Než Sydney opustila sídlo Sterlingových, její kulhání se zhoršilo. Už tři roky platilo, že pokaždé, když se na ni Caleb vykašlal, skončila potrestaná takhle. Už ji to ani nepřekvapovalo.

Caleb si neuvědomoval, že pokaždé, když „dokazoval svou oddanost“ ženě, kterou miloval, posunul Sydney o krok blíž ke zkáze. Rodina Sterlingových neměla k ničemu slabou ženu, která si nedokázala udržet manželovo srdce.

Jason si povzdechl. „Mohla jsi lhát, víš? Vymyslet si něco drsnějšího. Paní Sterlingová by tě takhle nezbila.“

„Jasone, babička mě vychovala. Mohla bych lhát komukoli, ale jí nikdy,“ řekla Sydney. V její čisté, bledé tváři nebyla ani stopa po zášti.

Jason si znovu povzdechl, ale tentokrát se v jeho očích zračilo upřímné teplo, když se podíval na její pohmožděné, rudé dlaně. „Nečekej moc dlouho. Zajeď si rychle do nemocnice.“

„Dobře.“ Přikývla bez dalšího slova.

Jack už odjel.

Každý krok vysílal do Sydneyna těla ostré vlny bolesti.

Už odmalička měla podezření, že Eloise je reinkarnací nějakého krutého padoucha z historického dramatu.

Dorothy Vetterová, matriarcha rodiny Hamptonových, poukázala Penelope, aby klečela na nádvoří. Eloise, matriarcha rodiny Sterlingových, nařídila služebným, aby Sydney odvedly klečet na pěšinu plnou zubatých kamenů.

Zpočátku se to díky sněhu dalo vydržet. Ano, byla zima, ale aspoň to nebolelo. Jakmile sníh roztál, zbyly jen ostré kameny. Ve chvíli, kdy jí zmrzlo celé tělo, se objevily služebné s rákoskami, aby ji šlehaly přes dlaně.

A to opravdu bolelo.

Sídlo Sterlingových se tyčilo vysoko v malebných, klidných horách. Sydney dalo velkou práci uplatit řidiče spolujízdy, aby vůbec přijel. Protože pozdě v noci sněžilo, odmítl jet dál než k úpatí kopce.

Každý krok z kopce dolů přinášel čiré utrpení. Navzdory zimnímu chladu měla záda smáčená potem od bolesti.

Daleko vpředu se po zledovatělé silnici plazilo dlouhé černé bentley.

Řidič přimhouřil oči. „Pane, to vypadá jako slečna Wilsonová.“

Na zadním sedadle se nenuceně rozvaloval muž s překříženýma nohama. Jeho tvář byla z velké části zahalená ve stínu, ostrá a chladná, vyzařující moc. Ani nevzhlédl, jen si pobrukoval. Jeho výraz se nedal přečíst.

Elliot Tierney, asistent sedící vpředu, se neudržel. „Pane, neměli bychom jí pomoct?“

„Chceš?“ Jeho tichý, uhrančivý hlas byl klidný, ale protkaný mrazem.

Elliot zmlkl.

Po dlouhé odmlce se muž konečně podíval přes čelní sklo a přimhouřil oči na křehkou postavu potácející se ve sněhu. „Zjisti, co dnes večer dělal Caleb.“

„Už jsme to prověřili. S největší pravděpodobností si užívá romantický večer s Penelope.“ Elliot rychle dodal: „Slečna Wilsonová pravděpodobně klečela ve sněhu celé hodiny. Je na pokraji sil.“

Jen co to dořekl, postava před nimi se zhroutila.

„Říkal jsem vám, že—“

Dveře auta se s bouchnutím rozletěly. Mužova tvář zůstala chladná jako kámen, když vzal v bezvědomí ležící ženu do náruče a zabalil ji do svého kašmírového kabátu.

Elliot se honem snažil otevřít zadní dveře. „Pane, do nemocnice, nebo…“

„Zpátky na sídlo.“

„Ano, pane.“

„Chci, aby tam čekal doktor,“ nařídil muž.

