Devon

Bubnoval jsem prsty do naleštěného konferenčního stolu, zatímco náš finanční analytik monotónně vykládal o čtvrtletních prognózách. Data vypadala slibně – oddělení lékařského výzkumu Hall Corporation opět překonalo očekávání – ale má mysl byla jinde. Pátrání po Auroře, hackerovi, který včera v noci zachránil naše systémy, se ukazovalo jako frustrujícím způsobem obtížné.

„A jak můžete vidět, pane Halle,“ pokračoval analytik a ukazoval na graf, „hodnota našich akcií se zvýšila o patnáct procent od doby, co—“

V kapse mi zavibroval telefon. Sklonil jsem zrak, připravený ho ignorovat, když vtom jsem na displeji uviděl blikat Lilyino jméno. Má neteř nikdy nevolala během vyučování. Něco se dělo.

„Omluvte mě,“ skočil jsem mu do řeči a zvedl ruku. „Musíme si udělat krátkou přestávku.“

Aniž bych čekal na odpověď, vyšel jsem ze zasedací místnosti a přijal hovor.

„Strýčku Devone!“ ozval se Lilyin zpanikařený a udýchaný hlas. „Potřebuju tvou pomoc! Někdo ve škole šikanuje moji kamarádku!“

Stiskl jsem telefon pevněji. „Jsi zraněná?“

„Ne, já ne! Jde o mou novou kamarádku Evelyn. Chtějí ji vyloučit za něco, co neudělala!“

Evelyn? To jméno mnou projelo jako elektrický výboj. Mohla by to být ta stejná žena, kterou jsem hledal?

„Budu tam za patnáct minut,“ řekl jsem a už jsem rázoval zpátky do zasedačky. „Kde přesně jsi?“

„Na univerzitě Crescent Moon.“

Ukončil jsem hovor a vešel zpět na jednání. „Omlouvám se, ale objevilo se něco naléhavého. Jasone, jdeš se mnou. S ostatními se sejdeme zítra.“

---

Univerzitní kampus překypoval aktivitou, když jsme zastavili v mém černém Bentley. Studenti se hemžili mezi přednáškami, zcela nevědomí napětí, které proudilo pod povrchem jejich obyčejného dne.

„Kancelář děkana Fernandeze je v administrativní budově,“ řekl Jason a zkontroloval svůj telefon. „Východní strana kampusu.“

Přikývl jsem a cílevědomě kráčel přes nádvoří.

Jakmile jsme se přiblížili k administrativní budově, upravil jsem si kravatu a zpomalil krok. Ať už se dělo cokoliv, musel jsem si zachovat chladnou hlavu. Lily byla impulzivní a já si nemohl dovolit, aby mé kroky diktovala její emocionální reakce.

Jason rozrazil dveře Fernandezovy kanceláře, vešel jsem dovnitř – a pak jsem ztuhl uprostřed kroku.

U okna, se stříbrošedýma očima rozšířenýma šokem, stála Evelyn Grayová.

Vypadala jinak, než jak jsem si ji pamatoval – své dlouhé tmavé vlasy měla stažené do úhledného culíku, oblečená v jednoduchých džínách a šedém svetru – ale ty neobyčejné oči byly nezaměnitelné. Když se setkaly s mými, mírně se rozšířily a tváří jí problesklo poznání a ostražitost.

„Pane Halle,“ řekl děkan Fernandez a rychle vstal od stolu. Zaznamenal jsem mírnou úklonu jeho hlavy – poznal mě nejen jako obchodníka, ale jako Alfu.

Lily ke mně přiběhla a popadla mě za paži. „Strýčku Devone! Ty jsi přijel!“

Ponechal jsem si pečlivě neutrální výraz, ačkoliv se mi zrychlil tep. „Samozřejmě. V čem je tu problém?“

Žena středního věku se zatrpklým výrazem stála vedle děkanova stolu a paže měla pevně překřížené na hrudi. „Jsem profesorka Bennettová a ‚problém‘ je v tom, že tato studentka napadla mou dceru během hodiny tělesné výchovy.“

Nechal jsem svůj pohled sklouznout k Evelyn, která stála naprosto nehnutě a tvářila se jako maska klidu. Pouze mírné napětí v jejích ramenou prozrazovalo její stres.

„Chápu,“ řekl jsem vyrovnaně. „A co má slečna Grayová říct k tomuto obvinění?“

„Na tom sotva záleží,“ vyštěkla Bennettová. „Incident vidělo několik studentů.“

Zvedl jsem obočí, ale pozornost jsem upíral na Evelyn. Odhodlaně opětovala můj pohled a já znovu ucítil to zvláštní spojení – jako by nás k sobě táhla neviditelná nit.

