Když Caleb uslyšel její klidný, věcný tón, něco ostrého ho píchlo u srdce. Zamračil se. „Proč je najednou vyhazuješ? Neměla jsi ty svatební šaty tak ráda?“

Sydney to nepopírala. Celé tři roky měla ve skříni vyhrazené místo jen na tyhle šaty. Každý rok je nechávala profesionálně vyčistit a konzervovat. Tolik si jich vážila proto, že věřila, že lidé se berou jen jednou za život a svatební šaty jsou něco, co by se mělo uchovat.

Ale teď se rozváděli. S vědomím, že si Caleb brzy poté pravděpodobně přivede do tohoto domu svou novou lásku, se ty šaty staly, stejně jako ona, nadbytečnými.

Sydney se lehce usmála. „Jsou zničené. Nedávno jsem si všimla, že je na nich obrovská trhlina.“

„I tak je přece nemůžeš jen tak vyhodit.“ Caleb si prohlížel její nucený úsměv a předpokládal, že se s nimi nedokáže rozloučit. „Víš co—nechám na ně někoho z butiku mrknout. Třeba to půjde opravit.“

„Nenamáhej se.“ Sydney zavrtěla hlavou a podívala se mu do očí. „Některé věci, když se jednou rozbijí, už nejdou spravit.“

Nemluvila jen o těch šatech. Myslela tím jejich manželství. Než stačil říct něco dalšího, otočila se a vešla zpátky dovnitř.

Když Caleb viděl, jak lehce kulhá, najednou si vzpomněl. Pospíšil si, aby ji dohonil. „Počkej, ty jsi pořád zraněná? Už je to několik dní. Proč pořád kulháš?“

*Trochu pozdě, ne?* pomyslela si uštěpačně.

Sydney teď potřebovala jeho pocit viny. Sklopila oči a jednoduše odpověděla: „Už to bylo skoro dobré, ale včera v noci jsem musela čtyři hodiny klečet před sídlem Sterlingových.“

„Cože jsi to říkala?“ Caleb na ni zíral a všiml si jejích oteklých, zarudlých dlaní. Zorničky se mu zúžily. „Tvé ruce taky?“

Sydney zamrkala. „Zbili mě.“

Její tón byl nonšalantní, bez náznaku stížnosti.

Caleb se zamračil. „Proč jsi klečela tak dlouho? A proč tě zbili?“

Neodvažoval se představit si detaily. *Nepatří Sydney u Sterlingových prakticky do rodiny? Jak z ní jedna návštěva mohla udělat tohle?*

Sydney vzhlédla a na okamžik jí hlavou bleskla vzpomínka na její mladší já, dychtící se za něj provdat. Opravdu snila o tom, že s Calebem zestárne. Zůstala dlouhou chvíli zticha, pak se lehce usmála. „Protože jsi nešel se mnou.“

V hrudi mu nabobtnala frustrace. Hrdlo se mu stáhlo. „Ještě se usmíváš. Nebolí to?“

„Bolí.“ Sydney přikývla. „Ale jsem na to zvyklá.“

„Zvyklá?“

Jemně si stiskla dlaň a promluvila, jako by šlo o příběh někoho jiného. „Pokaždé, když nejdeš se mnou, stane se něco takového.“

Tohle dokonce nebylo ani to nejhorší. Od dětství ji Eloise trestala pokaždé, když překročila meze. Ta oblázky vysypaná pěšina na nádvoří Sterlingových byla vytvořena přímo pro ni.

Než jí bylo sedm, Sydney už věděla, jak dokonale klečet – srovnaná kolena, rovné nohy, skrčené prsty – aby Eloise vyhověla.

Caleb dřepl a zvedl jí lem šatů. Z toho, co viděl, se mu sevřel žaludek.

Její kolena byla ošklivě oteklá a pod nimi kvetly tmavé modřiny. Lýtka měla posetá fialovými a modrými skvrnami, jako by jí někdo kůži pomaloval samotnou krutostí. Na její světlé pleti vypadaly modřiny ještě bolestivěji.

Ve srovnání s tím nebyla Penelopina lehce zarudlá kolena vůbec nic.

