Právě tehdy vešel do místnosti vévoda ze Suffieldu – Henry Monson.

Jeho panovačný pohled všechny přejel, než se na okamžik zastavil u Atheny. Pak se obrátil k Margaret a uctivě se uklonil. "Matko."

Margaret ho rychle mávnutím ruky zastavila. "Tohle není nutné, narovnej se."

Když se narovnal, Nicolas i Willow ho vřele přivítali: "Otče."

Jen Athena, klidná a lhostejná, pronesla: "Vévodo ze Suffieldu."

Tato jedna věta zmrazila vzduch v celé místnosti.

Henry se zamračil, jako by neslyšel dobře. "Jak jsi mě to právě nazvala?"

Do jeho výrazu se vkradl náznak hněvu.

Athena sklopila oči a tiše zopakovala: "Vévodo ze Suffieldu."

Plesk! Zvuk facky se rozlehl sálem a Athenina hlava trhla na stranu.

"Ty jedna nevděčnice. Tři roky v táboře a ty ses pořád nenaučila ani špetku pokory?" zařval.

Pokračoval: "Oslovovat mě 'vévodo ze Suffieldu' – co to má být, snažíš se zpřetrhat vazby s rodinou? Jestli stále neznáš své místo, pak se vrať do toho vojenského tábora a tam i zůstaň! Žádnou takovou ostudu tady v naší domácnosti nepotřebujeme!"

Eloise vyrazila vpřed a ochranitelsky ovinula paže kolem Atheny. "To už stačilo! Pokud někoho musíš nutně uhodit, pak uhoď mě!"

Margaret vstala a třesoucí se vzteky zdvihla hůl, aby Henryho uhodila.

Po tvářích jí kanuly slzy a ona křičela: "Máš ty vůbec tušení, čím vším si během posledních tří let prošla? A ty ji teď udeříš přímo před mýma očima? To můžeš rovnou bít mě!"

Právě se začala snažit zhojit Athenino raněné srdce. A teď, jedinou fackou, jej on rozedřel nanovo. On byl jejím otcem. Jejím biologickým otcem.

Margaret se za ni snažila bojovat – ale její hůl nikdy nedopadla na cíl. Ve chvíli, kdy ji zvedla, dovnitř vpadlo služebnictvo a zastavilo ji. Ani se nedotkla jeho roucha.

Athena tiše stála opodál, sledovala chaos, který se před ní rozpoutal, a její výraz zůstával chladný a nečitelný.

Pomyslela si: 'Takže tohle má být ta rodina, která slibuje, že mi už nikdy neublíží. Jak absurdní.'

Eloise se v panice otočila, aby zkontrolovala Atheninu tvář – ale než to stihla, vzduchem prořízl náhlý výkřik. Byla to Willow.

Všichni se ohlédli. Ze spánku jí stékal tenký pramínek krve.

V místnosti nastalo hrobové ticho.

Henryho obličej se zkřivil poplachem, když zvolal: "Rychle! Zavolejte lékaře!"

Nicolas měl zarudlé oči a hluboce zvrásněné obočí. Vypadal, jako by to zranění raději utržil on sám. Řekl: "Proč ses tam tak vrhala? Co když ti zůstane jizva? Ona se s tím zvládne vypořádat – je na to zvyklá. Ale ty? Ty jsi příliš křehká. Tobě by se takto nemělo ubližovat..."

Hlas Willow byl jemný a třesoucí se a oči se jí zaplnily slzami, které se jí zachycovaly za řasy. "Jen jsem se bála, aby otec nepřišel k újmě... Ani jsem nestihla uvažovat. Prostě jsem se vrhla vpřed."

Když Willow takto promluvila, Henryho srdce sevřela bolest ještě více.

Každý, kdo v místnosti pobýval, poletoval kolem Willow a úzkostlivě se o ni staral.

Zatímco Athena tu pouze tiše stála opodál s viditelně oteklou tváří – ovšem nikdo už jí nevěnoval žádnou pozornost.

Neřekla nic. Očima jí však proletěl náznak chladného pobavení.

Když ji Henry uhodil, Eloise to ani v nejmenším nepohoršilo.

Ale ve chvíli, kdy byla náhodou zraněna Willow, se ta samá "matka" zachovala natolik zděšeně, jako by na tom závisel její vlastní život.

Kdokoli, kdo by to sledoval, by usoudil, že onou skutečnou dcerou musí být jedině Willow.

Henry, po okraj naplněný obavami, v tu ránu na Athenu ani nezapomněl vrhnout svůj rozzlobený pohled.

