*Rory*

Probudila jsem se za zvuku hlasitého pípání. Mé smysly zaplavilo všechno ‚čisté‘. Bylo to antiseptické, trochu hořké, s lehkým nádechem umělé vůně obsažené v mýdlech a čisticích prostředcích.

Ve vteřině, kdy jsem otevřela oči, jsem toho litovala.

Zamrkala jsem a snažila se zaostřit, hlava mi třeštila, jako by mě přejel náklaďák. Jasná světla nade mnou mi rozmazávala vidění, než jsem si konečně uvědomila, kde jsem – na ošetřovně.

Co se to sakra stalo?

Vzpomínky byly v mlze, moje myšlenky malátné, ale pak – bylo to tam. Posun uvnitř mě. Přítomnost, kterou jsem tak dlouho necítila, že jsem ji skoro nepoznala.

Pohybovalo se to jako stín vzadu v mé mysli, pomalu, tiše – ale bylo to vzhůru.

Zprudka jsem se nadechla.

Má vlčice.

Srdce mi vyskočilo až do krku. Naposledy, když jsem ji cítila – doopravdy cítila – bylo v noci, kdy mi bylo šestnáct, v noci, kdy se poprvé probudila. Ale sotva jsem měla šanci ji poznat, než mi otec nacpal do krku můj ‚lék‘ a donutil ji ustoupit zpět do temnoty.

Nyní, po dvou dlouhých letech ticha, se pohnula.

Poprvé v životě jsem se cítila... celistvá.

Zalapala jsem po dechu, když se mi vzpomínky s hrnutím vrátily – omdlení v jídelně, to jediné zjištění, které mě zasáhlo, než to všechno zčernalo.

Rty se mi pootevřely, když jsem se k ní pokusila natáhnout a má mysl se opatrně dotkla té její.

'Haló?'

Nic.

Zkusila jsem to znovu. 'Jsi tam?'

Jedinou odpovědí bylo tiché, nezaujaté odfrknutí.

Překvapeně jsem zamrkala. Byla naštvaná.

'Proč se mnou nechceš mluvit?' zeptala jsem se váhavě.

Neodpověděla, ale cítila jsem pod povrchem kvasící odpor, pomalu doutnající vztek, který tam hnil celé roky.

A pak mi to došlo.

Nebyla jen naštvaná. Byla zuřivá.

Na mě.

'Neměla jsem na výběr!' prosila jsem, zoufale se jí snažíc všechno vysvětlit. 'Nevěděla jsem to – myslela jsem, že mě ten lék drží naživu! Dnes jsem omdlela, protože jsem si ho zapomněla vzít! Neznamená to snad, že ho potřebuju?'

Neodpověděla.

Povzdechla jsem si a cítila, jak mi utíká čas, když jsem pomyslela na to, co se stane, jakmile zjistí, že jsem vzhůru. Nepochybně mi otec do krku brzy vrazí další lahvičku.

'Jak se jmenuješ?' zeptala jsem se zoufale. 'Já jsem Aurora. Ale všichni mi říkají Rory.'

Opět se mi dostalo jen ticha.

Pak nakonec promluvila – její hlas byl tichý a ostrý jako led praskající na zamrzlém jezeře.

'Zerina. Jmenuji se Zerina,' řekla a já zalapala po dechu. 'A vím, kdo jsi, Auroro.'

Zerina.

Dech se mi zasekl v hrdle. 'To je krásné jméno. A tvůj hlas...' Bylo to jako melodie – tak vyzrálý a silný, plný moci a autority. Mohla bych ji ve své hlavě poslouchat celý den.

Bože, tak moc jsem ji chtěla poslouchat celý den.

Neodpověděla.

Polkla jsem a prsty svírala tenkou přikrývku přehozenou přes mé tělo, zatímco jsem sbírala myšlenky.

'Zerino... je to pravda? Je Xander doopravdy náš druh?'

Nastalo dlouhé ticho. Pak, potichu –

'Ano.'

Zaplavila mě vlna emocí. Zmatek. Úleva. Zvláštní, iracionální naděje.

Pokud byl mým druhem, pak... jsme si byli souzeni. Že ano?

