Druhý den ráno se Sydney přirozeně probudila, její biologické hodiny fungovaly jako obvykle. Roztáhla závěsy a zjistila, že svět venku je pohřbený pod sněhem.

Předpověď o sněhu neřekla ani slovo. Přitom to nebyl žádný lehký poprašek – byla to regulérní vánice. I přes sklo z ní sálal chlad.

Převlékla se do pletených šatů a zrovna se začala mýt, když se chodbou rozlehly hlasité rány. Byly ohlušující. Kdyby nevěděla, že to není možné, myslela by si, že dorazila demoliční četa.

"Nancy, co se to děje–" Sydney si stočila vlasy do volného uzlu, otevřela dveře a v půli věty se zarazila.

Nebyla to četa. Vypadalo to, jako by se domem prohnala invazní armáda. Panensky čistý dům byl v troskách. Dekorační polštáře, které patřily na pohovku v přízemí, ležely u jejích dveří, potřísněné nějakým tmavě hnědým svinstvem. Porcelánová váza se skutálela po podlaze a roztříštila se.

Olejomalba na chodbě v hodnotě milionu dolarů byla zničena.

Naprostý chaos.

Nancy chodila za Timmym a prakticky ho prosila: "Timmy, prosím, na to nesahej. To je oblíbený čajový servis slečny Wilsonové."

Přišla příliš pozdě. Čajový servis rozbil na padrť.

Timothy na ni vyplázl jazyk a odfoukl si jako malý tyran. "Blééé! Já si s tím chci hrát! Strýček Caleb říkal, že tohle je teď můj domov. Ty jsi jenom služka. Kdo jsi, abys mi poroučela?"

Pak vzhlédl a střetl se pohledem se Sydney, která stála a mlčky ho pozorovala. Ramena mu klesla. Ta děsivá ženská ho předchozího dne tak vyděsila, že měl noční můry o Santa Clausovi a příšerách, které ho honí.

Nenáviděl ji a musel se jí zbavit. Jeho matka jednou řekla, že jakmile tahle ženská zmizí, Caleb bude patřit jenom jim.

Sydneyin výraz zůstal klidný. "Jen do toho. Hraj si. Dej si na čas."

Timothy zamrkal. "Vážně?"

Právě jí rozbil její oblíbené věci a ona se nezlobí?

Sydney se s letmým úsměvem opřela o zábradlí a pohlédla do přízemí, kde stála Penelope a předstírala, že nic neslyší. "Jasně. Jenom nesahej na tu tušovou malbu v přijímacím salonku. Ta je moje nejoblíbenější."

Nevěděla, jestli ho Penelope navedla, nebo jestli si Timothy tenhle brajgl vymyslel sám. Tak jako tak na tom nezáleželo. Ona sama také nebyla žádná světice. Někdo ji kdysi naučil, že když vás někdo šikanuje, musíte mu to vrátit desetkrát silněji.

Timothymu se rozzářily oči.

"Dobře!" křikl a utekl.

Nancy si povzdechla. "Slečno Wilsonová, vy a pan Hampton to dítě příliš rozmazlujete."

"To je v pořádku," řekla Sydney klidně. "Nezastavujte ho. Je to jediný vnuk rodiny Hamptonových. Pokud je šťastný, na ničem jiném nezáleží. A Penelope neřekla ani slovo, že? Měli bychom respektovat její výchovu. Pokud se něco pokazí, ani jedna z nás si nemůže dovolit nést vinu."

Nancy neochotně přikývla. "Jste až příliš hodná, a to vám škodí. Proto si lidé myslí, že s vámi mohou zametat."

Sydney se stále jemně usmívala, ale nijak to nekomentovala. Místo toho se zeptala: "Máme nějaké dárkové krabičky navíc?"

"Jaké přesně?"

"Na tom nezáleží. Jen se do ní musí vejít něco o velikosti formátu A4."

"Nějaké by měly být ve skladu," řekla Nancy. "Půjdu se podívat."

Jakmile měla krabičku, vrátila se Sydney do svého pokoje a zamkla dveře. Vložila dovnitř podepsanou dohodu o rozvodu, převázala víko stuhou a pro efekt přidala mašli.

Zdola se ozvala hlasitá rána.

Sydney neucukla.

Utáhla mašli a mírně přikývla. ‚Krásné. Dokonale provedené.‘

O několik okamžiků později někdo zabušil na dveře.

Ozval se zběsilý hlas Nancy: "Slečno Wilsonová, pojďte rychle dolů! Timmy právě zničil poslední obraz pana Benjamina!"

Sydney vystřelila na nohy s temným výrazem. "Ten v přijímacím salonku?"

Nancy přikývla. "Ano."

Vrhla se ke schodům a cestou dolů si zvrtla kotník.

Timothy ji uviděl a samolibě zvedl bradu. Celý jeho výraz říkal: "A co s tím jako uděláš?"

Sydney se otočila k Nancy. "Volala jsi do sídla Hamptonových?"

"Ještě ne."

"Zavolej jim."

Jakmile jí ta slova opustila ústa, Timothy se na ni vrhl. "Ne! Zlá paní, nežaluj!"

Sydney to nečekala. Narazil do ní větší silou, než by odhadovala, a srazil ji přímo na podlahu. Kostrčí jí projela ostrá bolest.

Penelope přispěchala. "Syd, jsi v pořádku?"

S povzdechem pronesla káravým tónem: "Timothy je rozmazlený, já vím. Neumí být něžný. Ale je to jenom dítě. Prosím, nezlob se na něj."

Sydney se chytila za bok a zírala na tušovou malbu – nyní roztrženou přesně uprostřed. Vydala ze sebe tichý, chladný smích. "Takže nechat dítě zničit cizí majetek je taky součástí tvé výchovné filozofie?"

Penelope se do očí nahrnuly slzy. "Jen jsem na vteřinu odvrátila zrak! Opravdu mi musíš dávat všechno za vinu?"

"Na vteřinu?" Sydney přelétla pohledem po celé té zkáze. "Podívej se na všechny ty škody, a to není ani poledne. Tak mi řekni, kdy přesně jsi na něj dávala pozor?"

Tón Penelope se změnil ve vteřině, kdy byly samy. "Sydney! Proč musíš být tak neúprosná? Ty vážně zavoláš do starého sídla kvůli nějakému hloupému obrazu? Myslíš, že se babička postaví na tvou stranu, a ne na mou?"

"Oprava," odvětila Sydney chladně. "Ten ‚hloupý obraz‘ bylo dědečkovo poslední dílo před tím, než zemřel."

Zatímco ta slova ještě visela ve vzduchu, na nádvoří vjel černý sedan.

Rodina Hamptonových dorazila — a to rychle.