Evelyn

Stála jsem před Lékařskou fakultou Portlandské univerzity a sledovala, jak Devonovo černé Bentley mizí za rohem. Srdce mi ještě pořád bušilo z našeho setkání. Skvělé. Už věděl, kde studuji – a nebude to trvat dlouho, než se začne pravidelně objevovat a otravovat mě.

Po včerejší noci jsem cítila přitažlivost jeho přítomnosti Alfy. Bylo to, jako když stojíte blízko silného magnetu a jste z kovu – mimovolná přitažlivost, která popírá logiku.

"Jak se mu teď kčertu vyhnu?" zamumlala jsem a upravila si tašku na rameni. Poslední, co jsem potřebovala, byl Alfa vlk, který se o mě zajímá, a navíc ten, který jen přihlížel mému vyhnanství.

V kapse mi zabzučel telefon a přerušil mé myšlenky. Na displeji svítilo "Dědeček". Prst se mi vznášel nad tlačítkem přijetí. William Gray byl jediný člen rodiny, kterému jsem ještě brala telefony.

"Evelyn?" Jeho vřelý, chraplavý hlas mi naplnil ucho. "Jsem zpátky v Seattlu."

"Dědečku," řekla jsem a hlas mi instinktivně zjemněl. "Jak se cítíš?"

"Teď už lépe, když jsem doma. Ale chybíš mi, dítě. Už jsou to tři roky." Následovala odmlka. "Vrať se k nám."

Zavřela jsem oči a cítila, jak se ve mně bouří vnitřní konflikt. "Nevím, jestli je to dobrý nápad."

„Prosím, Evelyn. Smečka tě potřebuje.“

Ta slova zněla tak ironicky – po tom, jak mě před třemi lety bezcitně vyhnali, teď najednou říkají, že mě potřebují. Bylo to skoro k smíchu. Ale kvůli Williamovi, kvůli něčemu v jeho tónu, mé odhodlání zakolísalo. Navíc tím, že opustím Portland, dostanu trochu prostoru mezi sebe a Devona.

„Dobře,“ řekla jsem nakonec. „Tak já přijedu.“

"Hodná holka. Budu čekat."

---

Zpátky v mém bytě v Měsíční zátoce jsem naházela těch pár věcí, na kterých mi záleželo, do sportovní tašky – většinou zdravotnické vybavení, pár kousků oblečení na převlečení a můj notebook. Můj život se z nutnosti stal přenosným.

Zašifrovala jsem zprávu pro organizaci Měsíční svit: [Aurora dočasně offline. Přesunuji se. Ozvu se, jakmile to bude bezpečné.]

Klíčky od motorky v dlani chladily, když jsem se naposledy rozhlédla po strohém bytě. Nic z toho ve mně nevyvolávalo nostalgii. Tohle nikdy nebyl domov – jen místo k přežívání.

Když jsem zamířila dolů po schodech, padlo mi do oka známé SUV. Jonathan Gray – můj otec – se o něj opíral a ve svém na míru šitém obleku vypadal nesvůj.

"Evelyn," kývl strnule. "Tvůj dědeček mě poslal, abych tě přivezl zpátky."

"Není třeba, odřídím to sama." Přehodila jsem nohu přes sedadlo motorky. "Znám cestu domů. Nezapomněla jsem, i když jste se všichni tak moc snažili, abych zapomněla."

Tvář mu ztvrdla. "Tvůj dědeček je jediný důvod, proč ti bylo dovoleno se vrátit."

"Je dobré vědět, na čem jsme." Vytáčela jsem motor, čímž jsem přehlušila jakoukoli výmluvu, kterou se chystal nabídnout.

Dálnice se přede mnou táhla, kluzká od deště a šedivá jako obloha nahoře. Známý pach Seattlu sílil s každou mílí – borovice, déšť a jemné pižmo vlkodlačího teritoria.

Před třemi lety jsem jela po stejné trase v opačném směru, slzy mi mrzly na tváři, když jsem prchala z jediného domova, jaký jsem kdy poznala. Vyděšená osmnáctiletá holka, obviněná z toho, že během své první přeměny ztratila kontrolu a napadla člověka.

"Už nejsem to vystrašené štěně," zašeptala jsem uvnitř helmy, zatímco kolem mě bičoval vítr. Řev motoru byl uklidňující – mocný a nezkrotný.

Stisk na řídítkách zesílil. "Tentokrát už neutíkám."

---

V dálce se objevilo sídlo rodiny Grayových a mně se sevřelo srdce. Co bývalo hrdou ukázkou moci naší rodiny, teď vypadalo zanedbaně. Vzpomněla jsem si, jak bylo velkolepé, když byla babička ještě Alfa – rodina pod jejím vedením vzkvétala.

Nyní byly zdobené železné brány zašlé. Kdysi bezchybné zahrady byly zarostlé, centrální fontána vyschlá. Polovina bezpečnostních vlků, kteří měli hlídkovat po obvodu, chyběla a ti přítomní vypadali znuděně a nedisciplinovaně.