Kývl jsem na Jasona, který plynule předstoupil.

„Děkane Fernandezi, profesorko Bennettová,“ řekl a natáhl ruku. „Jsem Jason ze společnosti Hall Corporation.“

Přesunul jsem se k oknu a postavil se na místo, odkud jsem mohl všechny pozorovat a zároveň působit nezúčastněně.

„Hall Corporation?“ odfrkla si Bennettová a ignorovala Jasonovu nataženou ruku. „Co má nějaká korporace společného s univerzitní disciplínou?“

„Naše společnost má významné investice ve vzdělávacích institucích,“ vysvětlil Jason klidně. „Včetně podstatných darů na lékařský program vaší univerzity.“

Jejich rozhovor jsem přestal vnímat a místo toho jsem se soustředil na Evelyn. Sluneční světlo proudící oknem se zachytávalo v jejích vlasech a zvýrazňovalo stříbrná vlákna mezi tmavými prameny. Její držení těla bylo dokonalé – páteř rovná, brada zvednutá, ramena vzad – a přesto ne křečovité. V jejím klidu byla jakási plynulá elegance, která mi připomínala odpočívajícího predátora.

Můj vlk se mi pod kůží pohnul, zaujatý a ostražitý. Její pach byl matoucí – slabší, než by u vlkodlaka měl být, a přesto nezaměnitelně přítomný. Jako kouř ze dřeva a zimní vzduch, jemný, ale osobitý.

Jak se s ní vůbec Lily spřátelila? Má neteř měla talent sbírat tuláky, ale tohle konkrétní přátelství se zdálo být příliš velkou náhodou.

Poté, co si Fernandez promluvil s Jasonem, vrátil se a řekl: „Profesorko Bennettová, budeme potřebovat písemná prohlášení od všech svědků a příští týden naplánujeme formální slyšení.“

Bennettová trhanými pohyby posbírala své papíry, vrhla na Evelyn jedovatý pohled a vyřítila se z kanceláře.

„Děkuji vám, že jste přijel v tak krátkém čase, pane Halle,“ řekl Fernandez uctivým tónem. „Omlouvám se za nepříjemnosti.“

Mávnutím ruky jsem jeho omluvu odmítl. „Vůbec ne. Lilyini přátelé jsou pro mě důležití.“ Obrátil jsem se k Lily, která vzrušením doslova poskakovala. „Když už jsme u toho, možná bys nás měla pořádně představit.“

Lily se zazubila, popadla Evelyn za paži a potáhla ji dopředu. „Strýčku Devone, tohle je moje nová kamarádka, Evelyn Grayová. Evelyn, to je můj strýc, Devon Hall.“

Natáhl jsem ruku a setkal se s těma pozoruhodnýma stříbrnýma očima. „Těší mě, že vás poznávám, slečno Grayová.“

Její ruka byla v mé dlani teplá a já ucítil ten samý nevysvětlitelný otřes, který jsem zažil, když se mě dotkla onu noc v lese. Cítila to taky? Její výraz nic neprozradil.

„Mě také, pane Halle,“ řekla chladně a stáhla ruku možná až příliš rychle.

„Měli bychom to oslavit!“ prohlásila Lily. „Evelyn se mě zastala proti těm rváčům a ty jsi ji teď zachránil před vyloučením. Je to dokonalé!“

Evelyn zavrtěla hlavou. „Děkuji za pozvání, ale mám—“

„Už jsem udělal rezervaci v The Garden,“ přerušil jsem ji a překvapil tak svou dychtivostí i sám sebe. „Jejich šéfkuchař se právě vrátil z Francie.“

Mírně se zamračila nad tím, že jsem jí skočil do řeči, a já si uvědomil, že jsem byl příliš troufalý. Udělal jsem krok zpět a nasadil ležérnější tón.

„Mám auto hned venku. Můžeme vás svézt.“

Lily zatahala Evelyn za paži. „No tak, Evelyn. Slibuju, že jídlo v The Garden stojí za zrušení jakýchkoliv plánů.“

Sledoval jsem, jak se Evelynin odpor hroutí pod Lilyiným nadšením. Její oči se znovu setkaly s mými a já v nich viděl rezignaci smíšenou se zvědavostí.

„Dobře,“ ustoupila. „Večeře zní fajn.“

Když jsme kráčeli k východu, přistihl jsem se, že žasnu nad svým vlastním chováním. Proč jsem tak moc stál o to, strávit čas s touto ženou? Byl to vděk za záchranu mého života? Zvědavost ohledně její podoby bílé vlčice?

Nebo něco mnohem hlubšího, co jsem si zatím nebyl připraven přiznat?