Simon byl v šoku. Zastavil se jen proto, aby zkontroloval Ninin zdravotní stav, ale nějakým zázrakem nakonec chytil hledaného zločince, aniž by se o to byť jen pokusil. Vypadalo to, jako by se Felix naservíroval sám na stříbrném podnose.

Felix ležel rozvalený na zemi a cenil zuby. „Tak vy jste jen čekali, až se objevím, co?“ zamumlal frustrovaně, odmítaje to vzdát. „Jak jste mě vůbec našli?“

Nina se s Veverčími bráchy u okna podělila o dobrůtky, co Simon přinesl. „Dobře ti tak; boží mlýny melou,“ odvětila chladně.

Když Felix viděl, že mu Nina nedá žádnou odpověď, odfrkl si a potichu procedil nadávky.

Nina si ho nevšímala. S jejím drsným bráchou Simonem za zády se nebála ničeho. Pro ni tenhle takzvaně špičkový kriminálník na podlaze vypadal spíš jako tučná odměna.

„Tak co s ním teď provedeme?“ zeptala se Nina nedočkavě a v očích jí doslova blikaly znaky dolaru. „Kdy dostaneme tu odměnu?“

Simon se usmál na svou sestřičku, která měla oči jen pro peníze: „Nejdřív musím zavolat šéfovi.“

Simon vytáhl telefon a řekl: „Kriminálníky, jako je Felix, musíme předat na ředitelství Jelasburské policie. Tenhle případ je pro ně prioritou.“

Ale než Simon stačil zavolat, telefon mu zavibroval. Byl to Larry Cheney, jeho kolega. Larry zněl vystresovaně a zadýchaně. „Simone, kam ses sakra vypařil? Proč ještě nejsi zpátky na stanici?“

„Zástupce náčelníka na tebe konečně vyhrabal nějakou špínu a tentokrát tě v tom nechá vykoupat,“ panikařil Larry. „Prej sis vzal volno bez pořádný omluvy, chce ti strhnout prémie a fláknout ti oficiální důtku, prostě všechno.“

Simon si povzdechl: „Larry, jsem venku ve čtvrti Longridge u nemocný ségry. Teď hned se tam zpátky rozhodně nedostanu.“

Larry zasténal: „Děláš si srandu, ty ses sebral a jel až tam? Jsi v háji, chlape. Zástupce náčelníka tě pořádně sjede.“

Simon lehce pronesl: „Larry, já jsem tady zrovna chytil Felixe.“

Larrymu přeskočil hlas, jak vyštěkl: „Počkat – toho Felixe? Ty jsi jel navštívit nemocnou ségru a nakonec jsi sbalil hledanýho kriminálníka? Jak to ze sebe můžeš jen tak vypustit, jako bys právě zašel pro rohlíky?“

Simon se uculil. „Když už tam zástupce je, mohl bys mu to říct? Ať o tom hodí echo vejš a pošle sem někoho, kdo by si Felixe vyzvedl. Napíšu ti do esemesky adresu.“

Larryho panika okamžitě zmizela. „Simone, ty seš borec. S tvým talentem je úplná ujetost, že tě nechají řešit takový prkotiny tady na zapadákově.

„Tak ty se stavíš doma a cestou sbalíš zločince? Skutečnej talent se prostě nezapře, ať jsi kdekoliv. Tebe čeká velká kariéra, chlape. Ten metál je v podstatě tvůj. Vydrž. Hned tvoje vítězství ohlásím hlavounům.“

Když Nina uslyšela Simonův rozhovor s Larrym, zablýsklo se jí v očích nadšením. „Takže to znamená, že se teď, když jsi chytil hledanýho zločince, můžeš konečně přesunout zpátky do města?“

Právě viděla Simona v akci. Jeho schopnosti dalece přesahovaly pomoc venkovanům s hledáním ztracených krav a slepic tam někde v Horní Dolní.

Simon nad zmínkou o přesunu stěží pohnul brvou. „Zase tak hrr bych nebyl,“ pronesl bezbarvě.

Nina, která u Summerových vyrůstala jako na trní, měla talent na čtení nálad. Okamžitě v Simonově hlase postřehla drobnou změnu. ‚V práci to je zřejmě mnohem komplikovanější, než jsem si myslela,‘ prolétlo jí hlavou.

