Dominic POV

Bylo to k zbláznění. Začínal jsem šílet a úplně ztrácel kontrolu. Devatenáctileté holce se podařilo to, co nikdy žádné jiné. Dohnala mě k šílenství.

Když jsem odešel z jejího domu a sedl si zpátky do auta, rozepnul jsem si manžetové knoflíčky a opřel si hlavu o volant.

„Arghhhhh, kurva šílenství,“ zavrčel jsem. „Úplně mě kurevsky dovádí k šílenství. Nenávidím ji.“ Sevřel jsem volant a nechal po tváři stéct slzu frustrace. A to bylo to nejbolestivější. Nemohl jsem ji nenávidět. Prostě jsem ji nedokázal ignorovat. A když jsem věděl, že trpí jen kvůli mně, prostě jsem se nedokázal ubránit tomu, abych to vzdal.

Ale nechtěl jsem to vzdát.

Najednou se mi objevil lehký úsměv na rtech, když jsem si vzpomněl, jak si užívala jezdit mi na obličeji. Netušil jsem, že to v ní je. Tedy, způsob, jakým mě ovládala, byl takový, že jsem vlastně chtěl být submisivní. Podařilo se jí zabít moji erekci jen tím, že upřednostnila své potěšení. Nebylo to pro mě zklamání, ale spíš šok. A jak mě to nazvala? Hračkou do postele?

Hrál jsem teď s ní tuhle hru? Moje maličká dospívala.

Ale bez ohledu na to, jak moc na mě byla naštvaná nebo jak mě nenáviděla, nehodlal jsem to vzdát, dokud si ji neudobřím. Potřeboval jsem ji ve svém životě. Chtěl jsem z ní udělat svou ženu – ne jen na dalších šest měsíců, ale na zbytek života. Chtěl jsem ji.

Z myšlenek mě najednou vytrhlo vyzvánění telefonu. Podíval jsem se na jméno volajícího, stálo tam ‚Aliza‘. Pokud volala takhle pozdě, muselo to být důležité.

Zvedl jsem hovor a dal ho na hlasitý odposlech. „Haló?“

„Pane Martinezi. Mám zprávu,“ řekla. V jejím hlase byl cítit spěch a určité napětí.

„O co jde?“ zeptal jsem se a snažil se jí věnovat plnou pozornost.

„Ehm, slečna Sophie Carltonová je ve městě a byla viděna s panem Kellenem,“ informovala mě a v okamžiku, kdy domluvila, se mi šokem rozšířily oči.

„Sophie? Jste si jistá?“ zeptal jsem se a podíval se na okno mého zlata.

„Ano, pane, svými zdroji jsem si stoprocentně jistá. Také si myslím, že jde o tu dohodu v Itálii, a pro vás a paní Martinezovou by z toho mohly plynout problémy,“ informovala mě a já svraštil obočí.

„Jaké problémy?“ zeptal jsem se a ona se na chvíli odmlčela a promluvila tichým, vyděšeným hlasem.

„Ehm, pane, proslýchá se, že vy a... ehm, že vy a slečna Roseline jste ve smluvním manželství jen na šest měsíců, a to kvůli skupině Anderson Group,“ jakmile skončila, kousl jsem se do rtu a přikývl.

„No, nedopusťte, aby se z té fámy stal titulek v novinách, a zjistěte, kdo takové lživé zprávy šíří,“ přikázal jsem jí a ukončil hovor.

Co to má kurva znamenat?

Kdo se nás kčertu tak zoufale snažil zničit? Nejdřív naše hádky a teď tohle někdo plánoval? Všechny je, kurva, pozabíjím.

Musel jsem se o to postarat.

Okamžitě jsem nastartoval a jel zpátky domů. Po tom, co se stalo u Rosaline, jsem nemohl usnout ani na chvíli. Zoufale jsem chtěl dokončit ten náš okamžik, ale víc než to, jsem chtěl přivést svou ženu zpátky domů.

Druhý den ráno jsem šel brzy do kanceláře, abych dohlédl na probíhající práci a sledoval denní tisk. Naštěstí tam o nás zatím žádné zprávy nebyly. Kdyby se to stalo, Rosaline by na mě byla ještě víc naštvaná. A hněv mého zlata jsem si za žádnou cenu nemohl dovolit.

„Dobré ráno, pane Martinezi.“

Aliza vešla s kávou a já se na ni lehce usmál. Slabě mi úsměv oplatila. Naštěstí jsem měl dnes dobrou náladu, a to jen proto, že jsme s Rosaline včera strávili trochu času spolu.