Sotva jsem měla čas to zpracovat, než se dveře ošetřovny s hlasitým bouchnutím rozletěly.

Cukla jsem sebou.

Ve dveřích stál můj otec, tvář jako vytesanou z kamene, ale jeho tmavé oči plály hněvem. Za ním postávala Mona, jejíž rysy byly stažené obavami.

Zklamání mě zasáhlo jako facka, když jsem si uvědomila, že Xander není s nimi.

"Rory." Otcův hlas byl ostrý, řezavý. "Schválně jsi ten lék vynechala, že ano?"

Posadila jsem se, hlava se mi stále točila a srdce mi bušilo ze samotné síly jeho hněvu.

"Ne, tati! Já jen – zapomněla jsem ho v Xanderově domě, přísahám!"

Rty se mu stáhly do úzké linky, když o krok postoupil a vytáhl z kapsy malou skleněnou lahvičku – ta známá tmavá tekutina se v ní přelévala.

Z toho pohledu mi přeběhl mráz po zádech.

"Tak si to vezmi teď," přikázal.

V hlavě se mi rozezněl Zerinina hlas. 'Ne. Prosím, ne.'

Bylo to poprvé od doby, kdy na mě promluvila, co jsem v jejím hlase skutečně slyšela emoce. Byla vyděšená.

Poprvé jsem zaváhala.

"Ne, tati." Hlas se mi zachvěl, ale donutila jsem se sedět rovněji. "Setkala jsem se se svou vlčicí. Je úžasná."

Z tváře mu odtekla všechna krev.

"Co jsi to právě řekla?" zeptal se nebezpečně tichým hlasem.

Polkla jsem. "Setkala jsem se se svou vlčicí. Jmenuje se Zerina. Není nebezpečná, tati, přísahám! Proč musím pořád brát ten lék? Co zabilo mámu? Prosím, řekni mi to! Možná se dokážeme domluvit i bez toho, abychom ji potlačovali!"

Jeho tvář se zkroutila do něčeho, co připomínalo až... paniku.

Pak mě beze slova popadl za bradu, donutil mě otevřít ústa a nalil mi celou lahvičku do krku.

V okamžiku, kdy mi ta hustá, hořká tekutina dopadla na jazyk, Zerina ze sebe vydala zlomené, bolestné zavrčení, než zmizela.

Bylo to, jako když se zhasne světlo.

Ta zdrcující prázdnota, která následovala, byla tak nesnesitelná, tak strašně špatná, že mi po tváři stekla jediná slza.

Zrovna jsem ji získala zpět. A teď byla zase pryč.

"Tohle budeš brát každý den," zavrčel otec a o krok ustoupil, zatímco jsem prudce kašlala a lék mě pálil v krku. "Pověřil jsem někoho, kdo dohlédne na to, abys nezapomněla. Pokud to přestaneš brát, zemřeš."

Pak se bez dalšího ohlédnutí otočil a odešel.

Mona, obvykle drzá a plná sebevědomí, se na mě dívala s něčím, co se blížilo lítosti.

"Tvůj lék potlačuje tvou vlčici?" zeptala se tiše.

Přikývla jsem, v krku mě stále pálilo.

Povzdechla si a promnula si spánky. "Sakra. To jsem netušila."

Já také ne. Tedy, vlastně tak trochu ano. Věděla jsem, že to byl důvod, proč jsem ji neznala, ale netušila jsem, že se opravdu vrátí, když ho přestanu brát, byť jen na jeden den.

Oči se mi zalily slzami při té prázdnotě – tom tichu uvnitř mě. Byla pryč. Zase.

"To je tak špatně." Mona se posadila na okraj mé postele. "Co tvůj táta myslel tím ‚zemřeš‘?"

Zhluboka jsem vydechla. "Nevím. Řekl mi jen to, že mám něco, co měla má matka. Je to dědičné a má to něco společného s našimi vlky. Říká, že ji to pomalu zabilo, takže od chvíle, kdy se projevila má vlčice, mi dává ten lék. Ale kdybych teď přestala, zabije mě to okamžitě, protože moje tělo je na něj už zvyklé."

