SERAPHINA

„Kdo jsi?“ dožadoval se odpovědi ten poslední člověk, na kterého jsem chtěla na Akademii narazit.

Jeho hlas byl hluboký a velitelský, přesně jako jeho nápadně pohledná tvář. Přesto pro mě jeho pronikavé fialové oči znamenaly zkázu a způsobily, že se mi nekontrolovatelně rozbušilo srdce. Prozradilo mě snad něco v mém převleku? Byla jsem si jistá, že lektvar maskující pach účinkuje; jinak by už vypukl chaos. Pokud bylo vše na svém místě, proč mě zastavil? Není přece možné, že by se někdy osobně setkal se Sethem Darvenem, že ne? Byla jsem vlkem mezi vlky. Kdyby pojal jakékoliv podezření nebo kdybych byla odhalena, nečelila bych jen vyloučení – byla bych lovena.

To jsem nemohla dopustit. Ústup nebo odchod by mohl vzbudit podezření, a tak jsem odpověděla hlubokým, mužským hlasem, který jsem si cestou sem nacvičovala: „Seth Darven.“

Jeho výraz se mírně změnil. Nechtěla jsem se s ním dál vybavovat, a tak jsem se pokusila projít kolem, ale on mi znovu zablokoval cestu. „Nevoníš jako ostatní,“ zamumlal a sklonil se, aby nasál pach, který tam díky mému lektvaru nebyl. „Co skrýváš, Sethu Darvene?“

Srdce mi spadlo do kalhot, a to nejen kvůli jeho slovům, ale i kvůli jeho činům. Stěží jsem si zachovala neutrální výraz. Proč si toho všiml jen on? Udělala jsem krok zpět dřív, než by na mně mohl odhalit něco neobvyklého.

„Co je ti do toho?“ obořila jsem se na něj a zamračila se. Byl nepředvídatelný, nebezpečný – ještě víc, než se zdálo. Aniž bych to tušila, z balkonu nás celou tu dobu pozorovaly modré oči – někdo, jehož aura byla utlumena bez mého vědomí.

Alfové kolem nás tajně zalapali po dechu, když jsem tak drze oslovila nejsilnějšího Alfu na Akademii, zatímco mé ostré oči zůstaly nespokojeně zaklesnuté do těch Ronanových. V žádném případě jsem mu nesměla dovolit, aby na mně poznal něco neobvyklého.

Najednou naklonil hlavu a na rtech mu pohrál malý, tajemný úsměv. Po zádech mi přejel mráz. Co to mělo znamenat? Působilo to jako nebezpečí, nic víc – další nebezpečí. Phina, moje vlčice, i já jsme se v jeho přítomnosti z nějakého neznámého důvodu cítily stále nepříjemněji.

Beze slova jsem kolem něj prošla a cítila, jak jeho pohled sleduje každý můj pohyb. Vyšla jsem z chodby a neohlédla se. Jakmile jsem byla konečně sama, položila jsem si ruku na bušící srdce. Kdo byl tenhle Alfa? A proč se takhle choval? Způsob, jakým si mě jeho oči prohlížely, jak se choval – bylo to děsivé. Mohlo to být proto, že jsem nepodlehla jeho auře? Zatnula jsem pěsti podél těla. Hned první den jsem upoutala pozornost někoho, jako je on. A to pro mě neznamenalo nic jiného než potíže. Od teď jsem se od něj musela držet dál, ať to stojí, co to stojí. Už by nemělo dojít k žádnému dalšímu setkání mezi námi.

Zezadu se ozval hlas. „Seth Darven?“

Otočila jsem se a uviděla blížícího se muže středního věku, jehož uniforma ho označovala za asistenta na koleji. „Ano, to jsem já.“

Překvapeně si mě změřil od hlavy až k patě, jako by nečekal, že se dostanu až na Akademii, a po chvíli prohlásil: „Jsem tu, abych vás dovedl do vašeho pokoje.“ Pokynul mi, abych ho následovala.

Kolej byla rozlehlá budova a jejími chodbami se rozléhaly zvuky Alfů. Asistent mě dovedl do pokoje na konci dlouhé chodby.

„Tohle bude vaše ubikace,“ řekl a otevřel dveře.

Zhluboka jsem se úlevou nadechla. Konečně jsem se dostala do svého pokoje bez větších problémů. Jediné, co jsem chtěla, bylo zavřít se a dlouze, zhluboka se nadechnout, ale jakmile jsem vešla dovnitř, mé smysly zaplavil nezaměnitelný pach samců – pižmo, pot a náznak něčeho primárnějšího. Ztuhla jsem šokem uprostřed místnosti. Už tam byli tři mladí muži, jejich konverzace se zastavila a oni se otočili, aby si nováčka zhodnotili.

Počkat, tohle přece nemůže být to, co si myslím, že ne?!

