Ella

Zbývá šest dní. Bleskne mi hlavou, když zírám na zakroužkované datum v kalendáři. Šest dní do chvíle, kdy zjistím, jestli se mi konečně splní mé sny... nebo jestli si budu muset vymyslet úplně jiný plán pro svůj život.

Od minulého týdne, kdy mě Cora inseminovala, nemyslím na nic jiného. Jsem tak nervózní a nedočkavá zjistit, jestli jsem těhotná, že jsem se ještě ani nezačala vyrovnávat s Mikeovou zradou.

Snažím se zachovat chladnou hlavu, ale nemůžu si pomoct a představuji si svou budoucnost s tímhle novým děťátkem. I když se snažím sebevíc, přistihnu se, jak o něm neustále sním. Dokonce si přistihnu u toho, jak si pobrukuju, když se ráno chystám do práce.

Když dorazím na pozemek svých zaměstnavatelů do nejexkluzivnější čtvrti v Moon Valley – což z ní v podstatě dělá nejexkluzivnější čtvrť na světě, jelikož Moon Valley je jedno z nejdražších měst na planetě – okamžitě mě s nadšením vítají dva tenké hlásky vyvolávající moje jméno. „Ello!“

Vzápětí mi už tříletá Millie objímá nohy, zatímco její starší bratr Jake mě ovine pažemi kolem pasu. „Dobré ráno, vy moji rarášci!“ zvolám a oplatím jim objetí. „Jste připraveni vyrazit do muzea?“

„Jó!“ zajásají a vyřítí se ze dveří, aniž by se zastavili a oblékli si kabáty. Zabere to trochu přemlouvání zahnat je zpátky dovnitř a nabalit je do chladného zimního dne, ale zanedlouho vyrážíme ven do sněhu.

Jake běží napřed přede mnou a Millie. Nemůže se dočkat, až budeme ve vědeckém muzeu, a zřejmě si nevšímá, že sestřiččiny maličké nohy se prostě tak rychle nepohybují. Se smíchem Millie zvednu do náruče a posadím si ji na bok. „Páni, na tohle už začínáš být moc velká, prcku.“

„Kdepak,“ zakření se Millie. „Ty jsi prostě jenom moc mrňavá.“

Možná má pravdu. S mým metrem pětapadesát zrovna nemám konstituci dělanou na tahání těžkých břemen. Jsem v dobré kondici, ale nikdy jsem nebyla nijak zvlášť silná. „Ty jedna chytrolínko,“ dobírám si ji a směju se s ní.

Když se ohlédnu zpátky na Jaka, uvědomím si, že se zastavil pár metrů před námi. Srdce se mi zastaví, jakmile mi dojde proč. Jsme přímo před Sinclairovým sídlem a jeho majitel právě stojí uprostřed chodníku a propaluje mě svým pohledem, zatímco se k němu s Millie blížím. Dominic Sinclair je snad ten nejhezčí muž, jakého jsem kdy viděla, ale je zároveň i jeden z těch nejděsivějších.

S jeho tmavými vlasy, pronikavýma zelenýma očima, ostře řezanými rysy a tělem tak svalnatým, že by se mi z toho podlomila kolena, se nezdá fér, že vypadá tak dobře a k tomu je navíc i tak bohatý. Kdybych nevěděla, jak to je, možná bych si myslela, že to z něj to jeho bohatství nebo impozantní výška dělají někoho tak zastrašujícího. Konec konců měří aspoň metr devadesát tři, což znamená, že se tyčí nade mnou a nad všemi ostatními kolem něj. Není to ale ani jedno z toho; v tom muži je zkrátka nějaká nepopsatelná vlastnost, kterou nedokážu přesně pojmenovat a která přímo křičí nebezpečí. Vyzařuje z něj energie tak surová a živočišná, že člověk rázem zapomene, že je v místnosti ještě někdo další.

Zhluboka se nadechnu pro uklidnění a překonám tu vzdálenost mezi námi, aby Millie mohla pozdravit. Když k němu promluví, Dominic odtrhne svou pozornost ode mě a věnuje jí tak upřímný úsměv, až mě to chytne za srdce. Když sleduji, jak si s mými dvěma malými svěřenci povídá, vzpomenu si, co mi Cora říkala o jeho problémech s plodností. Očividně miluje děti a mě zalije vlna empatie. Jestli někdo ví, jaké to je toužit po vlastní rodině, jsem to já.

Jake momentálně Dominicovi ukazuje své nové hračkářské letadlo, vytahuje z kapsy model angličáka a předvádí mu, jak daleko doletí. S obrovským rozmachem pošle hračku plachtit vzduchem, jen aby dopadla doprostřed ulice. Než kdokoli z nás stihne říct jediné slovo, Jake se za ní rozběhne přímo do rušné silnice.