"Asi... měl tedy pravdu," řekla Mona se zamračeným výrazem. "Zmínila ses jen, že sis ho dnes zapomněla vzít, a omdlela jsi. Sestřičky říkaly, že kdybychom přišly o minutu později, bylo by nemožné tě stabilizovat." Ostře se nadechla. "Málem jsi umřela."

Přikývla jsem a v hrudi se mi uhnízdil smutek. "Možná. Ale já se s ní setkala, Mono. Nikdy předtím jsme spolu nemluvily, takže o ní nic nevím, ale nic z ní mi nepřišlo nebezpečné."

Mona si povzdechla. "Takže najdeme způsob, jak to obejít."

Slabě jsem se usmála. Pak ale zaváhala a v očích jí kmitlo něco nečitelného.

"Tohle jsem nikdy nechtěla říct, Rory, ale tohle vysvětluje, proč nemáš pach."

Zamrkala jsem. "Pach?"

"Tvou vlčici," přiznala. "Tvůj pach je jiný než u všech ostatních. Cítíme, že jsi vlčice s alfí krví, ale ty voníš... jako člověk. Nemáš výrazný vlčí pach."

Něco ve mně se bolestivě sevřelo.

To uvědomění mě zasáhlo jako rána pěstí do břicha.

Každý vlk měl svůj pach – jedinečnou, zřetelnou vůni. Takhle se druzi navzájem poznávali. Ale jestliže jsem neměla vlčí pach, znamenalo to...

Znamenalo to, že Xander ze mě nikdy neucítil pach své družky.

Proto to nevěděl.

Hlavou mi bleskla zoufalá myšlenka. "Těsně předtím, než jsem omdlela, zachytila jsi pach mé vlčice?"

Mona se zamračila a přemýšlela. "Jo, trochu, ale to je tím, že jsem tě sem nesla. Nebyl dost silný na to, aby byl nápadný, ale byl tam. A byl krásný, Rory. Nedokážu to přesně zařadit, ale byl krásný."

Srdce mi poskočilo. "Možná Xander –"

"Xander?" odfrkla si Mona a protočila panenky. "Ten tě sem ani nechtěl donést sám. Je mi jedno, že je to můj budoucí alfa – je to hajzl."

Než jsem mohla odpovědět, dveře se s prásknutím znovu rozletěly. Zase.

Dovnitř vtrhl Xander a jeho tvář byla stažená zuřivostí. Zdálo se, že tohle se dneska šíří jako nákaza.

"Máš brát lék a nebereš ho?"

Cukla jsem sebou. "Byl to jen jeden den! Byla jsem tak soustředěná na stěhování do kampusu, že jsem zapomněla. Ale Xandere, musíš mě vyslechnout..."

Těšila jsem se, až mu to řeknu. Až mu to vysvětlím. Až to napravím.

Ale on mě přerušil.

"Ne, ty poslouchej mě, ty malá vražedkyně."

Jeho slova byla jako facka.

"Je mi jedno, co se s tebou stane, ale nesmíš umřít. Můj život na tom závisí. Má smečka na tom závisí. Pokud umřeš ty, umře i má šance na převzetí Sněžné smečky se Smaragdovou smečkou."

Něco uvnitř mě se roztříštilo.

"Takže si ber ten svůj zkurvenej lék a nedovol, aby se to stalo znovu." Jeho plamenné oči střelily k Moně, a ona před jeho pohledem neustoupila bez ohledu na to, kým byl. "A ty zajistíš, že ho bude brát."

Pak odešel a s prásknutím za sebou zabouchl dveře.

Nezáleželo mu na mně.

Ani trochu.

Bylo to všechno jen kvůli spojenectví, které naše manželství utvořilo. Když ke mně přispěchal, když jsem zavrávorala v jídelně, nebylo to kvůli mně. Nezáleželo mu na mně.

Nechtěl mě. A nikdy by mě nechtěl.

Pro něj jsem byla jen vražedkyně jeho milenky a otravná mladší sestra, kterou si musel nevhodně vzít.

Po tváři mi stekla jediná slza a chtělo se mi křičet. Ale zastavila jsem se a zatnula jsem čelisti.

Víte co? Kašlu na něj.

Stejně bych nechtěla někoho tak krutého za svého druha.

Nikdy se to nedozví.

A já mu to nikdy neřeknu.

Může jít rovnou do pekla.