„Jaké jsou novinky?“ zeptal jsem se. Přistoupila blíž a položila přede mě iPad. Obočí se mi svraštilo, když mi ukázala fotky Kellena a Sophie ve slunečních brýlích, nadměrných bundách a kšiltovkách.

„Co je to za místo?“ zeptal jsem se.

„Ehm, italský hotel,“ informovala mě. Fotku jsem si přiblížil a všiml si, že procházejí galerií hotelu.

„To je náš hotel,“ poznal jsem ho a ona přikývla.

„Ano, pane, vypadá to na náš,“ potvrdila a já na vteřinu odvrátil zrak od fotografie.

„Co by dělali v našem hotelu? Určitě věděli, že je snadno zachytí bezpečnostní kamery a pak by mě personál zcela jistě informoval. Moje a Kellenovo nepřátelství plní novinové titulky neustále a po svatbě s Rosaline se to ještě víc rozkřiklo,“ řekl jsem a ona se na mě trochu zmateně podívala, jako by byla hluboce zamyšlená.

„Možná pro nás chystají něco většího. Myslím tím, že chtěli, abychom to viděli,“ řekla a já přikývl.

„Takže, abychom se jich báli, nebo mě chtěl Kellen donutit žárlit tím, že bude šukat mou bývalou přítelkyni, a chtěl se tím pochlubit, že?“ zeptal jsem se a Aliza přikývla.

„Vypadá to na dobře promyšlený plán,“ dodala a já si tu fotku pozorně prohlédl.

„Hmm, to je v pořádku. Tak tedy přistoupíme na jejich hru, dáme jim to, co chtějí, a uvidíme, kam to povede,“ řekl jsem, ale Aliza zavrtěla hlavou.

„Ale pane, nemyslíte si, že bychom s tím měli něco udělat?“ zeptala se a já zavrtěl hlavou.

„Zatím ne. Nechte je, ať si to trochu užijí,“ řekl jsem, když vtom mi zazvonil telefon.

Okamžitě jsem ho otočil a přečetl si jméno volajícího: ‚Sophie‘.

„Vidíte, už je to tady,“ řekl jsem, ona přikývla a odešla z kanceláře, aby mi dopřála soukromí.

„Haló,“ odpověděl jsem, když jsem hovor přijal, a z druhé strany se ozvalo slabé ‚Haló‘.

Na několik vteřin nastalo úplné ticho a já nevěděl proč, ale nějak mě to zasáhlo, a to způsobem, který jsem vůbec nechtěl.

„Ehm, je všechno v pořádku? Sophie, proč jsi volala?“ zeptal jsem se narovinu. Byl jsem ženatý muž a nebylo zrovna taktní bavit se s bývalou přítelkyní, obzvlášť když nejste zadobře s vlastní ženou.

Najednou začala plakat a já sklopil zrak a prsty pevně sevřel skleničku. „Dominicu!“ škytla. „Dominicu, potřebuju tě. Já... právě jsem potratila a není tu nikdo, kdo by mi pomohl.“

Kurva.

„Cože?“ nemohl jsem si pomoct a zareagoval jsem.

„Kde jsi?“ okamžitě jsem se zeptal. Kdyby na jejích slovech bylo byť jen procento pravdy, pak jsem o ni měl starost.

„Ehm, nikde. Jsem jen doma, sama, a mám hrozný strach. Otec mi zrušil kapesné a já tě zkrátka potřebuju. Prosím, já vím, že jsi ženatý a že nechceš vidět mou tvář, ale prosím, jen jedna schůzka.“ Skoro žadonila, a já vstal ze židle. Zíral jsem na nástěnné hodiny a přemýšlel, co jí říct.

Nemohl jsem odmítnout ženu, která se ocitla na samém dně. Vždycky jsem věděl, že se jednou chce stát matkou, a teď se její sen rozplynul. Určitě někoho potřebovala.

„Prosím, Dominicu, jen tentokrát, prosím, neodmítej,“ prosila dál a já se neubránil tomu, abych neřekl:

„Ach, dobře, dobře,“ řekl jsem ve snaze ji uklidnit.

„Jsi si jistý?“ zeptala se a do telefonu se rozplakala ještě víc, a já přikývl.

„Hmm-hmm,“ souhlasil jsem a zavřel oči.

„Dobře, pošlu ti adresu. Je v pořádku o půl sedmé?“ zeptala se a já odvětil: „Jo, za mě v pořádku,“ a ona zavěsila.

