Když od ní Caleb přebral dárkovou krabičku, ucítil, jak mu něco zavadilo o hruď. Bylo to rychlé a lehké, ale dostatečně ostré na to, aby se mu zatajil dech. Nebolelo to vyloženě, a přesto se mu dýchalo o něco hůř.

Mašle na krabičce byla uvázána s úzkostlivou pečlivostí. Ukazovalo to, kolik úsilí do toho investovala a jak dlouho tenhle dárek plánovala. A on byl zatím naprostý parchant, který choval sobecké a ostudné myšlenky.

Než stačil Caleb promluvit, Sydney se už přesunula do předsíně. Vklouzla do béžového vlněného kabátu a omotala si kolem krku šálu, takže její jemná oválná tvář byla z velké části skrytá. Vidět jí zůstaly jen tmavé, jasné oči.

Pak odešla, ale její krok se zdál být trochu nejistý.

Caleb už se chtěl zeptat, co se stalo, když Penelope po jeho boku hekla. "Auu! To bolí…"

Okamžitě na ni zaměřil pozornost a pomohl jí se posadit. "Jsou na tom tvá kolena pořád tak špatně? Vezmu tě do nemocnice."

"Já nechci jít." Kousla se do rtu, pohlédla na krabičku v jeho rukou a zamumlala: "A ty tvrdíš, že do ní nejsi blázen? Chováš se k jejímu dárku jako k neocenitelnému pokladu."

Caleb se zamračil. "Penny, vždyť už jí toho dlužím tolik."

Po tvářích jí stékaly slzy. "A co já, Cale? Čím pro tebe vůbec jsem? To ji prostě necháš, aby mě a Timmyho dál šikanovala?"

"Už jsem řekl, že Syd taková není," odvětil.

"Dost!" Hlas Penelope přeskočil. "Neslyšíš se? Každým svým slovem ji obhajuješ!"

Postavila se, za dramatického vzlykání plačící táhla Timmyho po schodech nahoru.

Caleb chvíli ohromeně seděl, než pomalu vydechl. Už si ani nebyl jistý, co si má myslet. Prostě jen nemohl snést, když o Sydney někdo mluvil špatně.

…

Sníh padal vytrvale dva dny.

Dopoledne Sydney strávila prohlížením pacientů na klinice. Odpoledne zaskakovala na schůzce se zahraničními lékaři, kteří se přijeli učit od jejího primáře, jenž nečekaně chyběl.

V pět hodin odpoledne už byla zpátky doma, převlékala se a nanášela si lehký make-up. Potřebovala ho jen málo. Její zářivé oči a dokonalé zuby jí propůjčovaly krásu i s minimálním úsilím.

Když sešla dolů, vycítila, že je něco v nepořádku. Od jejího příjezdu bylo v domě až zlověstné ticho. To mateřsko-synovské duo bylo nezvykle poslušné.

Zrovna když si doobula vysoké boty, Penelope se jí s jedovatým úsměvem zeptala: "Sydney, koho si myslíš, že si vybere? Mě, nebo tebe?"

"Penelope, o čem to mluvíš? Moc nerozumím." Sydney se odmlčela a pak se usmála. "Oh? Takže se nesnažíš v rodině Hamptonových rozehrát nějaké skandální drama typu ‚ovdovělá švagrová svádí mladšího švagra‘?"

Hněv Penelope překypěl. "Sydney!"

Sydney si v klidu přehodila přes ramena kašmírovou pelerínu a chabě se usmála. "Není čas se dohadovat. Cal už na mě čeká."

Penelope přes francouzská okna sledovala její pohled k černému autu zaparkovanému na příjezdové cestě. Při tom pohledu by snad raději plivala krev.

Když souhlasila s tím, že si Caleb vezme tuhle "milou a poddajnou" dívku, předpokládala, že bude snadné Sydney ovládat. Kdo mohl tušit, že z ní bude králíček s tesáky?

Sydney nasedla do auta a otočila se na Caleba. "Doufám, že jsem tě nenechala čekat."

"Ne, právě jsem přijel." Natáhl se, aby jí stiskl ruku, a pak si všiml bledé, bezchybné pleti vykukující zpod sukně. Nohy měla vystavené chladu, a on se zamračil. "Proč jsi tak nalehko oblečená?"

