Pohled Bailey

„Dostala jsem se na vysokou, a ty mi kupuješ jen misku z Chipotle,“ brblala jsem, když jsem se zakousla do jídla.

„Slíbil jsem ti na zítřek párty, ne?

A ty jsi ta, kdo trval na tom, že dneska večer chceš jíst zrovna tady.“

Řekl David a já ho ignorovala a soustředila se na jídlo.

Kaleb seděl naproti nám s lokty opřenými o stůl, pomalu jedl a s úsměvem sledoval naše hašteření.

Jeho přerostlé hnědé vlasy mu mírně padaly do očí a já nesnášela, jak se mi při každém jeho pohledu převrátil žaludek.

Chipotle u Berryho byla tradice, jedla jsem tady každé léto, kam až moje paměť sahala, a jako vždycky to jídlo prostě nemělo chybu.

„Jsem rád, že jsi tady,“ řekl mu David a ukázal na něj přes stůl vidličkou. „Už to s ní dál nezvládám. Čím je starší, tím víc má prořízlou pusu.“

Protočila jsem nad bratrem panenky a strčila si do pusy další sousto.

„Neobviňuj mě, protože já mluvím pravdu,“ zamumlala jsem. „Prohrál jsi sázku a kupuješ jen jídlo, jsi hrozný škrt, Davide.“

David se se mnou vsadil, že se na Brown nedostanu; byl to jeho vlastní způsob, jak mě přimět k učení.

Taky mi slíbil, že když se tam nějakou naprostou náhodou dostanu, koupí mi něco, co miluju, a jeho geniální nápad byl, že mi pořídí jídlo.

Kaleb se tiše zasmál, oči upřené na mě. Rychle jsem sklopila zrak a těžce polkla. Bylo až příliš očividné, že v jeho přítomnosti nedokážu uvažovat racionálně.

Už jsem nedokázala věřit ani svým myšlenkám, ani svému tělu, ne když byl poblíž. Nedokázala jsem myslet na nic jiného než na ten polibek na pláži, na to, jak se jeho tělo tisklo k mému, na otisk jeho tvrdé délky o mé břicho, na žár, který mi bral dech.

Neměla bych na to myslet zrovna tady, u Berryho, uprostřed večeře s mým bratrem. Ale ta vzpomínka ne a ne zmizet.

„Kalebe!“

Při zvuku jejího hlasu jsem ztuhla.

Všichni jsme se naráz otočili a uviděli Lilu. Samotná královna roje trávila léto v Pawley.

Kráčela k nám, jako by pro ni restaurace byla přehlídkovým molem, lesklé vlasy se jí pohupovaly a rty měla nalíčené na dokonalou růžovou. Podívala se nejdřív na Kaleba a pak na Davida, mě přitom přešla pohledem, jako bych byla neviditelná.

„Ty jsi ve městě?“ usmála se široce. „Můžu si k vám sednout?“

Má vidlička zamrzla na půli cesty k ústům. Sednout sem? K našemu stolu?

Tohle byla naše letní tradice. Já, Kaleb a David.

„Jasně, samozřejmě,“ odvětil Kaleb a ona spokojeně vklouzla do boxu hned vedle něj.

„Ahoj, Davide,“ pronesla nenuceně. Její oči sklouzly ke mně.

„A... to je Bailey? Usmrkaná Bailey?“

Tvář mi hořela.

Prkenně jsem přikývla a odvrátila zrak.

„Teď už vypadáš...“ Naklonila hlavu a pomalu si mě prohlížela.

„Jako člověk.“

Jako člověk? Vypadala jsem předtím jako zvíře?

Otočila se celým tělem ke Kalebovi.

„Neřekl jsi mi, že se vracíš,“ řekla mu a zavadila mu rukou o paži.

Sevřela jsem vidličku tak silně, až jsem se rozkašlala. David mi podal sklenici vody a já ji do sebe hodila.

Mezi Lilou a Kalebem vždycky něco bylo.

Každé léto spolu flirtovali, vyspali se spolu, pak spolu přestali mluvit, jen aby to další léto zase celé zopakovali, jako by se nic nestalo.

To léto před pěti lety se rozešli, nebo jsem si to alespoň myslela.

Ale podle toho, jak se k němu teď nakláněla a on se usmíval, jsem začínala přemýšlet, jestli to mezi nimi vůbec někdy opravdu skončilo.

Nárokovala si ho a já to nenáviděla.