Nevěděl jsem, co mám dělat. Nevěděl jsem, jestli jí mám věřit, nebo ne. Když jsme byli spolu, vroucně jsem ji miloval a jedna věc na ní způsobovala, že nedokázala lhát. Ale tak nějak s vědomím, že byla viděna s Kellenem, jsem jí prostě věřit nemohl.

Ale jedna schůzka neuškodí. Budu s ní jen jako přítel.

Za hodinu mi od ní přišla zpráva s adresou a já pak pokračoval v práci. V šest hodin večer jsem odešel z kanceláře, abych se s ní setkal v restauraci, ale můj řidič mi řekl, že mě přijela vyzvednout.

Když jsem vyšel z budovy, všiml jsem si jejího černého auta, venku na mě čekala. Když mě spatřila, na tváři se jí mihl nepatrný, bolestný úsměv a já k ní mlčky přistoupil.

„Moc mě mrzí, že ti přidělávám takové problémy. Jsem naprosté selhání. Je mi to líto. Jde jen o to, že v tuhle chvíli mě nenapadl nikdo jiný,“ řekla a přistoupila blíž pro letmé objetí.

„To je v pořádku. Jak se vůbec máš?“ zeptal jsem se a přešel k sedadlu spolujezdce. Hned po mně si do auta sedla i ona.

„Snažím se být v pohodě. Nevím, ale mám pocit, jako bych měla dostat všechno, a pak ten potrat, moje dítě je pryč, a já si připadám jako by to byla ta nejhorší ztráta na světě,“ řekla a já přikývl.

„Je mi líto toho, co se stalo. Doufám, že se z toho smutku brzy dostaneš,“ řekl jsem a nevěděl, co dalšího dodat. Cítil jsem se neklidný a nesvůj. Teď jsem chtěl být raději s Rose. Chtěl jsem pro ni vařit a vidět, jak se usmívá, když mě u toho pozoruje.

Když Sophie nastartovala, uvědomil jsem si svou odlišnou realitu. S Rosaline jsem nebyl.

Odvezla mě do dobré restaurace v New Yorku, což byla zhruba pětadvacetiminutová cesta.

Vešli jsme dovnitř; stůl pro nás už měla zarezervovaný. Byla to skvělá volba; atmosféra, balkon i vůně alkoholu byly opravdu příjemné.

Ale něco na tomhle místě ve mně nevyvolávalo zrovna dobrý pocit.

„Dáš si nejdřív něco k pití?“ zeptala se Sophie, vedouc mě k baru, a já nepatrně přikývl.

„To neuškodí.“ Sedl jsem si na barovou stoličku a jako obvykle jsem hned vytáhl telefon, abych napsal Rose.

‚Jak se má moje zlato? Už jsi jedla, nebo ne? Moc mi chybíš.‘

„Kdo je to?“ zeptala se Sophie hned, jakmile se ozvalo pípnutí odeslané zprávy, a já zamumlal: „Moje žena.“

„Aha, jak se má?“ zeptala se a já kývl na barmana, který mi podal sklenici staré whisky.

„Ehm, má se dobře. Pravděpodobně se učí na další přednášku na vysoké,“ řekl jsem a ona se usmála.

„Aha, takže ona je na vysoké škole,“ řekla a já přikývl.

„Ano, a je nádherná,“ necítil jsem v tom žádný stud a ona polkla, na chvíli sklopila zrak a zamumlala.

„Takže ses znovu zamiloval,“ řekla a já jen mlčel a dal si další doušek drinku.

„Ano,“ nemohl jsem lhát, ale v její tváři se něco změnilo. Tiše přikývla a napila se ze své sklenice.

„Řekni mi víc. Bylo to manželství z lásky?“ zeptala se a já zmateně svraštil obočí. Proč by ji mělo zajímat, jestli jsem měl sňatek z lásky?

Ale ta nejlepší odpověď v danou chvíli byla: „Ano, bylo,“ odpověděl jsem.

„To je tak úžasné,“ řekla a já se na chvíli rozhlédl, abych si všiml, že restaurace je docela prázdná.

„Pamatuješ si, jaké to bylo, když jsme byli spolu? Myslím tím všechna ta rande, vzrušující muchlování a ten jeden žhavý sex, který jsme měli v kuchyni, když bylo ráno a všichni byli doma,“ zasmála se.

„Přesvědčil jsi mě, že nás nikdo nenačapá, a pak jsi mi prostě vyhrnul sukni a začal,“ řekla a já se chabě usmál. Teď jsem tak trochu pochopil, o co se to snaží.