Usmála se. "V autě i v domě se přece topí."

Svým pacientům vždy kladla na srdce, aby se oblékali teple, ale pokud šlo o ni samotnou, bylo jí to jedno.

Caleb si povzdechl. "Jestli nastydneš nebo dostaneš horečku, nečekej, že se o tebe budu starat."

"Vezmu si léky," odvětila.

Nachlazení bylo snadné. Jedna dávka bylinek a bude většinou v pořádku. Za poslední tři roky se spoléhala sama na sebe. Už dávno přestala čekat, že by se o ni staral on — nebo kdokoli jiný.

Caleb nevěděl, proč ho její lhostejnost tak vyvádí z míry. "Mluvíš, jako bych byl nějaký bezcitný manžel, který se o tebe nezajímá."

Zarazila se. "Neotevřel jsi ten dárek, co jsem ti včera dala?"

"Ještě ne." Caleb se podíval z okna. "Je to dárek k narozeninám, že? Říkal jsem si, že si počkám."

"Jasně."

‚To se hodí. Víc času pro mě, abych se připravila,‘ pomyslela si.

Neměli si moc co říct, a tak cesta ubíhala v tichosti.

Caleb se na ni letmo podíval. Seděla tiše a zírala na proud aut venku. Celé její chování bylo klidné, jemné, nevinné a vyrovnané. Nedokázal pochopit, proč ji Penelope tolik nenávidí.

Chtěl něco říct, když vtom mu zazvonil telefon.

"Pane Hamptone, slečna Monroeová je na rande naslepo." Hlas na druhé straně byl klidný, nebyl hlasitý, ale dostatečně zřetelný na to, aby ho Sydney slyšela.

Vzduch v autě okamžitě zhoustl. Caleb soptil, ale držel se pod kontrolou. Málokdy ztrácel nervy.

"Pošlete mi lokaci." Jeho tón zledovatěl.

Po zavěšení se otočil k Sydney s vyrovnaným výrazem, ale s nezaměnitelně pevným hlasem. "Syd, do toho mi něco naléhavého. Nemůžu s tebou na ten rodinný banket jít."

‚Něco naléhavého?‘ Sydney se ani nechtěla ptát.

Proč se namáhat? Pídit se po tom by ji jen dál ponižovalo.

"Rozumím." Mírně sklopila zrak. "Jacku, mohl byste kousek vepředu zastavit?"

Auto zpomalilo a zastavilo. Caleb se nepohnul, jako by oceňoval život, jaký teď měl.

Sydney se na něj podívala. "Cale, běž. Nemůžeme tady parkovat moc dlouho."

Na vteřinu vypadal ohromeně, ale ona zůstala klidná a graciézní. Nemohl najít žádnou výmluvu, proč by měl zůstat. "Dobře."

Mlčky vystoupil.

…

Měsíční banket rodiny Sterlingových nebyl jako jiné společenské události. Zúčastnilo se ho pouze pět lidí, a to včetně Caleba.

Panovala tam tichá atmosféra. Až znervózňujícím způsobem tichá, jako by to byl spíš pohřeb než oslava.

Když Sydney dorazila, komorník Jason Reyes ji dovedl přímo do jídelny.

"Slečno Wilsonová, paní Sterlingová na vás čekala celý den. Ptala se po vás už od rána," řekl Jason.

"Dobře." Sydney mírně přikývla, ale nervózně přitom podél těla sevřela prsty v pěst.

Uvnitř jídelny seděla Eloise v čele stolu. Po její levici seděly v pořadí její nejstarší a druhorozená dcera.

Sydney vešla a zdvořile je pozdravila: "Babičko. Teto Fiono. Teto Mirando."

Použila oslovení v souladu s generační hierarchií rodiny Sterlingových. Obě tety odpověděly vlažným kývnutím a sklouzly pohledem někam za ni.

Když si Eloise všimla, že je Sydney sama, hluboce svraštila obočí. "Kde je Caleb?"

"Do něčeho mu něco naléhavého přišlo a musel to zařídit," odpověděla Sydney.

"Ven! Jdi si kleknout!" ozval se najednou drsný řev a přiletěl k ní čajový šálek.