Cukla jsem paží. „Fakt mě hrozně mrzí, že jsem tě zřídila hořčicí,“ cukla jsem znovu. Ani jsem se nehnula. „Ale tahle pitomá vražedná hra už je trochu moc!“ Ještě jedno škubnutí a zápěstí mi vyklouzlo z jeho sevření.

Znovu jsem se rozběhla a říkala si, jak dlouho asi vydržím, než mě zase chytí. Nohy zabíraly a zabíraly, ale docházel mi dech. Vytí a vrčení nabíralo na síle. Vtom se ale chaosem rozlehl chladný hlas.

„Dost.“

Všichni vlci se zastavili. Někteří kňučeli bolestí, jiní ještě pořád cvakali čelistmi. Ten hlas mi v hlavě zazněl tak silně, že mě srazil na kolena a donutil mě přitisknout si dlaně na uši. Zvonění v hlavě ustalo a já vzhlédla.

Přes hřiště kráčel muž v elegantním kaštanovém hábitu. Látka se nad trávou vlnila, jako by se vznášel. Vlasy měl dlouhé, vlnité a zastrčené za ušima. Jeho oči byly tak světlé, že vypadaly spíš bíle než žlutě. Cítila jsem sílu, která z něj vyzařovala. Byla to ta samá síla, která ve vlnách sálala z mé matky.

Byl to skutečný alfa. Nejen dědic jako zbytek lidí na téhle škole.

Jeden z vlků vedle mě se proměnil zpět do lidské podoby. Stál vzpřímeně, ale ruce se mu třásly. „Profesore Lunerly,“ začal. „Jen jsme se účastnili letošního lovu. Je to tradice—“

„Nevykládejte mi tu o tradici,“ přerušil ho muž v hábitu. Jeho hlas zněl mým uším jako samet. „I já jsem studoval na Alfa akademii.“ Pohlédl na mě.

„Co jsem ale nedělal,“ dodal, „bylo vození se po bezvlčích.“

„Ale ona byla ta nejslabší!“ zaprotestoval další z vlků proměněných v lidi. „A Kairos—“

„Panu Moonraiserovi bude letošní lov vykompenzován,“ řekl profesor. „Ale vy ostatní jste propuštěni na odpolední vyučování.“

Několik vlků se ještě pokusilo protestovat, ale nakonec to vzdali, když viděli, jak se ústa profesora Lunerlyho stáhla do úzké linky. Jeden po druhém se proměnili zpět do vlčí podoby a rozeběhli se napříč kampusem. Když všichni zmizeli, vzhlédla jsem ke svému zachránci.

Nemohl být o moc starší než já, ale působil tak. Držení jeho těla přesně odpovídalo tomu, jak se prezentuje někdo velmi starý a mocný. Bylo to přesně to královské chování, které jsem vnímala, když jsem pobývala na hradě.

„Děkuji,“ hlesla jsem tiše.

Muž to sotva vzal na vědomí. Místo toho se otočil na patě a rozešel se směrem k přijímací budově. Jen jednou se zastavil, aby zkontroloval, jestli jdu za ním, a pak na mě mávl, abych pokračovala. Vykročila jsem přes trávník, abych s ním udržela krok.

Vyšli jsme po schodech a vešli do budovy. Profesor Lunerly mě vedl temnými dubovými chodbami až do jedné místnosti. Na dveřích stálo kudrnatým písmem slovo „ŘEDITEL“. Ukázal na židli před stolem, na kterou jsem se posadila. Sám usedl na místo za stolem a jemně ke mně posunul starý telefon s rotačním číselníkem.

„Pro vás,“ řekl.

Zamračila jsem se, ale zvedla jsem sluchátko telefonu a přiložila si ho k uchu.

„Haló?“

„Zoro!“

Byla to Victoria. Skvělý. Přesně to, co jsem po celodenním boji o život potřebovala.

„Vikt — eh — Vaše Výsosti,“ opravila jsem se, když jsem zachytila pohled profesora Lunerlyho.

„Nemusíš se obtěžovat s takovými formalitami,“ řekla Victoria. „Valentin je rodinný přítel.“

Zvedla jsem oči k profesoru Lunerlymu. Ústa měl stále stažená do úzké linky. Vypadal nepřátelsky. Vypadal stroze.

„Jasně,“ protáhla jsem do sluchátka.

„Tak jaký byl tvůj první den?“ zeptala se Victoria.

„Ehm, no,“ přejela jsem si rukou po tváři. „Nezvládla jsem běh. Uniklo mi to asi o čtvrt míle. Pak jsem na jednoho studenta vyklopila sendvič. Což odstartovalo lov, kde mě začala nahánět smečka naštvaných vlků a snažila se mě zabít. A pak to profesor Lunerly ukončil a přivedl mě sem.“

Polohlasně jsem se zasmála. „Takže docela rušno.“

„Moji bohové,“ zasmála se Victoria se mnou. „Ty jsi rozhodně moje dcera. Způsobit takový rozruch hned první den!“

„Jsem si jistá, že ten tvůj rozruch byl mnohem pozitivnější než ten můj,“ zabručela jsem.

„No, jistě, to ano,“ odvětila Victoria. „Princezna dědička začínala své vzdělávání. Na jiné škole než její matka! Vysoce skandální.“

Zamručela jsem na souhlas. Nebyla jsem si jistá, co po mně chce slyšet. Chvíli jsme obě mlčely, než si Victoria povzdechla.