Prohlásil: "Kdyby nebylo tebe, k ničemu z tohoto by tu nikdy nedošlo. Upřímně, nikdy jsme tě před třinácti lety neměli přivést zpět. Měli jsme tě nechat tam, kde jsi byla."

Nicolas na ni taktéž pohlédl nesouhlasným způsobem – ale sotva na její tváři zpozoroval onu modřinu, zaváhal a polkl svá slova zpět.

"Dost. To už stačilo. Běžte pryč, vy všichni, ven," vyhlásila Margaret a zpoza spánků se jí už začala projevovat blížící se bolest hlavy.

"Ano," odpověděli ostatní a začali se stahovat.

Margaret Athenu jemně chytila za ruku a sama se jala aplikovat lék na její oteklou tvář.

Řekla: "Atheno, nevyčítej to tak svému otci. Má trochu prchlivější povahu. Ale odteď už nedovolím, aby ti kdokoliv znovu ublížil."

Při pohledu do Margaretiných láskyplných, stářím unavených očí se Athena nijak nedokázala přimět vyslovit ta svá ostrá slova, která jí seděla na jazyku.

"Samozřejmě že ne," odpověděla, nutíc se do tichého úsměvu.

Margaret si jen povzdechla. Chtěla jí toho říct více, avšak najednou ji obestoupila vyčerpanost. Mávla na Athenu, aby šla odpočívat. "Promluvíme si o tom ještě později."

Poté, co Athena pomohla Margaret ulehnout, se nakonec odebrala zpět na své nádvoří.

Sotva se posadila, zvenčí ji zavolal důvěrně známý hlas: "Atheno, už spíš?"

Atheninou tváří problýsklo podráždění. Dala Sieně znamení, aby se šla postarat o otevření oněch dveří.

Eloise vešla dovnitř. Její pohled ihned padl na Atheninu oteklou tvář. Popošla blíž a její hlas zněl velice jemně. "Pořád to tolik bolí?"

Athena se na ni tiše zadívala, jako by se na něco ptala i naprosto beze slov.

Eloise brzy dospěla k pochopení, jak moc její obavy musely vyznít pošetile. A tak okamžitě pokračovala dál: "Atheno, přinesla jsem ti mastičku na ta tvoje zranění z lékárny Harmonie. Tento lék vyrábí proslulý lékař – je to to nejlepší, co tu máme.

"Onen léčitel je už ale asi po dobu tří let nezvěstný. Jeho léky jsou prakticky k nesehnání. Proto ji raději užívej docela střídmě – v průběhu ani ne měsíce to tvé podlitiny dokáže dokonale vyhojit."

Natáhla k ní svou ruku a uvolněný pramen vlasů Atheně zasunula za ucho. "Atheno, velice jsem tě zklamala. V době, kdy jsi to ale tak moc potřebovala, jsem se tě vůbec nezastala. Jestli mě nenávidíš, pak mi to klidně zazlívej. Ale... prosím, nepřenášej si pak svou zlobu i na někoho dalšího.

"Ode dneška už o tebe ale budu náležitě pečovat. To ti slibuji."

Vtiskla Atheně lahvičku s lékem přímo do jejích dlaní. Athena si tu nádobku rozevřela – a hned viděla, že její náplň už polovičně vymizela.

Ona tyto léky dokonale znala. To přece ona byla tím, kdo jej původně produkoval. Přesně věděla, kolik toho má být v plné nádobce.

No jistě. Už se z ní bralo. Byla jí předána až poté, co už ji někdo jiný nepotřeboval.

Eloise postřehla její mlčení a pocítila osten zklamání.

Athena taková nebyla vždycky. Kdysi se usmívala na cokoliv, co dostala. Sladce ji oslovovala 'matko', jako by to pro ni opravdu něco znamenalo.

Nyní ale působila tak moc odtažitě. Chladně. Jako naprostý cizinec.

'Willow by se nikdy takhle nezachovala,' pomyslela si. 'To dítě je tak ohleduplné a laskavé.'

"Tak já už tě nechám raději pořádně si oddechnout. Zastavím se hned zítra znovu," oznámila jí Eloise nakonec.

Athena povstala. "Opatrujte se, lady Eloise."

Nepodnikla ale ani vůbec ten sebemenší pohyb na náznak, že by snad Eloise doprovázela zpět ven. Eloise skryla své zklamání, otočila se k ní zády a odešla pomalými, nejistými kroky.

Athena ji mlčky sledovala u jejího odchodu, přičemž se jí mezi obočím objevila drobná vráska.

Pomyslela si: 'Nebýt Margaretiny nemoci... nezůstala bych v tomto domě už ani o den déle.'