Simon balancoval s hromadou tašek, ale podařilo se mu uvolnit si jednu ruku, aby Nině pohladil čelo. „Horečka je pryč,“ řekl.

Nina slabě přikývla, pořád se cítila trochu mimo.

Simon za sebou zavřel dveře a z hlasu mu čišela upřímná starost. „Proč působíš tak nepřítomně? To ti ta horečka usmažila mozek, nebo co?“

Ninina tvář ztvrdla. ‚Páni, ten si s tím servítky nebere,‘ pomyslela si.

Simon měl na sobě tmavě modrou teplákovku. Jeho široká ramena a štíhlý pas působily v jejím malém bytě obrovitě a černé kapsáče jen dokreslovaly jeho pevnou stavbu těla.

„Pojď. Dáme si jídlo,“ řekl Simon, položil donesené jídlo a pak na stůl hodil velký sáček s dobrotami.

Nina, po celém dni bez jídla vyhladovělá k smrti, popadla vidličku a pustila se do toho, jako by nejedla celé týdny.

Simon ji sledoval, jak do sebe hází jídlo, a v očích mu kmitl pocit viny. „Promiň. Měl jsem se o tebe víc starat.“

Byl to už měsíc, co Simon zjistil, že Nina je jeho skutečná sestra, ale dosud se jí neozval.

Claire, dívka, kterou Simon od dětství vychovával, jím vždycky opovrhovala, že nevydělává dost peněz. Skoro spolu nemluvili, pokud nešlo o peníze – posílání kapesného nebo žehlení jejích přečerpaných kreditek.

Nina si užívala dvaadvacet let života u bohaté rodiny Summerových. Simon si vždycky lámal hlavu, jestli bude stejná jako Claire a bude s ním jako se švorcovým bráchou jednat jako s onucí.

Když se Claire omylem prořekla, Simon se dozvěděl, že Ninu z rodiny Summerových vykopli.

Nina vzhlédla, překvapená jeho zaváháním s omluvou. Po chvíli ticha řekla: „Simone, neomlouvej se. Teprve jsme se pořádně poznali; vždyť se sotva známe. Kromě toho máš svých starostí dost.“

Simon vydechl vzduch, o kterém si ani neuvědomil, že ho zadržuje. Aspoň že Nině nevadila jeho přítomnost. „Tak fajn, jdeme jíst.“

Jedli potichu, atmosféra byla těžká a rozpačitá.

Pak se Simon pustil do práce. Zručnými pohyby sbalil Ninin rozházený kufr, popadl hadr a začal drhnout každý povrch, dokud nebylo všechno úplně bez poskvrnky. Než dojedli, stísněný byt působil jako zbrusu nový.

Ninu docela ohromilo, jaký je Simon profík na úklid. Uvědomila si, že po smrti rodičů vychovával Claire sám, hnal se za stipendií a brigádami. Není divu, že se stal tím starším bráchou pro všechno.

Když Nina dojedla, Simon rychle sklidil ze stolu a položil jí k posteli nějakou věc.

Nina zamrkala. „Na co to je?“

Simon se tvářil vážně. „Je to elektrickej poháněč na dobytek, ten typ, co používají chlapi ve městě na nahánění prasat. Věř mi; je to perfektní na sebeobranu a je to naprosto legální.“

Nina se neubránila pobavenému ufrknutí. „Jenom ty jsi mohl přijít s něčím takovým,“ usmála se od ucha k uchu.

Simon čekal, že Nina bude nad věcmi z venkova obracet oči v sloup, ale překvapivě to vzala, jako by o nic nešlo.

Ten malý okamžik opravdu pomohl prolomit ledy. Nebyli si zrovna blízcí, ale napětí začalo povolovat.

Simon otevřel láhev mléka a položil ji před ni. „Nino, popiš mi, jak jsi přesně narazila na Felixe,“ požádal ji.

Nina si dopřála chvilku na uspořádání myšlenek. „Včera večer jsem šla dolů s košem a minula jsem jednoho chlapa. Něco na něm nehrálo. Vypadal úplně jako Felix z těch pátracích plakátů.

„Pak jsem si vzpomněla, že před pár dny v noci, když jsem zavírala sítě do oken, jsem zahlídla někoho stát dole a zírat přímo na mě.“

Simon udržoval oční kontakt a všiml si, jak jí oči krátce kmitly doprava – klasický znak, že si možná trochu vymýšlí. Ale nic neřekl.

