SERAPHINA

Co to bylo za krutou hru osudu? Jak mohl Alfa Ronan skončit jako jeden z mých spolubydlících? Smířila jsem se s tím, že budu sdílet pokoj s dalšími třemi Alfy, ale on byl naprosto jiný případ. Ani se nepokusil skrýt ten dravý záblesk ve svých očích. Zatnula jsem pěsti podél těla a ptala se sama sebe, proč to musel být zrovna on. Žít s ním by bylo jako přebývat s hladovým lvem.

Nenápadně jsem se kousla do tváře, ustoupila mu z cesty a zamířila ke své posteli, abych si vybalila. Noví studenti měli naštěstí den volna na zabydlení, takže jsem nemusela být nikde jinde.

„Ronane, nečekali jsme, že tu dneska budeš,“ prohodil Reed s váhavým, zpanikařeným úsměvem, což byl ostrý kontrast k arogantnímu výrazu, který měl předtím.

Co mysleli tím, že ho nečekali? Pokračovala jsem ve vybalování a rozhodla se je ignorovat, dokud Ronan neodpověděl: „Něco zajímavého upoutalo mou pozornost, tak jsem si přišel hrát.“

Moje ruka zamrzla v polovině pohybu, když jsem ucítila Ronanův pohled upřený na má záda.

V tu chvíli zazvonil zvonek.

Cassius zanaříkal: „Ach, po ranním tréninku umírám hlady. Pojďme.“ Reed ho téměř okamžitě následoval.

Sledovala jsem jejich mizející postavy. Byl čas na snídani? Finn se zastavil, setkal se s mým zmateným pohledem a informoval mě: „Je čas snídaně a jídelna je v přízemí. Pokud nepřijdeš včas, nezbyde na tebe žádné jídlo.“ Jeho hlas byl jemnější než u ostatních, téměř džentlmenský.

Zamrkala jsem. To mi právě pomohl? „Děkuju,“ odpověděla jsem.

Přikývl a opustil pokoj. Zdálo se, že ne všichni Alfové jsou zlomyslní; někteří, jako Finn, vypadali laskavě. Na rtech se mi zformoval malý úsměv, ale brzy jsem to ucítila znovu – pronikavý pohled zabodávající se přímo do mě.

Pomalu jsem se podívala stranou, kde na té obrovské posteli seděl Alfa Ronan se zkříženýma nohama, rovnými zády a nespouštěl ze mě své fialové oči. Proč neodešel s nimi? A proč tak upřeně zíral? Odvrátila jsem pohled a pokračovala ve vybalování v naději, že brzy odejde. Chtěla jsem chvíli o samotě, abych si mohla poskládat své osobní věci bez publika, ale on nejevil žádné známky toho, že by se chystal k odchodu. S každou ubíhající vteřinou můj neklid rostl, jak jeho zírání nabíralo na intenzitě.

Když už jsem to nemohla dál snést, přestala jsem vybalovat a odešla z pokoje bez ohlédnutí. Když jsem šla chodbou, podívala jsem se přes rameno. O co mu šlo? Zůstal v pokoji, ale já teď musela zamířit do jídelny, i když jsem neměla zrovna velký hlad.

Jakmile jsem však dorazila do přízemí, moje vlčice zachytila lahodnou vůni jídla. Aniž bych potřebovala navigovat, našla jsem jídelnu. Po vstupu jsem se ocitla obklopena stovkami Alfů v akademických uniformách. Tiše jsem se vydala k pultu s jídlem a začala si plnit talíř, ale můj drobný vzrůst stále přitahoval pozornost. Nenechala jsem se rozhodit jejich posměšky, nandala jsem si jídlo a hledala prázdné místo, což se zdálo nemožné. Všichni seděli ve svých vlastních skupinkách a sednout si k náhodným Alfům mohlo být v mnoha ohledech riskantní. Nováčci byli často nevítaní, zvláště když působili slabě.

„Sethi!“ zavolal někdo.

Naklonila jsem hlavu doprava a uviděla, jak na mě mává Cassius. „Pojď, sedni si k nám,“ nabídl.

Byl s ním Reed a Finn. Zaváhala jsem. Pořád to byli cizinci a naše první setkání nebylo zrovna příjemné. Tak proč mě zval? Přejela jsem pohledem místnost, abych našla jinou možnost, ale nenašla jsem žádná prázdná místa.