„Už je to zařízeno.“

Řidič vycítil náladu a tiše zapnul topení naplno. Vnitřek auta zalilo teplé světlo. Mužův pohled přelétl po jejích pohmožděných kolenou. V jeho tmavých očích chladně zablesklo, ale hlas zůstal klidný. „Nedrželi se zpátky.“

Elliot zamumlal: „Tresty paní Sterlingové jsou vždycky brutální.“

„Vrátí se Victor Sterling brzy?“ zeptal se muž.

„Ano,“ odpověděl Elliot.

„Zařiď to,“ rozkázal.

„Do jaké míry?“

Muž k němu líně pohlédl a za jeho klidnýma očima se mihl záblesk násilí. „Co myslíš?“

…

Sydney se probudila celá zesláblá, ale překvapivě bez bolesti. Její dlaně a kolena, které měly tepat bolestí, vypadaly sice děsivě, ale bolely jen málo. Dokonce i kostrč, která ji trápila už celé dny, se zdála být v pořádku.

Přesto bylo něco špatně. Neměla tu být.

Zamračila se a natáhla se po hotelovém telefonu, ale zarazila se, když ucítila slabý závan agarového dřeva. Ta vůně ji probrala z omámení. Tiše si odfrkla, vzala z nočního stolku povědomou tubu masti vyrobené na míru a beze slova se odhlásila z hotelu.

…

Doma vládla nezvykle příjemná atmosféra, jako by všechny ty nedávné nepříjemnosti byly jen její chybou už jen proto, že existuje.

„Syd, jsi zpátky,“ pozdravila Penelope s veselým úsměvem.

Caleb jí to včera večer očividně vynahradil.

Sydney ji ignorovala.

Penelope ale ještě neskončila. Přistoupila k ní, odhodila si vlasy za ucho a blýskla oslnivými náušnicemi ze vzácných růžových diamantů.

Sydney tuhle sadu milovala už léta. Nedávno se znovu objevila v aukci a Caleb jí slíbil, že ji pro ni koupí. Říkal, že jemné růžové tóny jí sluší nejvíc a že v těch náušnicích bude vypadat úchvatně.

Nepochybně to samé řekl i Penelope.

Penelope zachytila záblesk emocí v Sydneynině tváři a samolibě zvedla bradu. „Babička říkala, že máš dobré oko na šperky. Podívej se. Stály víc než milion dolarů. Koupil mi je Cal. Myslíš, že za to stojí?“

„Ujdou,“ řekla Sydney s lehkým úsměvem a potlačila hořkost. „Ach, vlastně. S Calem jsme stále manželé. Takže technicky vzato je polovina z toho milionu naším společným jměním. Přesná částka byla 1,4 milionu.“

Vytáhla telefon. „Penelope, pošli prosím do půlnoci 700 000 dolarů na tento účet. Jinak o ně budu muset požádat babičku.“

Penelopin telefon zavibroval. Objevila se zpráva s číslem bankovního účtu.

Tvář se jí zachmuřila. *Tahle mrcha. Pořád mi vyhrožuje tou starou babou. 700 000 dolarů? Rodina Hamptonových se ještě ani formálně nevyrovnala.*

Po Lucasově smrti zdědila Penelope pouhých 500 000 dolarů.

Sydney nezajímalo, jestli na to Penelope má. Po sprše začala třídit věci. Odmítala to dál protahovat. Dokonce zabalila i své svatební šaty a řekla Nancy, ať je vyhodí.

Zrovna když vlekla ten raneček dolů, vešel Caleb. Jeho oči padly na neohrabaně zabalené šaty a v žaludku se mu usadil neklid. „Proč odnášíš ty svatební šaty?“

Sydney se s ním klidně a vyrovnaně střetla pohledem. „Vyhazuju je.“

*Zbytečné věci si zaslouží vyhodit,* pomyslela si.