na chlapa, protože…?“

Otevřela pusu, ale nevyšlo z ní jediné slovo. Vím, že se snažila přijít na to, na jakých drogách jedu, že se chovám tak vzpurně.

„Ale ty Luciana nenávidíš!“ vyhrkla po chvíli a v obličeji se jí mísil šok s frustrací. „Nazvala jsi ho ďáblem, řekla jsi, že bys radši zemřela, než abys s ním byla!“

Tolik by chtěla být paní Blackwoodová, co? Má prostě smůlu.

„Zaprvé,“ řekla jsem a zvedla prst, „budeš mu říkat pan Blackwood. Nejsi k němu dost blízko na to, abys ho oslovovala křestním jménem.“

Na to se jí rozšířilo chřípí, ještě trochu a začne plivat oheň.

„Zadruhé,“ pokračovala jsem se zvednutým dalším prstem, „možná jsem tyhle věci řekla, ale byla jsem mladá a blbá. A teď? Už jsem se něco přiučila.“ Ležérně jsem pokrčila rameny.

Oči se jí zúžily. „To bylo včera,“ vpálila mi s naprosto kamennou tváří.

Prašť jako uhoď.

„Jestli už nic jiného nemáš, můžeš se vyprovodit sama. Potřebuju se vrátit ke svému snoubenci.“ Můj tón byl až medově sladký.

Seraphinina tvář se zkřivila vztekem.

„Ten obřad se ani nekonal,“ odsekla skrz sevřené zuby.

„Obřad je jen formalita. Mám jeho prsten, nebo snad ne?“ Zvedla jsem ruku a hravě zamávala prsty, abych se pochlubila tím obřím diamantem, který se mi blýskal na prstu.

Lucian vážně nešetřil.

V očích jí bleskla žárlivost a bože, jak jsem si to užívala plnými doušky.

„Ace,“ zavolala jsem.

„Ano, madam?“ Ace, který celou dobu stál poblíž, okamžitě zareagoval.

„Mohl bys prosím vynést ty odpadky? Začíná to tu kazit estetiku domu.“ Můj tón byl znuděný a naprosto nezaujatý.

Aceovi se oči rozšířily do velikosti talířů a stejně tak Seraphině, když se snažila zpracovat, co jsem to právě řekla.

Než jí v jejím pomalém mozku vůbec docvaklo, že mluvím o ní, bylo už pozdě. Dva strážci ji chytili za paže a táhli ji k východu.

Její jekot se rozléhal halou, ale se mnou to ani nehlo.

„Dobře jí tak.“ Jednoduše jsem si oprášila ruce a otočila se k odchodu zpět nahoru.

Ale jakmile jsem zvedla zrak, zamrzla jsem.

Protože tam, na vrcholu schodiště, všechno pozoroval s naprosto nečitelným výrazem ve tváři—

Lucian.