POHLED ALINY

Lucian.

Jak dlouho tam stál?

Můj výraz se změnil v plachý, a ne, nehrála jsem si na žádnou nevinnou chudinku, Lucian na mě prostě takhle působil.

„Luciane,“ zavolala jsem, když jsem stoupala do schodů, abych se s ním setkala. „Zrovna jsem se chtěla vrátit do pokoje.“ Vzala jsem ho za ruce a z nějakého důvodu jsem pod kůží cítila pulzovat nervózní energii.

Jeho pohled střelil k místu, odkud právě odtáhli Seraphinu, a pak zpátky ke mně.

Poselství bylo jasné. Viděl úplně všechno.

Vážně jsem nechtěla, aby se mě ptal na to, co se právě odehrálo. Jak bych proboha mohla vysvětlit, proč jsem se najednou probrala a obrátila se proti člověku, za kterým jsem se dřív táhla jako stín a plnila jeho rozkazy bez jediné pochybnosti?

„Bolí mě ruka,“ řekla jsem tiše a sešpulila rty, zatímco jsem zvedla své pohmožděné zápěstí do výše jeho očí.

Lucian zvedl obočí, ve tváři se mu mihl údiv, následovaný tichým odfrknutím.

Jistě, zrovna jsem tou samou rukou dala Seraphině facku, ale no a co?

„Luciane,“ zakňourala jsem, ruku stále zvednutou k němu.

Koutkem oka jsem si všimla služebnictva, jak v šoku sledují mou malou scénku. V minulosti bych k sobě Luciana nenechala přiblížit, nedotkla bych se ho ani dlouhým klackem. Ale teď? Teď jsem na něm visela.

„Ace,“ ozval se Lucianův ostrý hlas.

„Šéfe.“ Ace k němu okamžitě přispěchal.

„Sežeň sem doktora a to hned, ať ji celou prohlédne,“ nařídil Lucian a kývl mým směrem, aniž by na mě vůbec pohlédl.

Cože? Nechtěla jsem žádného doktora, chtěla jsem jen, aby mě Lucian obskakoval. Copak to neviděl?

„Já nechci doktora,“ ohradila jsem se vzdorovitě.

Lucianův pohled potemněl a jeho výraz začal být nebezpečně intenzivní.

Ace tam stál rozpačitě, zjevně rozpolcený mezi tím, jestli uposlechnout Lucianův rozkaz, nebo poslechnout mě.

„Alino.“ Lucianův hlas klesl do hloubky a zněl jako varování. Způsob, jakým vyslovil moje jméno, mi vehnal hrůzu do zad.

„Je trochu moc pozdě na to hnát sem doktora přes půl města, nemyslíš?“ Hlas se mi nepatrně zachvěl.

Lucian byl nevyzpytatelný. Měl výbušnou povahu a v minulosti bylo všechno, co jsem dělala, cíleně zaměřené na to, abych ho vytočila. Ale teď už jsem vážně nechtěla, aby to tak bylo.

„Za to ho platím,“ odsekl bezvýrazně. A vzápětí se obrátil zpět k Aceovi: „Proč tu pořád stojíš?“

Dřív, než se Ace vůbec stačil pohnout, jsem rychle ovinula ruce kolem Lucianova pasu. Přesně podle mého očekávání se při mém doteku napjal, ale nevadilo mi to. Bude si muset zvyknout na mou blízkost, protože jsem měla v úmyslu se k němu tulit odteď dost často.

„Vážně chceš, aby se mě v tuhle hodinu dotýkal nějaký doktor?“ Podívala jsem se na něj a opřela si bradu o jeho hruď, zatímco jsem odhadovala jeho reakci.

Přesně jak jsem předpokládala, čelist se mu sevřela a v jeho oříškových očích se zaleskla syrová majetnickost.

„No, jestli s tím souhlasíš ty, tak já asi taky.“ Ležérně jsem pokrčila rameny.

