Evelyn

Pronikavé vyzvánění telefonu mě vytrhlo ze spánku. Zasténala jsem a poslepu po něm hmátla na noční stolek. Oči mě pálily, když jsem mžourala na displej – 7:00. Vzhledem k tomu, že jsem si balila až do tří do rána, byla jsem naprosto vyčerpaná.

„Haló?“ zamumlala jsem hlasem ochraptělým spánkem.

„Auroro! Ten šifrovací systém, který jsi včera v noci vytvořila, byl geniální!“ z reproduktoru se ozval Aidenův nadšený hlas.

Trhla jsem sebou a oddálila telefon od ucha. „Aidene, je sedm ráno. Byla jsem vzhůru do tří...“

„Omlouvám se, ale musel jsem ti to říct! Způsob, jakým jsi zablokovala ty útoky, byla čirá genialita. Bezpečnostní tým Hall Corporation se pořád snaží přijít na to, jak jsi to udělala.“

Posadila jsem se, rázem mnohem bdělejší. „Cože? Řekl jsi jim o mně?“

„Samozřejmě že ne! Důvěrnost klienta je posvátná. Proto volám – Hall Corporation se chce s Aurorou setkat. Prakticky žadoní.“

Hlavou se mi honily myšlenky. Devon Hall se se mnou chtěl setkat – nebo spíš s mým alter egem. Ta ironie mi neunikla.

„Vyřiď jim, že si Aurora bere pauzu. Potřebuji si odpočinout.“ Prohrábla jsem si rukou zacuchané vlasy. „A Aidene? O mně ani slovo, rozumíš? Ani mé jméno, ani kde bydlím, prostě nic.“

„Chápu. Tvé tajemství je u mě v bezpečí. Běž se vyspat, zasloužíš si to.“

Po zavěšení jsem se svalila zpátky na polštář, ale spánek se už nedostavil. Mé tělo bylo neklidné, napjaté. S povzdechem jsem se donutila vstát z postele a vlézt do sprchy.

Protože jsem se špatně vyspala, prospala jsem všechny ranní přednášky až do odpoledního tenisu.

„Dobrá, všichni se rozdělte do dvojic na trénink volejbalu!“ rozlehl se tělocvičnou hlas trenéra Millera.

Studenti se rozprchli, aby si našli partnery, a během vteřin vytvořili dvojice. Stála jsem tam sama a sledovala, jak se odvíjí známá scéna. Nikdo nechtěl být ve dvojici s vyvrhelem.

Tara Johnsonová, Jessičina nejlepší kamarádka, stála s rukama v bok a nahlas prohlašovala: „Nikdo nechce být v týmu s někým, kdo s každým spí.“ Její oči se zabodly do mých a vyzývaly mě k reakci.

Jessica se vedle ní uchechtla, ale já jsem jen pokrčila rameny a předstírala lhostejnost. Tři roky izolace mě naučily nosit svou osamělost jako brnění.

„Ahoj, Evelyn! Já jsem Lily Pikeová. Chceš být se mnou v týmu?“

Překvapeně jsem se otočila a zjistila, že ke mně přistupuje se zářivým úsměvem. Vídala jsem ji v kampusu, ale nikdy jsem s ní nemluvila.

„Proč?“ zeptala jsem se opatrně a zkoumala ji. „Nemyslím si, že máme něco společného.“

Lilyin úsměv neochabl. „Protože nepůsobíš jako ten člověk, za kterého tě vydávají. A kromě toho jsme tu obě outsiderky.“ Naklonila se blíž a ztišila hlas. „Navíc ty namyšlené mrchy nenávidím stejně jako ty.“

Zachytila jsem slabou, ale nezaměnitelnou vůni, která z ní vycházela – charakteristické aroma urozeného vlka. Oči se mi mírně rozšířily. „Ty jsi vlk?“

Lily vypadala zaskočeně. „Jak jsi to poznala? Počkej, ty jsi taky?“ Naklonila se blíž a nenápadně zavětřila. „Ale já z tebe nic necítím...“

Její zmatek byl pochopitelný. Můj pach se po letech izolace změnil a stal se pro ostatní vlky téměř nepostřehnutelným.

„Bude lepší, když se ode mě budeš držet dál,“ varovala jsem ji. „Být se mnou spojována ti tu nijak neprospěje.“

Lily si tvrdohlavě překřížila paže na hrudi. „Je mi jedno, co lidi říkají. Přátele si vybírám sama.“ Pohlédla na trenéra, který začínal být netrpělivý. „No tak, jenom jedna hra volejbalu. Co nejhoršího se může stát?“

Zaváhala jsem, a pak neochotně přikývla. Trenér zapískal na píšťalku, čímž nám dal znamení, abychom zaujaly pozice.

