Pohled Bailey

Následující ráno jsem se probudila s třeštící bolestí hlavy, s jazykem suchým jako brusný papír a se žaludkem houpajícím se lítostí.

Ani jsem si nepamatovala, jak jsem se ocitla v posteli, a události minulé noci byly v mlze.

Pamatovala jsem si jen, jak jsem se chystala na párty, pálení piva klouzajícího mi do krku... a..

Kaleba.

Oči mi vyletěly dokořán, když mi hlavou probleskla vzpomínka na to, jak mě Kaleb líbá.

S trhnutím jsem se posadila a okamžitě toho litovala, protože mi v hlavě bolestivě tepalo. Se sténáním jsem zabořila hlavu do polštáře a to, co bylo ještě před chvílí jen mlhavou vzpomínkou, začalo být stejně živé jako dotěrný sen.

Kalebovy rty na mých. Jeho pevné ruce svírající můj pas. To horko a příval, které polibek provázely, ten hlad, ten pocit, jako by moje tělo už ani nebylo moje.

Ne. Zavrtěla jsem hlavou. Musela jsem mít halucinace nebo co. Kaleb... ten by nikdy....

Ze rtů mi uniklo další sténání, když jsem se zatahala za kořínky vlasů. V žádném případě by mě Kaleb nepolíbil. Připadalo mi to jako sen, takže to musel být sen. Ano. Jen stupidní opilecký sen a nic víc.

Přestala jsem si tahat vlasy a vzhlédla ke stropu, spodní ret jsem vtáhla mezi zuby. Rty mi pořád brněly, jako by si to pamatovaly, a bylo tak pro mě těžší to zavrhnout.

„Bože,“ zamumlala jsem a dlaněmi si přitiskla na obličej. „Já se zblázním.“

Zrovna když jsem chtěla sama sebe přesvědčit, že to byl jen sen, zaslechla jsem hlasité zaklepání na dveře.

„Bailey!“ zavolal David, „Snídaně!“

„Už jdu!“ zavolala jsem zpátky, ale neměla jsem vlastně hlad a navíc jsem věděla, že tam bude jeden konkrétní člověk.

Zhluboka jsem se nadechla, vylezla z postele a zamířila do sprchy. Dál jsem si opakovala, že to byl jen divný sen, a docela to fungovalo.

Srdce mi přestalo bušit a místo toho jsem cítila mírné zklamání. Ale to bylo normální, proč by proboha Kaleb líbal ze všech lidí zrovna mě?

Před odchodem z pokoje jsem se podívala na svůj odraz. Rozcuchaný drdol, zarudlé tváře a lehce oteklé rty.

Palcem jsem si přejela po spodním rtu. „Byl to jen sen, Bailey,“ řekla jsem svému odrazu. „Jen sen.“

V kuchyni mě přivítala vůně slaniny a kávy. Žaludek mi v odpověď zakručel, ale mé kroky se zadrhly, když jsem ho uviděla sedět u stolu. Kaleb vypadal nenuceně, hnědé vlasy rozcuchané, jako by právě vstal z postele, zpod trička mu vykukovalo tetování, v jedné ruce držel hrnek s kávou a druhou ležérně projížděl telefon.

Zvedl zrak a naše oči se střetly.

Srdce mi poskočilo a žaludek se mi stáhl, ne hladem, ale nervozitou.

„Dobré ráno, Bails.“ Pozdravil mě s mírným úsměvem.

Přikývla jsem a zkoumala jeho reakci. Možná to všechno byl opravdu sen. Teď se jen musím chovat normálně.

„Dobré ráno..Kalebe.“

David seděl naproti němu a ládoval do sebe vajíčka. Když jsem se posadila, střelil po mně očima a jeho obočí se zkřivilo tak, že to znamenalo, že mi chce vyhubovat.

„Včera v noci jsi byla opilá.“ Začal a já musela potlačit nutkání protočit panenky. „Nevzpomínám si, že bych ti dovolil pít.“

„Dala jsem si jen jeden kelímek, toho naděláš.“ Obořila jsem se a v hrudi mi stoupalo podráždění.

„Toho nadělám?“ David si odfrkl a zamával na mě vidličkou. „Taky jsem slyšel, že jsi v takovém stavu hrála vadí nevadí.“

„Pozval jsi mě, takže jestli jsi chtěl, abych tam jen seděla a nic nedělala, měl jsi mě nechat v pokoji.“

„To proto, že jsem si myslel, že budeš natolik zodpovědná, abys neudělala žádnou hloupost. Nebýt Kaleba, kdo ví, s kým bys zůstala trčet v tom šatníku—“

„Cože?“ skočila jsem mu do řeči a podívala se střídavě na oba muže. Proč David mluví o tom, co se stalo v mém snu?

