Evelyn

Dalšího rána jsme s dědečkem dorazili k impozantní lékařské budově Seattleské univerzity.

"Připravená?" stiskl mi dědeček ruku, stříbrné oči mu jiskřily odhodláním.

Přikývla jsem a uhladila si jednoduchou černou halenku, kterou jsem si pro tuto příležitost vybrala. Před třemi lety jsem snila o tom, že těmito dveřmi projdu jako studentka prvního ročníku medicíny. Teď jsem byla zpátky, ale za úplně jiných okolností.

Kancelář děkana Fernandeze byla přesně taková, jakou byste čekali od někoho, kdo zoufale touží udělat dojem – zdobený nábytek, přeumělkovaná umělecká díla a stůl dost velký na to, aby si jím něco kompenzoval. Samotný muž byl vysoký a hubený, s pečlivě upravenými pepř a sůl vlasy a s jemným pachem rozeného vlkodlaka.

Když jeho sekretářka odešla a zavřela za sebou dveře, Fernandezův profesionální úsměv zmizel.

"Slečno Grayová," řekl, aniž by se obtěžoval nám nabídnout místa, "pyšníme se tím, že přijímáme jen ty nejlepší studenty z celého regionu."

"Moje vnučka ukončila ročník na prvním místě ve třídě v Portlandu," oponoval dědeček. "Její výsledky v lékařských schopnostech jsou výjimečné."

Fernandezův výraz zůstal chladný. "Odhlédneme-li od akademických úspěchů, jsou tu... jiné aspekty."

Věděla jsem, co přijde.

"Váš 'incident' před třemi lety je v našich kruzích velmi dobře znám, slečno Grayová," řekl a ztišil hlas, přestože jsme tam byli sami. "Nemůžeme riskovat, že bychom tu měli studentku s vašimi... specifickými problémy."

Sevřela jsem čelisti. "To už je dávno."

„Opravdu?“ Zvedl obočí. „Naše instituce hostí děti z předních rodin a budoucí vůdce. A... lidi taky.“

Dědečkovo sevření hole zesílilo, až mu klouby zbělely. "To je nehoráznost! Rodina Grayových tuto univerzitu podporuje po generace!"

"Časy se mění, pane Grayi," odpověděl chladně Fernandez. "Vliv vaší rodiny už není takový, jaký býval."

Než se hádka stačila vyostřit, Fernandezův telefon zabzučel. Přejel pohledem obrazovku, zamračil se a omluvil se. "Tohle musím vzít. Prosím, počkejte."

Když vyšel ven, otočila jsem se na dědečka. "To je v pořádku. Nepotřebuju chodit na tuhle školu. Portlandský program je naprosto dostačující."

"Naprosto vyloučeno," zavrčel. "Patříš sem, do Seattlu. Tohle je tvůj domov."

O pět minut později se Fernandez vrátil – jeho vystupování se úplně změnilo.

"Po dalším zvážení," oznámil, zatímco si uhlazoval kravatu, "jsem se rozhodl schválit žádost o přestup slečny Grayové."

Přimhouřila jsem oči. "Co vás přimělo změnit názor?"

Na tváři mu kmitl podivný výraz. "Řekněme, že mi byl připomenut váš... jedinečný talent. Chápu, že máte výjimečné lékařské dovednosti, zejména při léčbě... zvláštních stavů."

Páteř mi ztuhla. Očividně narážel na mou schopnost ošetřovat zranění od stříbrných kulek – na specializovanou dovednost v ošetřování zraněných vlkodlaků. Ale jak o tom sakra věděl?

"Nicméně," pokračoval, "budete zařazena do osmé lékařské třídy. Studenti tam... nejsou ti nejlepší."

Dědeček chtěl začít protestovat, ale stiskla jsem mu paži. Záleželo na tom, abych se dostala dovnitř; přiřazení do horší třídy zvládnu.

"Děkuji za příležitost," řekla jsem a vpravila do hlasu strojenou zdvořilost.

---

Plesatící člověk, ze kterého páchla křída a káva, mě později odpoledne odvedl do Třídy osm. Učebna se nacházela na samém konci lékařské budovy, s blikajícími zářivkami a opotřebovanými lavicemi.

"Všichni, tohle je Evelyn Grayová," oznámil bez nadšení. "Od dneška se k nám přidá."

Krátce jsem se představila a oči jsem přitom upírala na zadní stěnu, místo na třicet párů podezřívavých očí, které mě zkoumaly.

"Není to ta ze zneuctěné smečky?"