Věděla jsem, že se v tuhle chvíli pohybuju na tenkém ledě, ale byla jsem ochotná to riziko podstoupit.

Lucian mě pevně chytil za čelist. „Nepokoušej mě, panenko.“ Jeho varování bylo jasné.

V minulosti jsem se ho děsila. Ale má touha uniknout z jeho spárů nějak vždy převážila nad strachem a nutila mě stavět se mu na odpor znovu a znovu bez ohledu na následky. Teď, když jsem pohlédla do jeho chladných oříškových očí, které se, zdá se, značně zatáhly temnotou, jsem musela přemýšlet, co to do mě tenkrát vjelo, protože zrovna teď jsem byla naprosto k smrti vyděšená.

„M-moje zápěstí m-mě p-prostě b-bolí.“ Hlas se mi chvěl, spodní ret jsem vyšpulila a slzy hrozily, že mi každou chvíli přetečou přes okraj.

Jistě, trochu mě to bolelo, ale zdaleka ne tak moc, jak jsem to líčila. Měla jsem bledou kůži a občas i ta sebemenší zranění vypadala hůř, než jaká ve skutečnosti byla. Zrovna teď jsem toho rozhodně využívala ve svůj prospěch.

Lucianovy oči změkly, ale ze rtů mu unikl povzdech plný frustrace a podráždění. „Zavolej doktora zítra,“ nařídil nakonec. „A postarej se, aby to byla doktorka.“ Poslední část jeho příkazu byla nesmlouvavá.

„Ano, šéfe,“ přikývl strnule Ace.

„Mayo.“

„Ano, pane Blackwoode.“ Maya se vynořila ze stínů, skoro jako by na jeho příkaz čekala celou tu dobu.

Byla to žena kolem pětapadesáti, vrchní hospodyně a správcová sídla, Lucianovi za všech okolností naprosto oddaná a loajální.

„Přineste do madamčina poko—"

„Ale v mém pokoji je hrozný nepořádek! Nemohla bych prostě přespat ve tvém?“ skočila jsem mu do řeči a lehce ho zatahala za košili.

Lucian ke mně prudce otočil hlavu s výrazem, v němž se mísil šok s nedůvěrou. Maya a Ace kopírovali jeho reakci, obličeje zmrazené překvapením.

Lucian si mě měřil pohledem plným podezření. Pravděpodobně si lámal hlavu nad tím, co mám za lubem. Konec konců, to kvůli mně jsme spali v oddělených ložnicích, a teď najednou chci spát v té jeho?

Bože, v minulosti jsem na něj byla opravdu hnusná. Upřímně, taky bych si nevěřila.

„Bolí mě nohy,“ dodala jsem, hlas sotva hlasitější než šepot, když jsem neobratně přešlápla.

Nenávidím, jak na mě zírají jako na ducha, kdykoliv se k Lucianovi zachovám trochu mile.

Lucianův pohled sklouzl k mým bosým, mírně zarudlým chodidlům, která mě bolela od chůze po chladné podlaze.

Bez sebemenšího zaváhání si mě zvedl do náruče jako nevěstu. „Přineste lékárničku do mého pokoje,“ nařídil Maye.

Na rtech se mi rozlil drobný, spokojený úsměv.

„Můžeš jít spát, Acei,“ dodal.

„Ale šéfe—" začal Ace protestovat, ale jeden ledový pohled od Luciana stačil na to, aby ho umlčel.

„Ano, šéfe,“ zamumlal, vrhl na mě rychlý varovný pohled a odešel.

Co jsem provedla?

Věděla jsem, že jsem si v tomhle domě zatím ničí důvěru nezasloužila, ale co si proboha mysleli, že Lucianovi provedu? Viděli vůbec, jak je vedle mě obrovský?

Já měřila metr sedmdesát pět, zatímco on se tyčil do výšky skoro metr pětadevadesát, doslova obr vedle mě. Kdyby chtěl, mohl by mě klidně rozmáčknout.