David na mě zavrtěl hlavou. „Nebyli jste náhodou ty a Kaleb v šatníku během těch sedmi minut v nebi?“

Málem jsem se udusila jídlem, zatímco Kaleb zůstával v klidu. Místo toho se nenuceně opřel na židli.

„Byla opilá,“ prohlásil Kaleb klidně, než jsem stihla promluvit. Jeho oči sklouzly k Davidovi, ne ke mně. „Zdálo se, že jí někdo něco hodil do pití, tak jsem na ni jen dohlížel, jako vždycky.“

David ze sebe vyrazil smích a poplácal Kaleba po rameni. „Díky chlape, bůhví, co by se stalo, kdybys tam nebyl.“

„Nemusíš mi děkovat, Bailey je pro mě něco jako rodina,“ zamumlal Kaleb a znovu si usrkl kávy.

Jeho slova píchla a já jsem tam seděla a přemýšlela, jestli to byl opravdu jen sen. Hruď mi ztěžkla neznámou emocí, něčím, co pálilo hlouběji než kocovina.

Beze slova jsem upustila vidličku a vstala.

„Bailey?“ zavolal za mnou David, ale já se neohlédla. Vřítila jsem se do chodby, dokud jsem za sebou neucítila další přítomnost.

„Bailey, počkej.“ Kolem paže se mi sevřela ruka, pevně, a přesto jemně, a já jsem se ani nemusela otáčet, abych věděla, kdo to je.

„Pusť.“ Snažila jsem se mu vytrhnout, ale jeho stisk jen zesílil.

Kaleb mi vstoupil do cesty a pohled upřel do mých očí. „Ohledně včerejší noci. Zapomeňme na to, že se to kdy stalo.“ Hlas se mu ztišil, jako by mi sděloval zakázané tajemství, a v tu chvíli jsem to pochopila.

Byl to sen.

„Co se včera v noci stalo?“ předstírala jsem nevědomost a nakonec se mu vytrhla ze sevření.

Kalebovy oči na okamžik zableskly a obočí se mu stáhlo k sobě. „Ty si to nepamatuješ?“

Chtělo se mi smát, ale jen jsem pokrčila rameny.

„Jak jsi říkal, byla jsem opilá. Takže si nic nepamatuju, udělala jsem snad nějakou blbost?“

Čelist se mu napnula, a kdybych ho neznala tak dobře, myslela bych si, že je zklamaný.

„Bailey...“

„Nemusíš si o mě dělat starosti, Kalebe.“ Začala jsem, můj hlas zněl překvapivě pevně. „Už nejsem dítě, které bys musel hlídat. A myslím, že jsi to sám viděl.“ Zakončila jsem s odkazem na to, jak mi spadl ručník.

Kalebovy oči ztemněly, ale on se ode mě odvrátil, protože pochopil narážku. „Promiň...“

Přinutila jsem se k úsměvu. „Jo, a vítej zpátky, myslím, že jsem ti to včera neřekla.“

Otočila jsem se dřív, než stačil říct další slovo, úsměv mi mizel z tváře.

Když mě po tom polibku chtěl takhle odbýt, tak ať to tak je. Raději budu předstírat, než aby se mnou zacházel jako s nějakou chybou.

***

Pozdě odpoledne začalo slunce přímo běsnit a já už jsem nedokázala snést dusný vzduch uvnitř domu. Nervy mi z dnešního rána stále bzučely a v hlavě se mi přehrávalo každé Kalebovo slovo.

Tak jsem si řekla, že rychlé zaplavání v jezeře mě zchladí. Jezero se třpytilo hned za hradbou stromů, chladivé a lákavé. Převlékla jsem se do bikin, natáhla si přes ně šortky a tričko a vydala se po ošlapané dřevěné pěšince dolů.

Nejdřív jsem strčila do vody jen nohy a s úlevou si povzdechla nad tím osvěžujícím pocitem. Pomalu a jemně jsem si svlékla šortky a tričko a pak jsem se ponořila, voda mě objala jako hedvábí.

Zavřela jsem oči a cítila, jak to ze mě smývá to vedro a část mé frustrace. Nechala jsem se plavat na zádech a poslouchala jemné šplouchání vln. Na pár blažených minut jsem úplně zapomněla, že Kaleb vůbec existuje.

„Bavíš se bez nás?“

Při zvuku Davidova hlasu jsem sebou trhla a rychle otočila hlavu zpátky, abych viděla, jak se on a Kaleb vynořují z pěšiny, oba bez trička a nesou si piva.

Protočila jsem nad nimi panenky a předstírala, že jejich přítomnost neberu na vědomí.

David odhodil tričko stranou, usmál se a rovnou do vody skočil. Kaleb si s tím však dal na čas.