„No, aspoň dneska shrábneme tu odměnu 200 tisíc,“ řekla Nina vesele a poplácala Simona po zádech.

Simon se usmál: „Jo, ty jsi dneska byla skutečnej tahoun.“

„Ani náhodou.“ Nina luskla prsty. „Všechno to bylo o naší sourozenecký kooperaci. Jsme přece solidní tým, ne?“

Té noci se veškerá rozpačitost mezi znovushledanými sourozenci rozplynula.

Simon nacpal Felixovi do pusy špinavý hadr, aby mu zabránil ublížit si. „Teď už nám zbývá jen počkat, až ústředí někoho pošle.“

*****

Mezitím v sídle Summerových seděl Alex, nejstarší ze sourozenců a speciální konzultant u Jelasburské policie, u Claiřiny postele a loupal jablko.

Při pohledu na Claiřinu nohu v sádře Alexovi zjihl pohled. „Claire, jsi prostě moc mírná. Upřímně, měla jsi na Ninu podat trestní oznámení za to, že ti zkusila ublížit.“

Claiřiny vlasy se za ní rozprostíraly jako jemná gardénie v dešti. Něžně zavrtěla hlavou. „Alexi, nechme toho. Nina je součástí týhle rodiny přes dvacet let. Nechci, aby se věci nějak zkomplikovaly.“

„Jsi zkrátka moc laskavá,“ pronesl Alex a podal jí jablko. „Ne jako Nina. Přísahám, že poslední dobou dělá samý potíže.“

Alex si pomyslel, že si Claire musela hodně vytrpět, aby se z ní stal tak ohleduplný člověk, a to tím spíš, že její adoptivní rodiče zemřeli, když byla ještě mladá.

Claire se na něj zvědavě zadívala. „Copak se s Ninou stalo?“

Alexova tvář potemněla. „Dneska podala na policii falešný hlášení jen proto, aby přitáhla moji pozornost a donutila mě přivést ji zpátky domů. Tvrdila, že má stopu ohledně Felixe, toho hledanýho sériovýho vraha.“

Claire překvapeně zamrkala. „Tohle Nina udělala? Přece ví, kolik úsilí jsi do případu Felix vložil. Jak si může zahrávat s něčím tak vážným?“

Alex se usmál a ocenil její porozumění. „Přesně tak. Ty to chápeš.“

V tu chvíli Alexovi zavibroval telefon. Byl to Grant Cole, vedoucí oddělení kriminálky. „Kapitáne Cole? Copak se děje?“ zeptal se Alex vážným tónem.

Při té zprávě ztuhl. „Počkat – Felix? Chytili ho?“ Vyskočil a zahlásil: „Dobře, hned tam jedu.“

Alex zavěsil, neschopen ovládnout vzrušení. „Claire, toho sériovýho vraha, po kterým jdu půl roku, dneska chytili! Musím tam vyrazit. Ty si odpočiň, jasný? Kdybys něco potřebovala, jen křikni.“

Claire se zářivě usmála: „To je skvělý! Nedělej si o mě starosti. Věděla jsem, že všechny ty probdělý noci, kdy ses prohrabával stopami, se nakonec vyplatí. Zdá se, že dnešek je ten den.“

Se srdcem bušícím jako zvon spěchal Alex na adresu, kterou mu Grant poslal.

*****

Alex zaparkoval před ošuntělou čtvrtí ve vnitřním jádru města a zamračil se na sešlé okolí, zatímco mířil s Grantem do schodů. „To jako tahle díra má bejt Felixův úkryt?“ podivil se.

Grant zavrtěl hlavou. „Kdepak. Felix tu chtěl napadnout jednu místní holku. Její bratr, polda z nějaký venkovský stanice, byl zrovna poblíž a vyřídil Felixe dřív, než stihl něco podniknout.“

„Venkovskej polda?“ odfrkl si Alex s opovržením v očích. „Zní to, jako by měl prostě z pekla štěstí.“

Klábosili během výstupu po schodech, dokud nedorazili k bytu 203 ve druhém patře.