„Jaku, ne, dávej pozor!“ vykřiknu. Sleduji, jak vbíhá přímo do dráhy blížícímu se autu, ale strach mě úplně paralyzuje. Než stihnu vůbec zvážit, že bych Millie položila na zem a vyrazila za ním, mým zorným polem se mihne rozmazaná šmouha. V životě jsem neviděla nikoho pohybovat se tak rychle. Z Dominica se stal jen nejasný obrys, vyrazil za Jakem a strhl ho z cesty těsně předtím, než do nich auto narazilo. Pneumatiky vozu ještě stále skřípou, když Dominic postaví Jaka vedle mě, s výrazem náhle velmi přísným.

„To bylo velmi nebezpečné,“ napomene ho jemně. „Nikdy nesmíš vběhnout do silnice, aniž by ses nejdřív rozhlédl na obě strany.“

Jake sklopí hlavu. „Omlouvám se, já nechtěl, aby moje letadýlko bylo přejetý.“

„Ty jsi milionkrát důležitější než nějaká hračka,“ řekne mu Dominic pevně, „a svou chůvu jsi vyděsil k smrti.“

„Omlouvám se, Ello,“ popotáhne Jake a vzhlédne ke mně s vykulenýma očima.

„Já vím, zlatíčko, prostě už to nikdy nedělej,“ vydechnu a přitisknu si ho k boku. „Moc vám děkuji,“ řeknu Dominicovi, cítíc větší vděk, než dokážu vyjádřit. „Nemám tušení, jak jste se dokázal tak rychle pohnout! Bylo to jako něco z filmu o superhrdinech.“

„Asi to byl adrenalin,“ pokrčí Dominic rameny, věnuje Millie další úsměv a chystá se k odchodu. „Užijte si zbytek dne a na silnici už nelezte, mladý muži!“

„Ano, pane!“ křikne za ním Jake a schová si letadlo do kapsy. „Opravdu se omlouvám,“ dodá směrem ke mně.

„Už je to zapomenuto,“ řeknu mu tiše, ačkoli ho chytnu za ruku, aby už nemohl nikam utéct.

„Všechno se to seběhlo tak rychle,“ říkám Coře později ten večer. „Teda, čím víc o tom přemýšlím, tím úžasnější mi to připadá. V jednu chvíli tam byl a v další už ne. Bylo to jako magie.“

„Díky bohu, že je Jake v pořádku,“ odpoví, ale místo aby vypadala s úlevou, její tvář se zkroutí do hluboké grimasy.

Když zkoumám sestřin výraz, uvědomím si, že její chmurné chování nesouvisí jen s tím, jak málo chybělo k neštěstí s Jakem. Děje se něco dalšího a já se cítím provinile, že jsem si toho nevšimla dřív. „Je všechno v pořádku?“

Cora se zamračí. „Ani ne. Ale ty toho máš teď sama moc, není to důležité.“

„Coro, nebuď směšná,“ napomenu ji. „Co se děje?“

„No, když už mluvíme o Dominicu Sinclairovi,“ začne záhadně, „pamatuješ na to sperma, které nám poslal na testování?“

„Jo,“ přitakám a přemýšlím, kam tím proboha míří.

„Zmizelo to... a já jsem ta poslední, kdo to viděl, nemluvě o tom, že jsem to měla na starosti,“ vysvětluje s hlasem staženým emocemi. „Ello, myslím... myslím, že mě vyhodí. A jestli proběhne vyšetřování, mohla bych přijít o lékařskou licenci.“

„Cože?“ vykřiknu. „Jak to myslíš, že to zmizelo? Lahvička se spermatem se nemůže jen tak zvednout a odkráčet.“

„Já vím, myslím, že to musel někdo ukrást, ale neexistuje způsob, jak zjistit, kdo za to může. A vypadá to, že to všechno padne na mou hlavu,“ svěří se mi s očima lesknoucíma se slzami.

„Coro, nemůžu uvěřit, že jsi mi to neřekla dřív!“ běduji. „Nemůžou tě vyhodit, to není fér.“

„Ty to nechápeš, Dominic je jeden z našich největších dárců,“ vysvětluje Cora. „A je k nezastavení, v podstatě chce mou hlavu na stříbrném podnose.“

Před týdnem bych možná uvěřila, že pro Coru není žádná naděje, ale když jsem dnes viděla, jak laskavý a chápavý byl Dominic k dětem, říkám si, jestli by mohl být opravdu tak bezcitný. Kdyby pochopil, že Cora by nikdy nebyla tak nezodpovědná, určitě by projevil nějakou shovívavost? Musím se jí pokusit pomoct, udělala bych pro svou sestru cokoli – dokonce i prosila o milost nemilosrdného miliardáře.