Než stihla Athena říct jediné slovo, Nicolas předstoupil a zablokoval Margaret ve výhledu.

"Atheno! Ty to děláš naschvál?" vyštěkl. "Tři roky ti nestačily na to, aby tě naučily mravům? Zase tu rozehráváš ty své hry? Zklamala jsi mě na plné čáře!"

"Řekl jsem ti, aby ses vhodně oblékla. Co to máš na sobě?" Jeho výraz byl plný nesouhlasu a jeho tón byl nevědomky protkán přísnou autoritou úředníka ministerstva spravedlnosti.

Díval se na ni, jako by stála před soudem. "Pokud si chceš stěžovat, obrať se na mě. Proč chodíš sem a děláš před babičkou divadlo? Snažíš se v ní vyvolat lítost? Chceš ji snad rozrušit tak, že onemocní?"

Athena se málem nahlas rozesmála.

Zvedla obočí a její úsměv byl chladný a odměřený. "Ty šaty? Vybrala je lady Eloise. Co jsi čekal, že si vezmu na sebe – to, v čem jsem se vrátila z vojenského tábora?"

To ho umlčelo. Nicolas byl na okamžik naprosto ztracen. Nazvala Eloise "lady Eloise" – ne "matkou."

Až tehdy si to uvědomil: od doby, kdy se Athena vrátila, na něj taky ani jednou nepromluvila jako na svého bratra.

Do hrudi se mu vplížil náznak neklidu. Hrubá slova se mu zadrhla v hrdle a už z něj nevyšla.

Přimhouřil oči, vzadu v mysli ho tísnila myšlenka. 'Jsou to jen tři roky... jak mohla takhle zchřadnout?'

Eloise rychle zasáhla, aby celou záležitost urovnala. "To bylo mé opomenutí. Nebuď na Athenu příliš přísný."

Nicolas ustoupil stranou a umožnil Atheně vejít.

V okamžiku, kdy ji Margaret spatřila, se jí rozzářily oči.

"Pojď sem, pojď dál," zvolala s mírně se třesoucím hlasem. "Ať se na tebe pořádně podívám."

To teplo, ta touha v jejích očích – Athena pocítila štípání v nose. Předstoupila a dovolila Margaret, aby ji vzala za ruce a prohlédla si ji od hlavy až k patě.

"Jak jsi tak zhubla?" Margaret si ji přitáhla do náruče, pevně ji objala a její hlas se zalykal emocemi. "Moje sladká holčičko... tolik jsi trpěla. Je to jen a jen moje vina. Jsem příliš stará, příliš k ničemu... nedokázala jsem tě ochránit..."

Athena věděla, jak se věci seběhly. Už tehdy stála Margaret při ní, i kdyby to znamenalo, že si znepřátelí zbytek rodiny. Už v té době bylo její zdraví křehké.

To, že vůbec přežila všechny tyto roky, byl malý zázrak. Kdyby nebylo přísných zákonů císařství, nikdo by nevěděl, co by se stalo...

Ovinula své paže kolem Margaret a přes sevřené hrdlo zašeptala: "Babičko."

Stačilo jen jedno slovo – a Margaret se naprosto zhroutila, po tvářích se jí řinuly slzy.

Eloise, stojící opodál, toto shledání sledovala a hruď jí svírala palčivá hořkost.

Athena je už nějakou chvíli doma... a ani jednou ji ještě neoslovila "matko."

Otřela si oči hedvábným kapesníčkem a sehrála roli truchlícího rodiče.

Willow přistoupila blíž a jemně ji objala. "Nebuď smutná, matko. Athena je už doma." Její hlas byl jemný, utišující, poslušný.

Eloise pohlédla dolů na svou milovanou Willow a pocítila hlubokou útěchu.

Přikývla, s očima stále plnýma slz, ale rty jí cukaly do slabého úsměvu. Řekla si: 'Alespoň Willow mi rozumí.'

Ale právě když začala cítit klid, úsměv jí na tváři zamrzl.

Místností se rozezněl chvějící se a zmatený hlas Margaret: "Co se to tu děje?"

Atheniny kdysi jemné prsty byly nyní posety jizvami – černajícími modřinami a zubatými podlitinami. A když si vyhrnula rukáv, kůži na pažích jí hyzdily staré rány po noži a čerstvé popáleniny.