„Na co čekáš? Pojď. Je tu prázdné místo,“ zavolal Cassius znovu.

Neměla jsem jinou možnost, přikývla jsem a vyrazila k jejich stolu, přičemž jsem opatrně držela talíř. Finnova tvář však, jak se zdálo, vysílala varování. Mé kroky se zpomalily, když mi došlo, že mi radí, abych se k nim nepřidávala. Něco se zdálo být v nepořádku – Reedův úsměv, Cassiusova náhlá laskavost. Nic na tomhle světě nebylo zadarmo a tohle působilo podezřele. Rozhodla jsem se k nim tedy nepřistoupit. Místo toho jsem se otočila a všimla si Reedova nenápadného zatnutí zubů, když jeho plán selhal.

Zrovna když jsem našla prázdné místo a chystala se posadit, v domnění, že jsem se vyhnula nechtěným potížím, někdo do mě tvrdě vrazil a způsobil, že jsem klopýtla dopředu. Ve snaze zachránit své jídlo i sebe jsem si nevšimla, že přímo přede mnou někdo stojí, a celý můj talíř se mu vylil na uniformu.

Zalapala jsem po dechu, když celá jídelna utichla v hrobovém tichu. Držela jsem v ruce prázdný talíř a cítila, jak mě obklopuje aura Alfy přede mnou, tajemná a ostrá jako břitva, zahalující mě do zuřivé energie.

Když jsem získala rovnováhu a vzhlédla, setkala jsem se s impozantní postavou úchvatně pohledného Alfy. Jeho tmavé vlnité vlasy lemovaly ostře řezanou tvář s výraznými lícními kostmi a silnou čelistí. Jeho pronikavé modré oči připomínaly bouřlivé moře a byly do těch mých zaklesnuté s intenzitou, která mě zmrazila.

Jídelnou se jako lesní požár šířil šepot.

„Zničil Dantemu uniformu!“

„Hned první den se zapletl s tím nepravým!“

Má ruka pevněji sevřela talíř. Slyšela jsem právě, že tohohle Alfu nazvali... Dante? Dante Blackwood?!

Jeho vysoká, svalnatá postava se nade mnou tyčila, akademická uniforma se mírně napínala na širokých ramenech a hrudi vytesané z kamene. Každý centimetr z něj vyzařoval sílu a preciznost, jako by byl stvořen pro bitvu. Jeho tvář byla plná ostrých úhlů a nemožné krásy – vysoké lícní kosti, hranatá čelist poprášená strništěm a ústa semknutá v nebezpečnou, nečitelnou linii. Ale byly to jeho oči, které mě přikovaly na místo – ledově modré, zableskly se v nich zuřivost a něco mnohem smrtelnějšího. Není divu, že byl mezi Alfy na druhém místě.

Kurva. Tohle byla katastrofa. Vypadal neskutečně nasraně.

Ve snaze vyhnout se eskalaci situace jsem se rychle rozhodla omluvit. „Omlouvám–“

Než jsem to stihla doříct, překonal vzdálenost mezi námi a jeho přítomnost byla zdrcující, když mi zblízka zavrčel do tváře: „Ty malej zmrde, jak se opovažuješ se mnou zahrávat?“

Opětovala jsem jeho pohled s nuceným klidem, ačkoliv jeho aura na mě tlačila jako svěrák. „Někdo do mě vrazil. Nebylo to úmyslné,“ vyjasnila jsem pevným hlasem.

„Je to tak?“ Na rtech se mu rozlil chladný úšklebek. „Tak abychom si rozuměli – cokoliv ti odteď udělám, bude velmi, velmi úmyslné.“ Jeho hlas byl hluboký, nebezpečný šelest a očima mi těkal po tváři, jako by si ji pamatoval. „Kryj si záda.“

S těmi slovy kolem mě prošel.

Jídelna se pomalu vrátila do svého hlučného rytmu, ale já zůstala stát jako přimrazená a stále svírala ten talíř.

Nejdřív Ronan, teď Dante.

Hned první den se mi podařilo urazit oba nejvýše postavené Alfy. Proč zrovna je? Proč zrovna já?

Tichým zaklením jsem vyhodila talíř a opustila jídelnu bez jediného ohlédnutí – netušíc, že to všechno z druhého konce viděl Ronan. A ani na vteřinu nespustil z mých zad zrak.