Sotva jsme začaly trénovat, vyřítil se přímo na Lilyinu hlavu volejbalový míč alarmující rychlostí. Okamžitě jsem se pohnula a ruka mi vystřelila vzhůru, abych ho zablokovala dřív, než ji mohl zasáhnout.

„Pěkný reflexy,“ zvolala Tara sarkasticky. „Vždycky tak ochranitelská, viď, Grayová?“

Několik studentů se zasmálo a já cítila, jak ve mně stoupá vztek. Zhluboka jsem se nadechla a potlačila svého vlka.

„Díky za to,“ zašeptala Lily s vykulenýma očima. „Tenhle míč by bolel.“

Tara si k nám sebevědomě vykračovala, lemována Jessicou a dvěma dalšími dívkami. „Slyšela jsem, že jsi v Portlandu někoho napadla. Je to pravda?“

V tělocvičně se rozhostilo ticho, jak studenti napínali uši, aby slyšeli.

„Sklapni a trénuj volejbal,“ odsekla jsem chladně.

Tara popošla blíž, její falešné sebevědomí bylo posíleno publikem. „Copak? Bojíš se, že vyjde najevo pravda?“

Lily se přesunula vedle mě. „Dej si odchod, Taro. Tohle není nutný.“

„Jé, podívejme, našla sis kamarádku,“ ušklíbla se Tara. „Dávej si pozor, Pikeová. Má ve zvyku ubližovat lidem.“

Cítila jsem, jak se má trpělivost tenčí. Můj vlk se vzpíral mé kontrole, naštvaný tou výzvou. Zatnula jsem pěsti a soustředila se na to, abych zůstala v klidu.

Tara do mě strčila, dost silně na to, abych zavrávorala o krok dozadu. „Copak? Nedokážeš ovládnout svůj vztek?“

Znovu jsem získala rovnováhu a vyrazila vpřed, mé sebeovládání se vytrácelo. Lily mě popadla za paži a její ustarané oči se setkaly s mými. Zadržela jsem se na poslední chvíli.

Tara do mě znovu strčila, ale tentokrát jsem uhnula stranou, což způsobilo, že ztratila rovnováhu a upadla.

„Ona do mě strčila!“ zaječela Tara a přitáhla tak pozornost celé tělocvičny. „Podívejte, je blázen!“

Studenti se shlukli kolem, mnozí vytahovali telefony a natáčeli. Cítila jsem, jak se mé oči mění a hrozí, že se z nich vynoří stříbrná záře. Rychle jsem mrkala a bojovala o udržení kontroly.

„Evelyn?“ zašeptala Lily se strachem v hlase. „Tvoje oči...“

Než jsem stihla odpovědět, do tělocvičny vtrhla profesorka Laura Bennettová – Tařina matka a zástupkyně děkana.

„Co se to tu děje?“ dožadovala se vysvětlení a pomáhala Taře na nohy.

Tara se okamžitě rozplakala. „Mami, bezdůvodně mě napadla! Jen jsem s ní mluvila!“

Profesorka Bennettová na mě upřela chladný zrak. „Evelyn Grayová, proč jste napadla mou dceru?“

„Nenapadla,“ odpověděla jsem vyrovnaně. „Nejdřív do mě strčila. Jenom jsem jí uhnula z cesty.“

„Lhářko!“ vykřikla Tara. „Všichni viděli, co se stalo!“

Profesorce Bennettové se zúžily rty. „Chovat se takhle tak brzy po vašem příjezdu je nepřijatelné. Doporučím děkanovi vaše vyloučení.“

Davem se rozlehlo šeptání. „Přesně jak se říkalo...“ „Je nebezpečná...“ „Slyšel jsem, že někoho málem zabila...“

Zatímco mi profesorka Bennettová nařizovala, abych ji následovala do kanceláře, všimla jsem si, že Lily odstupuje stranou, vytahuje telefon a zběsile vytáčí číslo. Zachytila jsem jen útržky jejího hovoru.

„Strýčku Devone? Potřebuju pomoc... Ne, ne pro mě... Jde o mou kamarádku... Snaží se ji bezdůvodně vyloučit...“

Strýčku Devone? Krev mi ztuhla v žilách, když do sebe dílky skládačky zapadly. Devon Hall byl Lilyin strýc?