"Slyšel jsem, že ji vykopli kvůli něčemu fakt zlýmu..."

"Proč se vůbec vracela do Seattlu?"

Šepot to nebyl nijak nenápadný. V zadním rohu jsem si všimla čtyř studentů s nezaměnitelným vlkodlačím pachem, kteří se úmyslně vyhýbali očnímu kontaktu se mnou.

Jeden z nich zamumlal: "Bílá zrůda je zpátky," zrovna tak nahlas, aby to můj vylepšený sluch zachytil.

Zachovala jsem neutrální výraz a zabrala prázdné místo u okna.

Ačkoli jsem většinu kurzů v Portlandu vystudovala jako samouk, školní řád vyžadoval, abych si dodělala několik základních tříd, než mi budou uznány oficiální kredity.

Jak Patterson monotónně hovořil o buněčných strukturách, blondýnka dvě řady přede mnou se neustále otáčela a vrhala na mě nenávistné pohledy. Když nakonec hodina skončila a začala pauza na oběd, přistoupila k mé lavici v doprovodu tří stejně nepřátelsky vyhlížejících přátel.

"Máš vážně drzost se tu ukázat," řekla dost nahlas na to, aby to všichni slyšeli. "Jsi Evelyn Grayová, že jo?"

Chladně jsem si ji změřila. "A vy jste?"

"Jessica Fosterová." Dramaticky si pohodila vlasy. "Všichni o tobě vědí – vykopnutá vlastní rodinou, poflakující se s pouličními rváči, těhotná a s potratem za sebou. Jsi nechutná."

Už tak bylo dost hrozné, že mě rodina vyhnala kvůli problémům s přeměnou, ale oni ještě k tomu šířili lži, že jsem zapletená se zločinci, dokonce i mezi lidmi... To už opravdu překročilo všechny meze.

Začala jsem si balit knihy. "Fascinující příběh. Napsala sis ho sama, nebo jsi s ním měla pomoc?"

Zrudla. "Myslíš si, že jsi mnohem lepší než všichni ostatní? Z tvého druhu se mi dělá špatně."

Když jsem se postavila k odchodu, Jessica mi zatarasila cestu. "Ještě jsme neskončily."

V tu chvíli jsem si všimla velkého stříbrného prstenu na jejím prstu – nebezpečně blízko mé paže. Vzhledem k tomu, že většina lidí nepoznala, kdo je vlkodlak, nosili stříbrné šperky pro vlastní ochranu. Pro ni to byl jen šperk, pro mě potenciální zbraň.

"Potřebuji do knihovny," řekla jsem a opatrně ustoupila od stříbra. "Prosím, uhni."

"Nebo co?" Jessica přistoupila blíž, její stříbrný prsten byl teď jen centimetry od mé kůže.

Cítila jsem, jak mě vlkodlaci v místnosti napjatě sledují a pravděpodobně uvažují, jestli neztratím kontrolu.

"Nemám zájem dělat problémy hned první den," řekla jsem tiše, "ale nepleťte si mou zdrženlivost se slabostí."

Něco v mém tónu ji donutilo zaváhat. Využila jsem té chvíle, abych její skupinku obešla a zamířila ke dveřím.

---

O několik hodin později jsem se hnala po pobřežní dálnici na své Ducati, vítr mi bičoval koženou bundu. Napětí celého dne s každou mílí pomalu opadalo.

Zašifrovaný telefon v kapse mi zabzučel. Zastavila jsem na vyhlídce s výhledem na průliv a hovor přijala.

"Auroro, máme novou práci," ozval se Aidenův hlas. "Máš zájem?"

"Právě teď ne," odpověděla jsem a sledovala racky, jak krouží nad vodou. "Zrovna jsem se vrátila do Seattlu. Mám dost svých vlastních problémů v reálném světě."

"Plat je výborný," nedal se odbýt. "A je to významný klient – Hall Corporation."

Málem jsem ten telefon upustila. "Hall Corporation? Jako ta společnost Devona Halla?"

"Přesně ta. Potřebují někoho tvých schopností."

Mysl mi pracovala na plné obrátky. Souviselo to s muži, kteří na Devona zaútočili? Nebo to byla jen shoda okolností?

"Popřemýšlím o tom," řekla jsem nakonec a ukončila hovor.

Zírala jsem na tmavnoucí vodu a přemýšlela, jakou hru to Devon Hall hraje. Proč rekrutoval vlkodlaky s výjimečnými lékařskými schopnostmi a zároveň hackery?

A věděl, že obě ty náborové cíle jsem ve skutečnosti já?