„Už jsi potkala některého z kandidátů na snoubence?“

Odkfrkla jsem si. „Bohužel.“

„Bohužel!?“ zarazila se Victoria. „Ach nebesa, ten sendvič.“

„Ten sendvič,“ zopakovala jsem. „I když myslím, že byl Maximus víc naštvaný, že jsem ho řízla, než že jsem ho zřídila hořčicí.“

„Tys ho řízla?!“ Ještě nikdy jsem neslyšela Victorii takhle překvapenou. „Nebesa na zemi! Co tě to proboha napadlo!“

„Choval se jako kretén!“ vyštěkla jsem. „Zadupával mě do země během Základů. Říkal mi, že jsem k ničemu! Používal to, že jsem bezvlčí, jako urážku!“

Victoria si povzdechla. „Nic z toho by se nestalo, kdyby sis vybrala nápadníka.“

„No, jsem ráda, že jsem to neudělala!“ odsekla jsem. „Všichni jsou to naprostí hajzlové, co si myslí, že se svět točí jenom kolem nich.“

„A to by se taky měl!“ zvýšila Victoria hlas. Zaskočilo mě to. Nikdy na mě nebyla tak ostrá. Musela si to uvědomit, protože si znovu zhluboka povzdechla. „Musíš se toho ještě tolik naučit, Zoro. Alfy z Vysokých smeček jsou vysoce respektovaní. Smečky Wolfhamů a Moonraiserů patří k těmto Vysokým smečkám. Už jen jejich jména vyžadují, aby jim lidé padali k nohám.“

„To je tak pitomý!“ ohradila jsem se. „Takže bych si měla změnit příjmení na Luna a začít se s lidmi prát?!“

Victoria se odmlčela. Nesnášela jsem, že jsem přesně věděla, co se chystá říct.

„Mohla bys,“ pronesla jemně. „Značně by ti to usnadnilo studium. Lidé by ti padali k nohám, místo aby tě naháněli.“ Znovu se odmlčela a znovu si povzdechla.

„Ale než odhalíš svou totožnost, musíš si vybrat jednoho z nápadníků. Pro svou vlastní bezpečnost.“

„Bezpečnost?“ odfrkla jsem si. „Protože co? Lidi se mi budou snažit dostat do kalhot, aby se dostali na trůn, když nebudu ‚zadaná‘?“

„Přesně tak,“ řekla Victoria. Myslela to naprosto smrtelně vážně. Já si naopak dělala srandu. Další povzdech. „Slibuji ti, že všichni tři muži, které jsem vybrala, jsou cenní a čestní kandidáti.“

„Cenní a čestní, leda tak hovno!“ vypálila jsem. Profesor Lunerly vykulil oči. „Jsou arogantní a namyšlení. Nepotřebuju je pro ‚bezpečnost‘ a odmaturuju z týhle pitomý školy i bez jména Luna.“

S těmi slovy jsem zavěsila. Vzhlédla jsem k profesoru Lunerlymu. Jedno obočí měl zvědavě zdvižené.

„Mluvíte takhle se svou matkou vždycky?“

Odfrkla jsem si a svezla se na židli. „Nechala mě hnít osmnáct let v sirotčinci. Victoria si to zaslouží.“

Profesor si zamručel a pak se sám opřel ve svém křesle. Zamyšleně si přiložil prsty ke rtům. Měl je dlouhé a elegantní, stejně jako svůj obličej.

„Vaše matka mě požádala, abych na vás dohlédl,“ řekl. „Proto jsem dnes zasáhl. Vzhledem k vaší povaze, mohu předpokládat, že to budu muset dělat často?“

„Pokud mi dají všichni ostatní pokoj, tak nebudete muset,“ odsekla jsem.

„Takže ano?“

Protočila jsem panenky. „Pravděpodobně.“

Profesor Lunerly si znovu zamručel. Začínalo mi to lézt na nervy. Ti pitomí lidé a jejich neverbální komentáře.

Vstal od stolu a pokynul ke dveřím. Následovala jsem ho a chystala se otevřít, když vtom je jeho ruka přitiskla zpět a zavřela. Stál jen pár centimetrů ode mě a shlížel na mě.

V jeho jinak bíložlutých očích jsem zachytila několik zlatých skvrnek. Vypadaly jako malé pihy na duhovkách. Byly naprosto úchvatné. Oči mu lemovaly dlouhé, hnědé řasy, které se mu třepotaly o tváře. Cítila jsem, jak se do jeho pohledu úplně nořím.

„Snažte se držet hlavu dole,“ řekl mi tiše. „Pro dobro nás obou.“

„Nemůžu nic slíbit,“ odvětila jsem a stále mu hleděla přímo do očí. „Zdá se, že potíže si mě vždycky najdou.“

„To zřejmě ano,“ zapřemýšlel profesor. Pootevřel dveře a popohnal mě ven. Stále ze mě nespouštěl oči. „Princezno.“

„Profesore,“ odvětila jsem.

„Princezno?“ ozval se nějaký hlas.

Prudce jsem zvedla hlavu a spatřila Maxima, jak se nedbale opírá o zeď přede mnou. Byla jsem přistižena.