Její pohled spočinul na papíru, který David prve nedbale odhodil na stůl.

Byl to seznam věcí, které musel nakoupit na zítřejší párty.

Vzala ho do svých dvou pěstěných prstů. „Copak to je?“ zeptala se.

„Zítra pořádáme párty. Bailey se dostala na vejšku,“ odpověděl David.

Liliny oči přelétly ke mně a hned zase zpátky k němu. „Párty? To zní zábavně.“

„Měla bys přijít.“ dodal David mimoděk.

„Jo,“ přidal se Kaleb s pohledem upřeným na mě. „Měla bys dorazit.“

Samozřejmě, že ji pozval.

Lilin úsměv se rozšířil. „Samozřejmě, že přijdu.“

Vidlička mi vyklouzla z prstů a s cinknutím spadla na podlahu.

„Dojdu ti pro novou,“ řekl Kaleb a už vstával.

Rychle jsem zavrtěla hlavou. „Neobtěžuj se. Stejně už nemám hlad.“

Ignoroval mě a vyrazil k pultu, a nechal mě tam s Davidem a Lilou.

„Oh... Gratuluju, holka,“ pronesla nakonec Lila a věnovala mi jeden pohled.

„K tý věci s vysokou školou.“ Řekla to tónem, jako by to nemělo vůbec žádnou cenu.

Kdo dal Kalebovi svolení pozvat ji na mou párty?

Pod stolem jsem nakopla Davida do holeně a on sebou trhl. „Au! Za co to bylo?“

„Za to, že jsi k ničemu,“ vyštěkla jsem.

„Co to s tebou dneska je, Bailey?“ zeptal se David.

„Nic,“ zamumlala jsem.

Lila si opřela bradu do dlaně a oči jí zajiskřily. „Takže, Bailey, ty za Kalebem pořád tak pálíš? Některé věci se prostě nemění.“

Zírala jsem do stolu se zatnutou čelistí.

„Stejně jako ty běháš za každým klukem, co má aspoň trochu puls.“ Zavrčela jsem pod fousy.

„Mm,“ broukla Lila nezúčastněně. Její oči sledovaly Kaleba přes celou místnost jako ostříž.

Nejradši bych jí chrstla svoje pití do obličeje.

Kaleb se za chvíli vrátil s novým příborem a položil ho přede mě. Ruka se mu lehce otřela o tu mou a i tenhle nepatrný dotek mi po paži poslal horkou vlnu.

„Díky,“ zamumlala jsem a vyhýbala se jeho pohledu.

Obrátil se zpět k Lile a začal se jí plně věnovat.

Zuřivě jsem bodla do kousku kuřete. Smáli se něčemu, co zrovna řekla, a on se k ní ještě o trochu víc naklonil.

„Kalebe, vyprovodíš mě?“

Hlava mi vystřelila vzhůru.

Zamrkala na něj řasami. „Určitě jim to nebude vadit.“ Dodal on, když se podíval mým a Davidovým směrem.

Kaleb se postavil. „Jasně.“

Zírala jsem na něj.

Ztratila jsem veškerou chuť k jídlu a odstrčila misku.

„Máš hotovo?“ zeptal se David s pohledem na moje jídlo.

„Ano,“ odsekla jsem.

Popadl můj talíř a dal se do jídla.

Ošívala jsem se a počítala minuty, co byl pryč. David byl příliš zabraný do mého jídla, než aby si všiml mého neklidu.

Nedokázala jsem v klidu sedět a mé oči neustále těkaly ke dveřím. Co tam venku asi tak dělají? Mluví? Smějou se? Nebo hůř, líbají se?

Nakonec jsem se postavila.

„Kam jdeš?“ zeptal se David.

„Na záchod,“ zalhala jsem.

Vyšla jsem ven a chladný noční vzduch mě uhodil do obličeje.

Konečně jsem je uviděla;

Kaleb stál před Lilou, která se zády opírala o své auto.

Byla k němu nakloněná, usmívala se na něj a ruku mu opírala o hruď.

A on se od ní neodtahoval.

Srdce se mi propadlo.

Zaklonila hlavu.

Nezastavil ji, i když od sebe byli obličejem jen pár centimetrů.

Tiše jsem zalapala po dechu,

Chystal se ji políbit?

Hruď se mi sevřela tak silně, že jsem nemohla dýchat. Nedokázala jsem se dál dívat a okamžitě jsem se otočila a běžela zpátky dovnitř.