Otočila jsem se rychlostí blesku k asistentovi. „Myslím, že jsem ve špatném pokoji!“

Prolistoval seznam v ruce, aby si to dvakrát ověřil, a odpověděl: „Tohle je pokoj, který budete sdílet s dalšími Alfy,“ a odešel.

V hlavě jsem měla prázdno. Co to právě řekl? Musela jsem sdílet pokoj s ostatními? Pak mi došlo, že jsem na chlapecké koleji a takhle to prostě chodí. Jen mě to zasáhlo úplně nečekaně, když jsem na to nebyla připravená. Zhluboka jsem se nadechla a otočila se ke svým spolubydlícím.

Jeden z nich, blonďák s arogantním úšklebkem, se opíral o svou postel. „Ty jsi to nový štěně?“ protáhl tónem odkapávajícím povýšeností.

Opětovala jsem jeho pohled a zachovala si neutrální výraz. „Seth Darven,“ představila jsem se pevným hlasem.

Zasmál se a vyměnil si pohled s ostatními.

„Reed,“ řekl, aniž by se namáhal podat mi ruku. „Tohle je Cassius,“ kývl směrem k tmavovlasému Alfovi s pronikavýma modrýma očima, který nabídl strohé kývnutí. „A tohle je Finn.“ Třetí, vytáhlý chlapec s červenohnědými vlasy, nesměle zamával.

Rozhlédla jsem se po pokoji. Byl opravdu velký a plně vybavený. Tři postele už byly zabrané, zbývala jedna u okna. Vydala jsem se k ní, ale než jsem stačila položit tašku, Reedův úšklebek se rozšířil. Ležérně hodil svou sportovní tašku na postel.

„Tahle je moje,“ prohlásil s očima plnýma vyzývavosti.

Pocítila jsem nával podráždění, ale potlačila jsem ho. Nemohla jsem si dovolit přitahovat zbytečnou pozornost. Místo toho jsem mu klidně pohlédla do očí.

„Nevidím na ní tvé jméno,“ odvětila jsem chladně.

V místnosti zhoustlo napětí, vzduch byl těžký nevyřčenými výzvami. Cassius, vycítivší blížící se konflikt, zasáhl.

„Uklidni se, Reede. Nech nováčka, ať se zabydlí. Stejně tu dlouho nevydrží.“

Reed můj pohled ještě chvíli držel, než pokrčil rameny. „Jak myslíš,“ zamumlal, vzal si svou tašku a svalil se na svou vlastní postel, ne však předtím, než do mě úmyslně vrazil.

Moje identifikační karta mi vypadla z ruky a spadla na zem. Zrovna když jsem se pro ni sklonila, jiná ruka ji pro mě zvedla.

„Tady,“ řekl Finn tiše a podal mi ji.

„Díky,“ přijala jsem ji a všimla si, že si mě bedlivě prohlížel.

„Slyšel jsem, že jsi porazil auru Alfy Ronana. Je to pravda?“ Jeho hlas byl tichý.

Semkla jsem rty. Zdálo se, že o tom teď už slyšela celá akademie. Bylo to opravdu na obtíž. „Jak bych mohl udělat něco takového? Lidé si ze mě dělají jen legraci,“ zalhala jsem hladce.

„Vážně?“ Vypadal trochu pochybovačně. „Doufám, že je to opravdu jen fáma, protože na téhle akademii nikdo nepřežil, když ten Smrťák na někoho upřel zrak,“ vysvětlil a moje mysl se zastavila u Ronanovy přezdívky.

„Smrťák?“ Zatajila jsem dech, vzpomněla si na ten intenzivní pohled a mrazivý úsměv na Ronanových rtech. Nebylo to ani ďábelské, ani božské, prostě dokonalá směs obojího. Přesně jako Smrťák.

Finn na odpověď jen přikývl: „Dávej si pozor,“ řekl a otočil se ke své posteli.

Semkla jsem rty a v uších mi stále zněl Ronanův šepot. Opravdu si musím dávat pozor.

Zatímco jsem si pokládala věci na nyní již volnou postel, vzala jsem si chvilku na uklidnění dechu. Mýma očima jsem přejela místnost a všimla si přítomnosti páté postele – obrovské, nedotknutelně vyhlížející postele velikosti king-size. Probudila se ve mně zvědavost. Komu patřila? Nebyla na ní žádná jmenovka. A kolem ní nebyly žádné věci.

„Uhni,“ zavelel hluboký hlas přímo za mnou.

Překvapeně jsem se prudce otočila a zjistila, že jen pár centimetrů ode mě stojí Ronan.

„Ty!“ Oči se mi šokem rozšířily. „Proč jsi tady?“

Ostatní Alfové v místnosti v jeho přítomnosti ztuhli a mně to došlo. Ta pátá postel...

Koutek jeho rtů se zkroutil do úšklebku, když se naklonil blíž k mé tváři a zašeptal: „Vítej v mém doupěti, malý vlku.“