Měli by se bát spíš o mě, ne o něj.

Lucian si mě držel v náručí a zamířil ke svému pokoji. Když jsme dorazili k velkým dvoukřídlým dveřím, zastavil se a zkoumal mi obličej, jako by čekal, že začnu protestovat.

To jsem ale neměla v úmyslu. Místo toho jsem pevněji obemkla ruce kolem jeho krku a zabořila mu hlavu na hruď.

Rozrazil dveře a vnesl mě dovnitř, ale než jsem stihla vstřebat tu obrovskou rozlohu a nádheru jeho pokoje, zamířil rovnou do koupelny.

Nikdy předtím jsem k němu nevstoupila, ale ta temná, tajemná aura, která ten prostor obklopovala, by na sto honů komukoliv prozradila, že tohle je Lucianovo útočiště.

Koupelna byla ohromující směsí černé, šedé a zlaté, přičemž barvy do sebe dokonale zapadaly. Skvěle se to k němu hodilo.

„Potřebuješ pomoct s koupelí?“ Lucianův hlas mě vytrhl ze zamyšlení.

Srdce mi poskočilo a odpověď mi sklouzla ze rtů dřív, než jsem se stihla zastavit: „Ano.“

„Požádám Mayu, ať sem někoho pošle, kdo ti pomůže a donese čisté oblečení.“

Počkat – cože?

Než jsem si to vůbec stačila srovnat v hlavě, už byl za dveřmi.

A já si myslela, že to udělá sám.

„Nepotřebuju žádnou služku, aby mi pomáhala se vykoupat,“ zamumlala jsem si zklamaně pro sebe a zavrtěla hlavou, když jsem vlezla do sprchy.

Když jsem vylezla, čekala na mě služebná, v rukou ručník a oblečení na spaní. „Děkuju,“ usmála jsem se a vzala si od ní ručník. Můj pohled sjel na noční košili, kterou držela. „Ale tohle si neobléknu.“

Zaváhala a pevněji svírala látku.

„Aha, moment,“ dodala jsem rychle a vytáhla z té hromádky kalhotky. „Zbytek si vezmi zpátky.“

„Potřebujete něco konkrétního, madam?“ Hlas se jí zachvěl, jako by se bála, že bude mít průšvih za to, že nevybrala to správné.

„Uklidni se…“

„Mia,“ doplnila.

„Uklidni se, Mio,“ uklidnila jsem ji. „Vezmu si prostě něco z Lucianovy skříně.“

Ze rtů jí unikl oddech plný úlevy. „Potřebujete s něčím pomoct?“

„To zvládnu, Mio. Můžeš jít spát.“

„Ale pan Lucian řekl, že nemám odcházet, dokud nebudete oblečená,“ přiznala a zjevně se bála jeho příkaz neuposlechnout.

Rezignovaně jsem si povzdechla. „Tak dobrá.“

Vešla jsem do Lucianovy šatny a neodpustila jsem si zamumlat si něco pro sebe nad tím nekonečným mořem černé, které mě obklopovalo.

„Vlastní tenhle chlap vůbec něco, co není černé?“ Popadla jsem jednu z jeho košil, přehodila ji přes sebe a vyšla ven.

„Hotovo,“ oznámila jsem Mie.

Postavila přede mě pár světle růžových, chlupatých domácích papučí. S povzdechem jsem do nich vklouzla a svalila se na postel.

„Můžeš už jít spát?“ zeptala jsem se jí.

„Ale vlasy máte pořád mokré…“

„Vlasy si dokážu vysušit sama, Mio. Vážně, už je pozdě, potřebuješ spát,“ řekla jsem unaveně vyhlížející dívce.

Chvíli váhala, ale nakonec přikývla. „Dobře, madam.“ Těsně předtím, než se otočila k odchodu, se ještě zastavila. „Ale jste si jistá, že nepotřebujete—"

„Mio,“ přerušila jsem ji s tichým varováním v hlase.