Margaretin pohled zakolísal. Nedokázala se na to dál dívat. "Byla poslána na nucené práce... jak to, že takhle skončila?"

Eloise vypadala upřímně zděšeně. "Tahle zranění – jak k tomu došlo?"

Obklopena ustaranými tvářemi, pohřbila Athena prázdnotu ve svých očích a jemně odpověděla: "Samozřejmě to mám od dozorců v táboře..."

Místností projel sborový úžas. Atheniny rty se zkroutily do jemného, posměšného úsměvu. "Byla jsem tam od toho, abych pracovala, ne aby se mnou zacházeli jako s mladou dámou. Dostávat bití, to byla jen pouhá součást denní rutiny."

Víc neřekla. I jen při pouhé vzpomínce se jí zvedal žaludek.

Ale těch jejích pár slov už všechny dočista otřáslo. Říkali si: 'Tlučená – celé tři roky. Jak to vůbec mohla přežít?'

Margaret se třásly ruce, když svírala ty Atheniny. "Jak to vůbec mohli udělat? Jak si to vůbec mohli dovolit? Jsi dcera vévody! A onen tábor přece podléhal velení tvého snoubence – jak se tě tam kdokoli mohl byť jen dotknout?"

Athenin úsměv se ještě rozšířil, byl chladný a kousavý. "Protože k tomu někdo vydal rozkaz."

Nicolasův obličej zrudl vzteky. "Ty jsi vážně k ničemu. Necháš je, aby tě takhle mlátili, a ani se nebráníš?"

Athenin hlas zůstal plochý, až odměřený. "Myslíš si, že místo jako je tohle mi dávalo právo byť jen mluvit, natož abych se mohla bránit? Zůstat tiše a poslouchat znamenalo méně ran. Taková je realita."

Podívala se přímo na něj, na rtech jí stále pohrával ten lehký úsměv. "Není to to, co jsi celou dobu chtěl, lorde Nicolasi? Abych se chovala poslušně? Abyste mi všichni 'dali za vyučenou'? Nuže, to už jsem se naučila. Teď jsem zticha. To tě přece musí činit šťastným, nemám pravdu?"

Nicolas na ni mlčky zíral.

Usmívala se, to ano – ale ten úsměv nikdy nedosáhl jejích očí. Nevyřkla jediné obviňující slovo, a přesto ho pocit viny zasáhl jako bodnutí nožem přímo do hrudi.

Jeho výraz začal měknout a právě když otevřel ústa k řeči – do ticha najednou vpadl hlas Willow.

"To je všechno moje vina. Já jsem tou, koho byste měli vinit. Kdyby mé tělo nebylo tak slabé – kdybych špatně nezareagovala na ty léky – Athena by nikdy nebyla potrestána.

"Vlastně jsem ani nikdy neměla do této rodiny patřit. Možná... možná bych měla odjet na venkov za svými skutečnými rodiči..."

Rozplynula se ve vzlykání, její hlas se třásl s každým jejím nádechem. Slzy jí volně stékaly po tvářích, jako kdyby to byla právě ona, kdo tak trpěl.

Eloise se k ní okamžitě celá rozrušená přihnala a začala ji něžně hladit po zádech. "Copak, neplač, drahá. Akorát z toho ještě víc onemocníš."

Nicolas v poplachu taktéž ihned zasáhl. "Sama přece víš, jak křehké je tvé zdraví – copak to má za smysl, takhle tady brečet? Kdybych to tušil, vůbec bych tě sem nepustil. A podívej, co se teď stalo."

Pak se ohlédl a vrhl na Athenu ostrý pohled. Jako by se jí tím snažil říct: "Proč tu vůbec musíš ukazovat ty své rány? Teď má babička zlomené srdce, Willow se tu topí v slzách a matku stíhá pocit viny."

Netrvalo to dlouho a všichni v místnosti začali poskakovat kolem Willow – nabízeli jí kávu, podávali jí léky a laskavými slovy ji uklidňovali.

A co Athena? Ta tu teď stála sama, zapomenutá, jako kdyby nebyla o nic víc než jen další obyčejný kolemjdoucí.

Ale to samozřejmě nebyla... ona nebyla obyčejný kolemjdoucí. Ona byla hlavní příčinou. Samotným důvodem jejich pocitu viny, jejich starostí a všeho toho utrpení. Byla ta, kterou mají za co vinit.