To nemůže, řekla jsem. Jedině že by dostával informace od někoho jiného mimo Akademii Alfů. Tady nikdo nevěděl, kdo jsem.

„Dobrá, sakra – děcka, a to vaše klábosení!“ zařval trenér. „Chcete vůbec zápasit?“

Ve skupině se ozvalo několik výkřiků, povykování a jásotu. Já osobně si přála zalézt někam do díry a umřít. Zápasení?

„Smithová!“ Trenérův hlas mě vytrhl ze snění. Loren se mnou jemně zatřásla. Uvědomila jsem si, že mám tvář zkřivenou do grimasy, a tak jsem na ni vrhla jemný úsměv.

„Aaaaa…“ Trenér nahlédl do svých desek. „Wolfham.“

Skvělé.

Prostě skvělé.

Takže mi teď Maximus chystal rozkopat zadek a bude se tím chvástat až do konce věků. Pohlédla jsem přes zápasnickou žíněnku a uviděla ho, jak tam na mě čeká. Posměšně zahýbal prsty a já cítila, jak se mi grimasa vrací. Dupy dup jsem došla na žíněnku a zaujala obranný postoj.

„Ať už to máme za sebou,“ povzdechla jsem si.

Maximus se zazubil jako kocour. „S radostí.“

Vyslal první ránu a já ji dokázala zblokovat předloktím. Štíplo to jako čert a donutilo mě to bolestně zasyčet. Zatímco jsem se srovnávala, podmetl mi nohy a já skončila na zadku. Zakňourala jsem a svalila se zpátky na nohy. Připadalo mi, jako by mi do kotníku vrazili ocelovou tyč.

Podívala jsem se na něj, když jsem znovu zaujala postoj. Nos měl nakrčený.

„Páchneš jako člověk,“ zasyčel. „Byla jsi vůbec někdy v blízkosti nějakého vlka?“

„Ano,“ vyštěkla jsem rychle a tentokrát vyslala první ránu já. „Teda, ne.“ Opravila jsem se. Bála jsem se, že se prozradím.

„Ano nebo ne?“ řekl Maximus klidně. Vyslal dvojitý hák, který mi dvakrát přistál do předloktí. Vyhekal jsem pod nárazem té síly.

„Ne,“ procedila jsem mezi zuby a vyslala další ránu. Zblokoval ji hned u svých žeber a pak ji využil k protiútoku, který mi přistál v břiše. Byla jsem zase na zadku. Odfrkla jsem si a odfoukla si z obličeje zatoulaný pramen vlasů. „Vyrůstala jsem u lidí,“ podařilo se mi ze sebe dostat, zatímco jsem se snažila zaháknout nohu za jeho lýtko a strhnout ho dolů.

Sotva se pohnul.

Frustrovaně jsem vykřikla, než jsem se překulila a znovu se postavila na nohy. Tentokrát do mě šel tvrději. Ale jeho slova zněla stále stejně líně jako předtím.

„Vychovaná lidmi?“ zapochyboval. Hodil hák. Sotva jsem ho vykryla. Začínala jsem být neohrabaná. „Není divu, že nemáš žádný respekt k Vyšším smečkám—“ Další hák, jen o kousek minul mou tvář. „—I když který vlk by opustil vlastní dceru?—“ Další rána, přistála mi na paži a donutila mě vykřiknout.

„—Je jasný, že jsi byla obrovským zklamáním—“

Rána. Rána. Blok. Minutí. Zapotácela jsem se dozadu.

„—Vždyť který vlk nemá ve tvém úctyhodném věku vlka?—“

Kopanec do stehna. Koleno se mi dotklo země.

„—Prostě si to přiznej, jsi nic. Ani tvoji rodiče tě nechtěli.“

Další úder. Tentokrát se setkal s mou tváří.

Vyvolalo to ve mně vztek. Cítila jsem, jak se přes mě přelila ohnivá vlna s takovou houževnatostí, jakou jsem nikdy předtím nezažila. S křikem jsem vymrštila ruku směrem k Maximusovi. Přejela jsem mu nehty po bicepsovém svalu a on se zapotácel dozadu.

Pomalu jsem sledovala, jak se mu krůpěj krve hromadí do čárky a pak stéká po vnitřní straně paže. Maximus vypadal v šoku. Přejel si po rance ukazováčkem a krev rozmazal. Zabručel a podíval se někam do dálky.

Otočila jsem se a viděla, jak na nás všichni v šoku zírají. Nikdo nečekal, že bych mohla Maximusovi ublížit. Pomalu jsem se postavila a pohlédla Maximusovi do očí.

„Dokážu ti, že sem patřím,“ pronesla jsem pomalu. „A až to udělám, budu čekat tu posranou omluvu.“

S tím jsem se otočila a odešla ze zápasnické žíněnky rovnou do šatny.

Rychle jsem se osprchovala, než přišli všichni ostatní. Blonďatá dívka, co se mnou dříve mluvila, na mě narazila při odchodu. Popadla mě za ruku a vytáhla mě ven ze šatny.

„Nemůžu uvěřit, že jsi to udělala!“ křičela šeptem. „Nikdo nikdy nepřinutil Maximuse krvácet. Natož někdo bez vlka!“

„Jo,“ napůl jsem se zasmála. „Já taky ne. Taky nevím. Prostě to na mě nějak přišlo.“

„Mimochodem, já jsem Loren,“ řekla. Věnovala mi jemný úsměv. „Vypadá to, že potřebuješ kamarádku.“

„To potřebuju,“ zamumlala jsem. Byla jsem úplně mimo svou komfortní zónu. Cítila jsem na sobě cizí pohledy a neměla jsem tušení proč. Při té myšlence mi hlasitě zakručelo v břiše. Odmlčela jsem se a podívala se na Loren.