„Omlouvám se, madam!“ Vystřelila z pokoje, než jsem vůbec stihla říct něco dalšího.

„Konečně,“ vydechla jsem zhluboka, postavila se a rozhlédla po pokoji.

Ale zrovna když jsem chtěla něco udělat, dveře se znovu rozletěly a já frustrovaně zasténala.

„Už jsem ti říkala, že si ty vlasy vysuším sama, Mio—" začala jsem, jen abych zjistila, že to dovnitř vešel Lucian a drží v ruce lékárničku.

„Očividně nedokážeš,“ řekl naprosto bezvýrazně. „Vlasy máš pořád vlhké. Proč ta služka odešla, aniž by dodělala svou práci?“

„Požádala jsem ji, ať odejde.“ Rychle jsem se Mii zastala.

Lucianův pohled sklouzl na mé oblečení a jeho výraz potemněl. „Co to máš na sobě?“

„Tvoji košili,“ odpověděla jsem jednoduše.

Obočí mu vylétlo nahoru. „To vidím. Došlo ti oblečení?“

Ta otázka nebyla myšlená hrubě, byla to spíš upřímná zvědavost. Popravdě jsem se málem chtěla smát tomu, jak moc nevěděl, která bije.

„Ne, nedošlo.“ Přešla jsem blíž k němu.

„Tak proč máš na sobě mou košili?“ naléhal znovu.

„Protože mi sluší,“ opáčila jsem a do hlasu se mi začala vkrádat špetka podráždění.

„To teda ano,“ zamumlal si tak tiše, že jsem to skoro neslyšela.

„Cože? Co jsi—"

„Sedni,“ přerušil mě chladně, zapnul fén a začal mi prsty jemně pročesávat vlasy.

„Já to zvládnu,“ zamumlala jsem potichu, i když jsem si užívala ten pocit jeho prstů ve vlasech.

„Máš bolavé zápěstí,“ poznamenal ledově chladným tónem.

Aha, vlastně.

Už jsem dál neprotestovala a nechala ho dělat, co chtěl.

Když mi vlasy vysušil, jemně mi nanesl na bolavé zápěstí zklidňující mast. Jeho dotek byl překvapivě hebký, až tak moc, že mě to zaskočilo. Nikdy by mě nenapadlo, že Lucian může být takhle něžný. Únava ze včerejška už na mě těžce dopadala a z jeho tepla jsem ji pociťovala ještě intenzivněji.

Lucian mě zastrkal do postele a vydal se k odchodu, ale já jsem se natáhla a chytila ho za ruku.

„Spi tu se mnou,“ zamumlala jsem v polospánku.

Aniž by řekl jediné slovo, vklouzl do postele vedle mě a držel si bezpečný odstup.

Ne že by na tom sešlo. Přisunula jsem se k němu a přitulila se.

Těsně předtím, než si mě vzal spánek, bych přísahala, že jsem ho slyšela zašeptat:

„Miluju tě, panenko.“

Další ráno jsem se vzbudila a našla Luciana, jak vedle mě stále ještě pokojně oddechuje.

Dobře. Takhle bude moje proklouznutí ven o dost jednodušší.

Musela jsem to udělat.

Opatrně jsem vylezla z postele a po špičkách zamířila ke dveřím. Jakmile jsem se octla venku, tiše jsem za sebou velké dvoukřídlé dveře zavřela a v duchu jsem děkovala komukoliv, kdo tenhle dům navrhoval, za použití kvalitních materiálů. Kdyby ty dveře vrzly, moje plížení by skončilo naprostou katastrofou.

„To bylo lehké,“ zašeptala jsem si pro sebe hrdě.

Ale jakmile jsem se otočila, celá jsem ztuhla.

Vzduchem prořízl mrazivý hlas.

„Kam si myslíte, že jdete?“

No do prdele!