Vyrazil směrem ke mně a já se do sebe instinktivně schoulila. Nespouštěla jsem z toho muže s černými vlasy oči. Ten kluk, kterého jistil, se právě postavil a díval se naším směrem. Měl taky černé vlasy a zdálo se, že je východoasijského původu.

„Hej,“ zavolal na muže, který přede mnou soptil. „To je ta děvka, Maxi?“

„Prosím?“ naježila jsem se. „Vždyť tě ani neznám!“

„Zná všechno, co potřebuje,“ zasyčel ten vyšší, Max. „Že jsi slabá malá bezvlčí holka, které se nějak podařilo obelstít systém a dostat se na Akademii.“

„A já vím všechno, co potřebuju vědět o tobě,“ oplatila jsem mu to.

„Jsi velký tyran,“ pokračovala jsem. „Který je očividně tak moc nejistý vlastním postavením, že musí ponižovat ostatní.“ Rty se mi zkroutily do úšklebku. „A ne někdo, na koho bych chtěla plýtvat svým časem a starat se o něj.“

„Do prdele,“ zašeptal někdo za mnou. Ohlédla jsem se na dav, který se kolem mě vytvořil. Všichni okolní vlci vypadali podělaně strachy. Otočila jsem se zpět a podívala se na svého trýznitele.

„Takže ty tady všechny děsíš?“ Narovnala jsem se. „Co jsi, nějaký princ?“

Ten kluk Max se na mě zlověstně podíval. Jeho tělo jako by to moje úplně pohlcovalo. „Jsem Maximus Wolfham. Dědic rodové linie Wolfhamů,“ odplivl si.

Wolfham. Wolfham. Wolfham.

Proč mi to jméno bylo tak povědomé?

„Aha,“ hlesla jsem potichu. Další zářez na moji pažbu překvapení. Tenhle muž byl jedním z potenciálních nápadníků, které mi máma vybrala. Byl dědicem největšího vlkodlačího rodu hned po tom našem.

A díval se na mě, jako bych mu otrávila snídani.

„Aha,“ napodobil mě. Protlačil se kolem mě a vrazil mi ramenem do mého. Cítila jsem úplně stejný záškub elektřiny, jako když mě včera přejel.

„Myslel jsem vážně to, co jsem včera řekl, člověče,“ prohodil Maximus přes rameno. Zase to slovo. „Nepleť se mi do prdele do cesty.“

Sledovala jsem ho napříč tělocvičnou. Zastavil se ve skupině lidí a otočil se čelem ke mně. Jeho přátelé si vedle něj povídali, ale on byl příliš zaneprázdněný tím, že mě propaloval pohledem. Povzdechla jsem si.

Tolik k tomu být nenápadná, pomyslela jsem si.

„Ticho, ticho, ticho!“ zahřměl tělocvičnou hlas. Z kanceláře vedle tělocvičny vyšel muž, oblečený tak, že to byl jednoznačně trenér. „Konec vybavování. Dneska budeme měřit běh. Dejte si zahřívací kolo a pak Maximus a Petyr povedou strečink.“

Bez dalšího příkazu se celá skupina rozběhla po dráze. Následovala jsem je a držela se vzadu. Petyr musel být ten východoasijský muž, kterého Maximus jistil, protože se ti dva ujali vedení. Dělalo mi problém udržet krok.

Dech se mi zadrhával v hrdle, když jsem se podívala přes dráhu a viděla, jak se na mě Maximus s Petyrem ohlížejí s chladnými, kamennými pohledy. Skvělé, pomyslela jsem si. Další nepřítel.

Petyr byl také pohledný. Ale Maximus to nebyl. I když byl na mě tak strašně hrubý, nemohla jsem si pomoct, ale přišel mi neuvěřitelně přitažlivý.

Dokončili jsme zahřívací kolo ke konci skupiny a pak jsme se rozdělili do řad na strečink. Nakonec jsem skončila vedle ženy s dlouhými černými vlasy, na kterou jsem narazila už dřív během dne.

Nezapomněla mi připomenout, že mě nemá ráda, a pokaždé, když jsme se otočili, do mě málem narazila tělem.

Když strečink skončil, vytvořili jsme kolem trenéra půlkruh. Stál vpředu s deskami s klipem v ruce. Něco si perem načmáral, pak si povzdechl a zastrčil desky pod paži.

„Tak fajn, já jsem trenér Wells,“ povzdechl si. Vypadal naprosto znuděně. „Dneska vás čeká běh. Pro vás prváky. Je to dvacet kol po dráze za necelých pětačtyřicet minut.“

Dvacet kol? Deset mil? Za méně než pětačtyřicet minut???

Cítila jsem, jak mi do krku stoupají žaludeční šťávy.

Běhala jsem na střední.