„Ehm, dostaneme oběd?“

Loren se zasmála. „Samozřejmě,“ řekla. „Chceš zajít do jídelny?“

„Prosím,“ odvětila jsem.

Loren mě odvedla do jídelny vedle tělocvičny. Řekla mi, že po kampusu je několik míst, kde se dá jíst. Dokonce tam byl i steakhouse. S úžasem jsem zakroutila hlavou. Myslím, že jsem ještě nikdy ve steakhousu nebyla. Rozhodně to nebyla má první volba v době, kdy jsem v sirotčinci neměla žádné peníze.

Vešly jsme do obrovské jídelny vedle tělocvičny a já byla okamžitě ohromená. Byly tam všechny druhy kuchyní, o kterých jsem kdy slyšela, a některé, o kterých ne. Všechno bylo lákavé, pestré a plné zeleně. Loren vyrazila k něčemu, co se jmenovalo „koutek se sushi“, zatímco já se pomalu vydala k pultu se sendviči.

Dala jsem si klasiku, krůtí maso na bílém chlebu s hořčicí, a vodu. Byla jsem neskutečně dehydrovaná a vyčerpaná po ranních Základech, a přemýšlela jsem, že si vezmu i kousek sushi, s nímž se tam Loren procházela. Bůh ví, že by se mi ty kalorie hodily.

Místo toho jsem ale zůstala u svého sendviče a šla k pokladníkovi. Snažila jsem se vyhrabat z kapes hotovost, ale pokladní mi řekl, že to je v pořádku. Podal mi účtenku s mým zůstatkem a já cítila, jak mi poklesla čelist.

Victoria mi na účet vložila víc než dost peněz. Možná jsem si mohla dát to sushi? Místo toho jsem počkala, až Loren zaplatí, a pak s ní obcházela stoly, abychom našly volné místo.

Jak jsme se tak rozhlížely, dveře do jídelny se rozlétly a dovnitř nakráčel Maximus. Následovali ho další dva muži. Oba byli podobně hromotlučtí. Muž po jeho pravici měl na tváři trvalý zamračený výraz. Vlasy měl tmavě hnědé a kůži nepatrně bledší než Maximus. Byla posypaná pihami. Tvořilo to s jeho chováním zvláštní kontrast.

Toho druhého jsem poznala okamžitě. Jmenoval se Thorne Blythwitch. Pohyboval se kolem hradu v době, kdy jsem tam byla já. Victoria mi řekla, že to jednoho dne bude můj rytíř. Tehdy jsem nad tím mávla rukou, ale teď byl tady.

A neměl vůbec tušení, kdo jsem.

Vlasy měl dole vyholené, světle hnědé. Vrchní část byla obarvená na blond, stažená do malého culíku dozadu z obličeje. Měl ostře řezanou čelist a trochu vousů nad rty a pod nimi. Tvářil se neutrálně, dokud mě nezahlédl. Zastavil se a sledoval mě, jak procházím, s očima upřenýma do mých.

Zatímco jsem pokračovala v chůzi, oplatila jsem mu pohled. Do něčeho jsem vrazila a můj sendvič sletěl z tácu, zanechávaje za sebou šmouhu hořčice. Sendvič se o něco rozplácl a já s sebou při tom zvuku trhla a pevně zavřela oči.

Když jsem je pomalu pootevřela, díval se na mě shora Maximus s vražedným výrazem v očích a s hořčicí po celé své bílé košili.

„A je s ní konec,“ uslyšela jsem někoho za sebou.

Chtěla jsem se otočit a podívat se s nepřátelským výrazem na toho, kdo to řekl, ale moje oči zůstaly přibité k Maximusovi. Pomalu si sjel rukou po přední části košile a trocha hořčice sklouzla na zem. Zbytek pokryl jeho ruku. Podíval se na mě a propíchl mě svýma zlatýma očima. Otevřela jsem ústa, abych něco řekla, ale byla jsem přerušena.

„Zasraný peklo!“ Zaječel někdo poblíž. Trhla jsem pohledem. Byl to ten muž s pihami a tmavě hnědými vlasy. Jeho zamračený výraz se ještě zhoršil.

„Dávej bacha, kam kurva deš!“ obořil se na mě. „V životě jsem neviděl takhle bezradnou osobu.“

Maximus si zabručel, dívaje se na svou ruku pokrytou hořčicí. „Možná, kdyby si tak nevytáčela krk kvůli Thorneovi, dávala by lepší pozor,“ řekl. Pak ke mně znovu zvedl zrak. „Ačkoli jsem od bezvlčího člověka takové chování měl očekávat.“

Zase to zpropadené slovo.

„Aha, chápu,“ zasyčel pihatý muž. „Tak tohle je ten idiot, co se tě na Základech rozhodl zjizvit?“

Zjizvit? Vážně jsem ho řízla tak hluboko? Byla jsem příliš zaneprázdněná uvažováním o vlastní síle na to, abych si uvědomila, že ten pihatý muž ke mně přikročil blíž. Byl tak vysoký, vyšší než Maximus. Celá jeho bytost tu mou pohltila stínem a ukázalo se, čím ve skutečnosti jsem.

Mravencem mezi obry.

Naštvanými obry.

„Poslouchej mě, holko,“ vyštěkl muž.

„Kairosi,“ varoval ho Thorne. Ačkoli v tom žádné opravdové varování nebylo. Zněl spíš znuděně.

Kairos.

To jméno jsem znala taky.

Ty kráso, copak všichni ti tři měli být moji potenciální manželé?