V Calebovi vzkypěl hněv. Beze slova zvedl Sydney do náruče a posadil ji na pohovku. Hluboce svraštil obočí. „Proč jsi mi nezavolala?“

Rodiny Sterlingových a Hamptonových si kdysi byly rovny. Teprve nedávno, po nelítostných reformách Juliana Sterlinga, se propast mezi nimi prohloubila.

Přesto by se s Calebovou manželkou nemělo zacházet jako s odpadem.

Sydneyny oči byly jasné. Její tón byl jemný, když ho popíchla: „Říkal jsi, že máš naléhavý případ, když jsi odcházel. Předpokládala jsem, že je to důležité. Nechtěla jsem tě obtěžovat.“

Caleb nevěděl, co říct.

Na okamžik si pomyslel: *Kdybych věděl, že běhání za Penelope bude stát tolik, šel bych tam?*

Ta myšlenka přetrvávala, když se setkal se Sydneyninou poslušnou, poddajnou tváří. Na hrudi ucítil tlak. Přinesl lékárničku a začal jí jemně nanášet mast. „Proč jsi mi to neřekla?“

Sydney mlčela. Chtěla být dobrou manželkou a snachou. Opravdu věřila, že Caleb bude dobrým partnerem.

Pro lidi zvenčí byli Sterlingovi její rodina. Jaká žena by svému manželovi pomlouvala vlastní rodinu?

Sydney nebyla žádná hlupačka a Caleb ji nikdy nemiloval natolik, aby se při něčem takovém cítila v bezpečí. Vždycky věděla, že ji miluje jen stěží. Teprve nedávno jí došlo, že ji vlastně nemiloval vůbec.

Bylo dobře, že nikdy nebyla závislá na něčí lásce, aby přežila.

Prsty zlehka zabořila do dlaně. Hlas jí zjemněl. „Nechtěla jsem tě dostat do těžké situace mezi mnou a Sterlingovými. Koneckonců, Hampton Corp. s nimi stále obchoduje.“

Nemohla mu říct pravdu. Všechno, co mohla dělat, bylo lhát s dokonale upřímnou tváří.

Caleb polkl hořký pocit viny. Její ohleduplnost nikdy neměla být použita proti ní.

Nadechl se, potlačil hořkost a jemně jí zacuchal vlasy. „Omlouvám se. Měl jsem to zvládnout lépe. A taky jsem zapomněl na naše výročí. Je něco, co bys chtěla? Seženu ti to.“

„Hmm…“ Sydney naklonila hlavu a pronesla lehkým, vyrovnaným hlasem: „Pak chci, aby se ti líbil ten dárek, co jsem ti dala k narozeninám.“

„To je všechno?“

Přikývla. „Jo.“

Když jí bylo 20, jejím narozeninovým přáním bylo vzít si Caleba. Ve 24 to bylo opustit ho, čistě a nadobro.

Na ten nejkratší okamžik, když se setkala s jeho upřímným pohledem, v ní zablikal pocit viny. Pak mu zazvonil telefon. Nebyl to běžný tón, ale speciální vyzvánění.

Sydney uviděla jméno volajícího: Penelope.

Caleb to zvedl, prohodil pár slov a vyletěl na nohy, výraz mu ztvrdl. „Jak moc je to zlý? Proč ses nenechala odvézt řidičem? Jak sis mohla jen tak při chůzi vyvrknout kotník? Pošli mi lokaci. Hned tam jedu.“

Zavěsil, připravený odejít, přestože Sydneyno ošetření nedokončil. Vatová tyčinka v jeho ruce ho donutila zaváhat.

Sydney natáhla ruku, vzala si od něj tyčinku a s nacvičenou jemností mu nabídla únikovou cestu. „Sama to dodělám. Jen běž.“

Říkalo se, že to nejhlasitější dítě dostane bonbon. V jejím světě pláč přinášel jen trest. Přesto věřila, že si jednou koupí všechny bonbony, které bude chtít.

„Dobře.“ Caleb vypadal viditelně uleveně. Téměř defenzivně dodal: „Penny se zranila. Je venku s malým úplně sama. Chci jen zjistit, jestli je v pořádku.“

Pak se otočil a rychle odešel.

Z nějakého důvodu na něj Sydney zavolala: „Penny… Cale, jak to, že tě skoro nikdy neslyším oslovovat ji Penelope?“