Zastavila jsem u hlavního domu a vypnula motor. Ticho, které následovalo, bylo těžké.

Victoria a Kate Grayovy – má matka a sestra – stály u vchodu, obě s výrazem, jako by ucítily něco shnilého.

"Podívejme se, kdo se vrátil," ušklíbla se Kate. "Naše malá nekontrolovatelná rodinná ostuda."

Matčin chladný pohled přejel po mé kožené bundě a roztrhaných džínách. "Dědeček na tebe čeká v pracovně."

Sundala jsem si helmu a protřepala si vlasy. "Také vás ráda vidím. Obě jste se vůbec nezměnily."

Pak jsem šla do Williamovy pracovny.

Dědečkova pracovna zůstala přesně taková, jakou jsem si ji pamatovala – stěny lemované starobylými knihami o vlkodlačí historii, ve vzduchu visel pach dýmkového tabáku a staré kůže. William Gray seděl ve svém vyřezávaném dubovém křesle a vypadal menší, než jsem si pamatovala. Jeho stříbrné vlasy prořídly a ve tváři přibyly vrásky.

Ale jeho oči – ty jasně stříbrné oči tak podobné mým – se rozsvítily, když jsem vešla.

"Konečně!" Vstal s rozpaženýma rukama. "Moje holčička se vrátila domů."

Přešla jsem místnost a objala ho, nadechla se jeho známé vůně. "Zhubl jsi, dědečku."

"A ty jsi zesílila," odpověděl, držel mě na délku paže, aby si mě prohlédl. "Vidím ti to na očích."

Z chodby se k nám donesly zvýšené hlasy. Kate a má matka se hádaly o mém návratu.

"Je nebezpečná!" Katin hlas ostře stoupl. "Během svého prvního úplňku málem někoho zabila!"

"Její návrat ničí naši pověst," dodala matka. "Smečka bude zpochybňovat tvůj úsudek, Williame."

Dědečkova tvář ztemněla. Přešel ke dveřím a prudce je otevřel.

"Dost!" Jeho hlas měl v sobě stále autoritu muže, který vybudoval smečku Grayů z ničeho. "Evelyn je má vnučka a Grayová po krvi. Tohle území je stejně tak její jako kohokoli jiného!"

Zabodl do nich pohled, stříbrné oči mu plály. "Podívejte se, co jste udělaly s našimi pozemky za tři roky! Naše ochranka je k smíchu, naše investice krachují a vy se opovažujete takhle zacházet se svou vlastní krví?"

Victoria sebou trhla. Kate odvrátila zrak.

"Takže," pokračoval dědeček, "když je teď Evelyn doma, obnoví svá studia na Lékařské fakultě Univerzity Půlměsíce."

"Žádná slušná škola ji nepřijme," protestovala Victoria. "Byla vyloučena za násilné chování!"

Kate si odfrkla. "Navíc tu tři roky nebyla. Nikdy to nedokáže dohnat."

Vystoupila jsem kupředu. "Popravdě, v Portlandu jsem dokončila tři roky studia medicíny. Přestup pro mě nebude problém."

Dědeček se hrdě usmál. "Zítra tě osobně doprovodím na zápis. Neodvážili by se odmítnout Grayovou."

Když jsem odcházela z pracovny, Kate a Victoria mě na chodbě zahnaly do kouta.

"Ať už se svým návratem hraješ jakoukoli hru," zasyčela Kate, "nikdy nebudeš Alfou téhle rodiny. O to jsem se postarala."

Rty mé matky se zvlnily do chladného úsměvu. "Žádná smečka nikdy doopravdy nepřijme ohavnost bílého vlka, jako jsi ty."

Něco ve mně prasklo. Tři roky hněvu, bolesti a osamělosti se zhmotnily do nebezpečného klidu. Cítila jsem, jak mi v očích blesklo stříbro, když jsem k nim přikročila.

"Nejsem ta samá holka, na kterou jste to narafičily a kterou jste vyhnaly," řekla jsem a můj hlas klesl do nebezpečného šepotu. "Zkuste proti mně něco ještě jednou a přísahám, že toho budete litovat."

K mému uspokojení obě ženy instinktivně ucouvly. Dokonce i s mou potlačenou vlčicí vycítily, že se ve mně něco změnilo – něco mocného a nebojácného.

Z okna své ložnice jsem si prohlížela zanedbané sídlo Grayových. Před třemi lety jsem odtud musela utéct, ocejchována jako nebezpečná a nestabilní. Teď jsem jasně viděla, co se v mé nepřítomnosti stalo: rodina Grayových se rozpadala.

Zhluboka jsem se nadechla a chladný noční vzduch mi naplnil plíce. Z okna na mě zíral můj odraz – stříbrné oči se zaleskly odhodláním.

"Nedovolím jim zničit to, co babička po sobě zanechala," zašeptala jsem. "Tentokrát si beru zpátky to, co mi patří."