Sundal si tričko prudkým trhnutím a odhalil tak ostré rysy svých břišních svalů. Pak skončily na zemi jeho kraťasy a on zůstal jen v tmavých plavkách, které mu visely proklatě nízko na bocích a ukazovaly linii do V, která vedla na konec jeho trupu.

Snažila jsem se nedívat. Opravdu jsem se snažila. Ale nemohla jsem si pomoct. Můj pohled se na něm zdržel trochu moc dlouho a vpíjel do sebe každý jeho pohyb, každé vlnění svalů, když kráčel do vody.

Těžce jsem polkla a přinutila se odvrátit zrak.

Vzpamatuj se, Bailey.

My tři jsme si chvíli bezcílně plavali a já dbala na to, abych si od Kaleba udržovala odstup.

Jeho oči však neustále zalétaly ke mně, každý jeho pohled mě pálil a já kvůli tomu nemohla normálně dýchat.

Pak Davidovi na molu zazvonil telefon. Tiše zanadával a brodil se zpátky, aby ho zvedl. „To jsou asi máma s tátou. Neutopte se beze mě.“

Když David odešel, zůstala jsem s ním sama.

Plavala jsem dál, soustředila se na udržení stálého tempa a odmítala si všímat, jak se atmosféra změnila.

Pokusila jsem se o plaveckou techniku, kterou jsem kdysi viděla na internetu, a to byla moje největší chyba.

Když jsem se ponořila hlouběji, tak jsem to ucítila—náhlé povolení na rameni.

Ramínko od bikin.

Pak mi horní díl bikin vyklouzl a odplaval jako malá vlajka ponížení, unášená vodou a mířící přímo ke Kalebovi.

Zatajil se mi dech a tváře mi vzplály rudou barvou, když ve mně vzplanula panika. Okamžitě jsem se otočila zády a paže si zkřížila na hrudi.

Co to má sakra být za situaci?!!

Proč zrovna teď?!

Ztuhla jsem, když jsem ucítila, jak se pohybuje ve vlnách.

„Nechoď blíž!“ zasyčela jsem, ale moc jsem toho dělat nemohla.

„Můžu ti pomoct.“

„Ne!“

Navzdory mé zoufalé prosbě ke mně Kaleb dál plaval a můj horní díl se mu houpal mezi prsty.

V tu chvíli se mi úplně vyprázdnil mozek, a tak jsem jen klesla hlouběji, voda mi brala dech, jak jsem se před ním snažila schovat.

Studená voda nedokázala utišit to horko, které se mi plížilo po těle. Kopala jsem víc, šla hlouběji, zoufale se snažila uniknout jak jemu, tak sobě samotné. Ale vtom mi lýtkem projela ostrá bolest.

„Ach!“ trhla jsem sebou ve vodě, z úst mi vyletěly bublinky. Noha mi ztuhla a odmítla se hýbat. Plíce mě pálily, jak jsem začala klesat, hladina se mi čím dál víc vzdalovala z dosahu.

Slabě jsem se natáhla, a pak se mi kolem zápěstí sevřela silná ruka. Silou, která ho nestála žádné úsilí, jsem byla vytažena nahoru a prorazila hladinu s prudkým šplouchnutím.

Zalapala jsem po dechu a vykašlávala vodu, která mi vklouzla do plic. Aniž bych přemýšlela, přimkla jsem se k němu. A v tu chvíli mi to došlo..

Má odhalená hruď se tiskla k té jeho. Kůže na kůži.

Každý nerv ve mně ztuhl. A cítila jsem, že i on zamrzl.

Jeho srdce mi bušilo do hrudi, rychleji a tvrději, ladilo s tím mým. Pokusila jsem se vykroutit, ale kvůli tomu jsem se k němu přitiskla ještě víc.

„Zůstaň v klidu...“ vydechl Kaleb, jeho hlas byl drsný a napjatý.

V ten moment jsem to cítila, cítila jsem ho, tvrdého, tlačícího se mi do břicha pod vodou.

Ach bože.

„P-pusť mě...“ Chtělo se mi praštit za to koktání, ale naprosto jsem se hroutila.

Z hrudi se mu vydralo zavrčení, čelist měl zaťatou a oči temné, jako by uvnitř sebe bojoval s něčím divokým. A přesto jeho stisk nepovoloval.

Vzduch mezi námi se zdál žhavější než oheň, hustší než voda, ve které jsme se vznášeli.

Měla jsem křičet, bít ho, kopat a odstrčit ho pryč. Ale jediné, na co jsem se zmohla, bylo, že jsem se třásla, uvězněná u něj, v jeho blízkosti, v jeho horku.

„Bailey...“ ztišil hlas tak, až zněl nebezpečně, jako varování a zároveň vyznání. „Ty mě doháníš k šílenství...“