Nina vypadala vyděšeně a Simon usoudil, že nezáleží na tom, jestli je příběh napůl pravda nebo ne. Umanul si, že tu zůstane a postará se o její bezpečí.

Protože nemohla za žádnou cenu přiznat, že veverkám vlastně rozuměla, Nina zaimprovizovala. „Jde o ten krok – byl stejný. Myslím, že mě posledních pár dní sleduje,“ řekla a vrhla na Simona nervózní pohled s nadějí, že jí to spolkne.

Simon zaváhal, pak si u dveří shodil bundu a svalil se na podlahu. „Klid. Dneska v noci budu hlídat. Jdi se vyspat.“

Nina se pokusila protestovat, ale včas se zarazila. Stejně se tu vlastně neměl kde uložit.

Když Simon spatřil její provinilý výraz, jemně se usmál: „O mě si nedělej starosti. Já spát nehodlám.“

Poté, co dopsala životopis a chvíli projížděla pracovní portály, Nina ucítila, jak jí těžknou víčka. Umyla se a vlezla si do postele. Simon ji pečlivě přikryl a pak jí rozmíchal lék na nachlazení.

Už několik dní se pořádně nevyspala, takže po podání léků rychle upadla do hlubokého, klidného spánku.

Simon zhasl světlo a tiše se usadil u dveří, odhodlaný hlídat ji po celou noc.

Hluboko po půlnoci vyskočil na parapet Coco a malými tlapkami škrábal do síťky. „Nino, ten chlap je zpátky. Jde po schodech nahoru.“

Nina vystřelila v posteli do sedu a po zádech jí přeběhl mráz. Její oči se střetly se Simonovým znepokojeným pohledem přes celou místnost.

Určitě si veverky všiml taky.

Nina mlčela a rychle Simonovi napsala zprávu: [Krmím tu veverku od tý doby, co jsem se nastěhovala. Je strašně chytrá. Jestli takhle škrábe na okno, určitě se něco děje. Ten vrah by mohl být nahoře.]

Simon si zprávu přečetl a nezaváhal. Bezhlesně vklouzl za dveře a odepsal: [Drž se toho poháněče a buď ve střehu. Mám to pod kontrolou.]

Schoval telefon. Měsíční svit zachytil chladný záblesk pout na jeho opasku.

Nina se přikrčila na kraji postele, svírala elektrický poháněč, až jí zbělely klouby. V pokoji bylo takové ticho, že skoro slyšela tlukot vlastního srdce.

Minuty se vlekly a připadaly jí jako věčnost. Pak se od zámku ozval slabý zvuk; někdo do něj strkal paklíč.

Nina ztuhla.

Cvaknutí a zámek povolil. Dovnitř proklouzl stín.

Simon se pohnul rychlostí blesku. Jediným plynulým pohybem popadl vetřelcovu ruku, zkroutil mu ji za záda a zacvakl pouta.

Bylo to jak kousek vystřižený z filmu. Nina oněměla úžasem; Simon byl prostě machr.

„Nino, rozsviť,“ řekl Simon a držel chlapa na místě.

Nina cvakla vypínačem a zalila místnost světlem.

Simon muži strhl masku a čepici.

Světlo mu dopadlo na tvář – bledá kůže, kulatý nos a tmavé mateřské znaménko na levém ušním lalůčku. Jeho ostré, jestřábí oči byly rozšířené šokem. Byl to Felix. Ten nechvalně známý uprchlík z pátraček.

Poháněč s rachotem dopadl na zem, zatímco Nina třeštila oči na chlapa na zemi. Točila se jí hlava. „Ty kráso, 200 papírů! Simone, právě jsme shrábli 200 tisíc. Budeme boháči.“

Všechen strach se vytratil, utopen v nadšení.

I když Nina vyrůstala u Summerových, Charles ji s penězi držel hodně zkrátka, bál se, že by se utrhla ze řetězu, kdyby měla hotovost. Všechny útraty padly na doučování a biflování.

Protrpěla si všechen ten tlak, ale nikdy neměla možnost ochutnat výhody jejich bohatství.

A když ji vyhodili, rodina Summerových jí dokonce ani nezaplatila za výzkum vakcíny, na kterém pracovala. Teď byla v podstatě na mizině.

Nina slyšela, že za dopadení uprchlíka se dá získat metál. Byla naprosto v rauši. „Simone, znamená to, že se konečně dočkáš toho velkýho povýšení a pořádně tučnýho přidání?“