Nechte to na Victorii, aby vybrala ty absolutně nejhorší muže ze všech možných. Ačkoli se to shodovalo s tím, jak se ke mně chovala celý můj život.

Přesně, nikdy tě nemilovala, ozval se hlas v mé hlavě.

Naser si, opáčila jsem jí.

Pak jsem ucítila, jak se kolem mého bicepsu ovinula něčí síla. Probrala jsem se z vnitřního monologu a uvědomila si, že to Kairosova ruka mě drtila s takovou silou, že to zanechávalo modřiny. Trochu jsem zakňučela.

„Poslouchej mě,“ vyštěkl. „Zdá se, že o vlkodlačí kultuře moc nevíš. Pravděpodobně proto, že na tobě nikomu nezáleželo natolik, aby tě to naučil—“ Jeho rty se zkroutily do sadistického úsměvu. „—ale nacházíš se v přítomnosti budoucího krále. Požadujeme respekt. Možná, kdybys nám ho projevila, nechali bychom tě odejít jen s varováním.“

Trhla jsem s sebou dozadu, ale on se nepohnul ani o píď. Zvedla jsem obočí. „A jak bys chtěl, abych to udělala?“

„Kleknout,“ odplivl si.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všichni se dívali. Celá škola by věděla, jaká jsem poslušná děvka, kdybych se tomuhle idiotovi nepostavila. Nechala bych si po sobě šlapat do konce svého pobytu tady. Musela jsem si postavit hlavu a uplatnit svou dominanci hned teď.

„Ne,“ vyštěkla jsem.

Jeho oči byly taky zlaté, ale tmavší, vzteklejší než Maximusovy. „Kdo si myslíš, že jsi? Nějaká princezna?“

No, očividně ano, řekla má hlava.

Nepomáháš...

„Nebudu to trpět tyranům,“ ušklíbla jsem se na něj. „Což ty očividně jsi. Takže mě pusť a dej mi pokoj.“

Kairos na mě chvíli upřeně zíral a nozdry se mu rozšiřovaly. Celá tvář se mu třásla vztekem. Byla to škoda, kdyby nebyl tak vzteklý, možná by byl pohledný. Nakonec mou paži pustil a odstrčil mě.

„Oof,“ hekla jsem, když jsem přistála přímo na Lorenině hrudníku. Kairos se na mě stále mračil, než se otočil k davu. Jeho zvrácený úsměv byl zpět.

„Máme náš první lov!“ oznámil. Dav začal hulákat a pískat a já cítila, jak se mi hruď svírá panikou tak hlubokou, že se mi třásly kosti. „Ten, kdo ji jako první donutí se podřídit, vyhrává,“ pokračoval. Pak se znovu podíval na mě. „Body navíc, pokud ji při tom složíte.“

Vyvalila jsem na něj oči a pak se ohlédla zpět na dav v jídelně. Všichni vyskočili na nohy a pomalu se ke mně plížili. Někteří vrčeli a jiní čichali do vzduchu ve snaze zachytit můj pach.

„Zoro,“ zašeptala Loren za mnou. „Musíš utéct.“

„To nemá cenu,“ opáčila jsem. „Jako lidi jsou rychlejší než já a jako vlci ještě víc.“

„Prostě se sakra snaž!“ Loren mě strčila směrem ke dveřím jídelny. Trochu jsem zavrávorala a slyšela, jak se mi Kairos směje. Pomalu jsem couvala ke dveřím a oči nespouštěla z lidí přede mnou. Plížili se blíž a blíž. Moje ruka narazila na kovovou kliku dveří, tak jsem za ni prudce zatáhla a rozběhla se tryskem pryč.

Nohy jsem měla pořád úplně zničené z ranního běhu. Cítila jsem, jak každý sval v nich protestuje, když jsem vyrazila v plné rychlosti. Neměla jsem tušení, kam běžím, ale dál jsem utíkala, zatímco se za mnou ozývalo vytí. Nemohla jsem se zastavit, abych se podívala, jak moc jsou mi v patách, a riskovat zpomalení.