Byla jsem docela dobrá běžkyně na krátké vzdálenosti. Míle byla moje silná stránka. Nikdy jsem neběžela víc než pět mil, natož deset. Rozhlédla jsem se, abych zjistila, jestli ještě někdo nevypadá zpanikařeně. Nezdálo se, že by to někoho rozhodilo. Obrátila jsem se zpět k trenérovi. Chytil můj pohled a uviděl tu paniku v mojí tváři.

„Když nedáte dvacet,“ řekl. „Nevyhodí vás. Ale budete muset chodit na doplňkový trénink, dokud tím neprojdete. Ideál je dvacet, ale když zvládnete patnáct, na doplňkový trénink nemusíte. Cílem je dvacet. Smiřte se s tím, že musí být víc než patnáct. Jasné?“

Všichni kolem mě přikývli. Patnáct. Patnáct kol bych zvládla. To bylo sedm a půl míle. Jen o dvě a půl víc než moje maximum. Zcela dosažitelné.

Trenér nás nechal všechny seřadit na dráze. Byla dost široká na to, abychom stáli v řadách po třech. Přede mnou stála žena s bílo-blond vlasy a zářivě fialovýma očima. Před ní stála žena, se kterou jsem se ještě nesetkala. Blondýna se pomalu otočila, věnovala mi poloviční úsměv a tiše pošeptala „hodně štěstí“. S tím trenérova píšťalka zapískala a my vyrazili.

Všichni přede mnou vyrazili závratným tempem. Zadrhla jsem se na startu, šokovaná faktem, že na mě byl někdo vlastně milý. Snažila jsem se udržet krok, ale cítila jsem, jak se mi napínají plíce, tak jsem se vrátila ke stejnému rytmu, jaký jsem se naučila na střední škole.

Pravá, levá, pravá, levá.

Bylo snadné vklouznout zpět do mechaniky běhu. Na střední to byl můj únik. Na atletice nebyli žádní sirotci ani děti bez rodičů. Bylo tam jen moje já a červená dráha. Měřila jsem se podle toho, jak rychle dokážu běžet. A já uměla běžet rychle.

Sbíhala jsem své desáté kolo, když trenér zařval, že zbývá deset minut. Zabrala jsem nohama ještě víc. Pět kol za deset minut. Není to nemožné. Cítila jsem, jak mi nohy začínají odumírat, jak jsem běžela tvrději a tvrději. Najela jsem do rohu svého čtrnáctého kola a přešla do sprintu. Netušila jsem, kolik času zbývá, ale věděla jsem, že se musím ukázat.

Proletěla jsem kolem davu vlků, co už měli hotovo, a hnala jsem ruce i nohy ještě víc. Pot mi stékal po zadní části krku, zatímco jsem opakovala svou mantru.

Dokaž to. Dokaž to. Dokaž jim, že jsi hodna tady být!

Protínala jsem polovinu kola, když mi něco rozdrtilo duši. Trenérova píšťalka prořízla vzduch nad dráhou a zabodla se mi do uší.

„Konec času!“ zařval. „Smithová!“ zavolal mé lidské příjmení a já se zastavila, zkroucená v předklonu a lapající po dechu. „Máš doplňkový!“

Odkráčela jsem zpět přes dráhu a postavila se vedle ženy s bílo-blond vlasy. Věnovala mi malý, smutný úsměv.

„To bylo opravdu působivé,“ řekla tiše. „Obvykle ti bez vlka nedají víc než deset kol.“

„Díky,“ vyrazila jsem ze sebe. „Nedal to ještě někdo?“

Kousla se do rtu, což okamžitě odpovědělo na moji otázku. Skvělé. Povzdechla jsem si a svezla se na zem.

Něčí noha kopla do mé paty, podrazila mi ji a já se svalila. Podívala jsem se na svého útočníka. Byl to, samozřejmě, Maximus.

„Jediná z letošního ročníku, kdo nedokončil běh,“ posmíval se. „A k tomu je to navíc bezvlčí. Nekecej mi, že to s tím nemá nic společného.“

Zvedla jsem se a stoupla si s hrdě vypjatou hrudí. „Nemám vlka, ale i tak jsem byla dost blízko k tomu, abych ten váš pitomej běh málem porazila.“

„Málem,“ zopakoval po mně Maximus se samolibým úšklebkem. „Tedy neporazila.“ Zasmál se a odvrátil se ode mě.

„Bože,“ zasyčela jsem. „Nenávidím ho.“

„On tě zjevně taky nemá v lásce,“ utrousila blonďatá dívka.

Zanaříkala jsem a přejela si rukou po tváři. „Díky,“ řekla jsem.

Možná to je proto, že ví, že jsi dědičkou Luny? ozval se ten malý hlásek vzadu v mojí hlavě.