Tlačila jsem se kupředu a kupředu, plíce a stehna mi hořely, dokud se přede mnou neobjevilo něco obrovského, co mě donutilo zadrhnout se a zastavit. Masivní vlk se zářivě fialovýma očima a šedou srstí mi zablokoval cestu. Chňapl čelistmi a já se otočila jiným směrem.

Běžela jsem dál, dokud mi cestu nezkřížil další vlk, tentokrát kaštanově hnědý se zlatýma očima. Znovu jsem se otočila a rozběhla se směrem k budově. Třetí vlk mi odřízl vstup, a já uhnula, abych běžela do zadní uličky. Srdce mi bušilo tak, že mi chtělo vyskočit z hrudi.

Konečně jsem zahnula za roh a čekala, že najdu únikovou cestu, ale narazila jsem na slepou uličku, na plot, který byl vysoký jako dvě já postavené na sebe.

„Do prdele!“ zakřičela jsem. Vytí a vrčení se blížilo. Otočila jsem se a zjistila, že přede mnou stojí čtyři vlci s naježenou srstí a vyceněnými zuby. Vepředu byla obrovská blonďatá vlčice a pochodovala sem a tam.

„Podřiď se!“ štěkla. Znělo to, jako by mi mluvila přímo v hlavě. Její slova se odrážela od vnitřních stěn mé lebky. Byla jsem šokovaná. Ti vlci uměli mluvit?

„Nebo co? Sežerete mě?“ řekla jsem. Snažila jsem se dát najevo co nejméně strachu, přestože jsem se třásla do morku kostí. „Jestli si Kairos chce hrát na tuhle hru, skončí to, až se rozhodnu já.“

Blonďaté vlčici se čumák stáhl do úšklebku. „Hodně štěstí.“

A pak vyrazili na zteč. Okamžitě jsem začala rozdávat kopy a rány, abych je odrazila. Prsty se mi zaryly do stran plotu a odtáhla jsem se od jejich čumáků. Chňapli pod mýma nohama a pak se začali stavět na zadní. Využila jsem toho jako šance a přehoupla se nohama na vrcholek hlavy té šedé vlčice.

Zakňourala pod náporem plné váhy mého těla na její hlavě. Odrazila jsem se a vymrštila se vzhůru k nebi. Trochu jsem zaplácala rukama, než jsem se chytila vršku plotu a přehoupla se přes něj. Dopadla jsem na zem na druhou stranu, zatímco ti vlci nepřestávali vrčet.

Zadek jsem měla jako obitý, a tak jsem se belhala zpět na nohy. Snažila jsem se znovu rozeběhnout do plného sprintu, ale vypadalo to spíš jako kulhající klus.

„JDĚTE DO HAJZLU, SVINĚ!“ zařvala jsem přes rameno.

Vytrhla jsem se z uličky a uslyšela další vlčí vytí. Do prdele, mohli spolu nějak komunikovat, že jsem unikla? Nedovolila jsem si o tom přemýšlet moc dlouho. Soustředila jsem se na to, abych našla místo, kde bych se schovala. Utíkala jsem dál, když jsem ucítila, jak do mě narazila síla.

Můj svět se převrátil na stranu a konečně jsem si uvědomila, že tohle je možná můj konec.

Několikrát jsem zamrkala, abych z vidění dostala rozmazané skvrny. Hlava mi třeštila, jako by mě přejel autobus. Zapotácela jsem se na nohy. Kolem zápěstí se mi obtočila ruka. Zkusila jsem se z ní vymanit a vzhlédla k člověku, ke kterému patřila.

Samozřejmě to byl Maximus.

„Nech mě jít,“ zasyčela jsem.

„No tak, ty malý člověče,“ dobíral si mě. „Prostě to vzdej. Podřiď se a uznej, že na týhle škole nejsi vůbec nic.“