Alaric

Je samá řezná rána a modřina! Kdo by jí, kurva, mohl udělat něco takového a proč mám tu obrovskou potřebu je najít a pomalu a bolestivě s nimi skoncovat? Je to takové drobounké stvořeníčko, hubené a křehké. Něco takového by někomu jako ona dokázal udělat jen ten nejhorší druh tyrana.

„Řekni mi, kdo ti ublížil, zlatíčko.“ Nechci na ni vrčet, ale nemůžu si pomoct.

Nejsem měkkota. Jsem zvyklý, že si umím zjednat respekt, ne se mazlit s malými omegami. Jí to ale zřejmě vůbec nevyvádí z míry, popravdě se zdá, že to naprosto ignoruje.

„Kdo ne?“ pokrčí rameny, jako by se nic nedělo. „Tady jsem ti přinesla něco k jídlu. Není toho moc, ale musíš si udržet sílu.“

Štěbetá, rozbaluje svůj malý uzlíček a nabízí mi ho jako obětní dar. Zdá se, že na ni její zranění vůbec nepůsobí, ačkoliv už od pohledu poznám, že to musí být bolestivé. Vypadá to skoro tak, jako by byla na tenhle druh týrání zvyklá, a to se mi nelíbí. Vůbec se mi to nelíbí.

„Na něco jsem se tě ptal, zlatíčko. Očekávám odpověď.“ Můj tón je pevný, nesnášející odmlouvání, ale daří se mi držet svou auru na uzdě. Nejsem zvyklý na to, aby se mi někdo protivil nebo mě ignoroval.

Povzdechne si, podrážděně, ale smířeně. „Dcera Bety mě nenávidí. Vlastně mě nenávidí úplně všichni, ale ona mnou opovrhuje víc než ti ostatní. Udělala si ze svého života poslání ubližovat mi, když se nikdo nedívá.“

„A její kamarádky se k té zábavě víc než ochotně přidávají. Dnes to bylo prostě jen horší než obvykle. A teď mě nech zkontrolovat tu ošklivou bouli na tvojí hlavě.“

„To počká. Řekni mi, proč tvrdíš, že tě všichni nenávidí.“ Z její zchátralé chatrče a nedostatku jídla ve spíži je jasné, že se o ni smečka dobře nestará. To je neomluvitelné a já chci vědět proč.

„Nemám vlka.“ Když mi odpovídá, odvrátí zrak a tváře jí zrudnou studem. „Jsem pro ně ostuda.“

„Chápu.“ Udržuji si neutrální výraz, ale uvnitř zuřím. Hned v první chvíli, co jsem ji uviděl, jsem věděl, že nemá vlka. Být bez vlka je sice anomálie, ale občas se to stává. Není na tom nic ostudného. Každý správný Alfa by se o všechny členy své smečky staral stejným dílem.

Můj vlk nespokojeně mručí a nutí mě ji utěšit, ale nechci, aby se na mě citově upnula. Ještě jsme si ani neřekli svá jména a tak je to lepší. Nemůžu se tady zdržet dlouho.

„A ta dcera Bety? Co má za problém?“ Naléhám na ni o další informace. Ne z obav o ni, ale proto, že cokoliv, co mi prozradí, by mohlo být užitečné pro mou misi. Alespoň to si nalouvám.

„Nelíbí se jí, že je na mě hodný Alfův syn Cassius. Rozhodla se, že patří jí, a chce, abych se od něj držela dál. Myslí si, že se ho snažím svést nebo tak něco.“

„Což je k smíchu.“ Rozkošně nakrčí nos. „Když jsem s ním, sotva dokážu promluvit. Pokaždé, když je nablízku, se mi úplně zauzluje jazyk, což se sotva dá nazvat svůdným chováním. A on by navíc o někom, jako jsem já, nikdy ani vážně neuvažoval.“

„Hmm,“ zamručím. „Nezdá se, že by ti dělalo problém bavit se se mnou.“

„S tebou se mluví snadno a jsi dobrý posluchač.“ Bez zaváhání pokračuje. „Každopádně Daphne je prvotřídní psychopatka, a já jsem bohužel v její palebné linii.“

„Možná by bylo rozumné se Alfovu synovi vyhýbat, když je to pro ni takový spouštěč.“ Navrhnu jí něco očividného, ale ta malá dračice to nechce slyšet.

„Absolutně ne! Je to jediný člověk v téhle smečce, který ke mně kdy byl laskavý, a já se mu neodměním tím, že se mu budu vyhýbat, jen abych si zachránila vlastní kůži.“ Odsekne mi. „Kromě toho, trávit s ním čas, jakkoliv krátký, je ten nejsvětlejší bod mého dne. A taky se na něj hezky dívá.“

Musím potlačit zavrčení, které mi hrozí uniknout z hrdla, když ta slova pronese. Proč by mě mělo trápit, jestli nemá žádný pud sebezáchovy a plýtvá časem na chlapa jako je Cassius Sloane. Z toho, co o něm vím, pro ni není ani trochu dobrý, ale nepřísluší mi, abych jí to říkal.

„Ach! Hádej co!“ vyhrkne, aniž by čekala, až něco vůbec začnu hádat. „Zítra se koná velká soutěž, která má určit, kdo se stane novou Hlavní omegou pro dům smečky!

„Budu se účastnit! Kdyby mě vybrali, pracovala bych každý den uvnitř místo venku na poli ve spalujícím horku. Ale to nejlepší je, že bych každý den úzce spolupracovala s Cassiem a ujišťovala se, že je všechno přesně podle jeho gusta.

„Trávili bychom spolu spoustu času, vybírali bychom menu pro smečkové večeře a procházeli jeho rozvrh a hlídali bychom, aby měl připravené všechno, co potřebuje na schůzky a tak. Byl by to pro mě splněný sen!“

Tentokrát už mi to zavrčení z hrdla přece jen vyklouzne. Z nějakého důvodu mě pomyšlení na to, že by trávila čas s tím chlapem, neskutečně sere! Vážně potřebuju, aby se mi ty rány brzy zahojily a já mohl jít dál, než se mi tahle malá omega doopravdy dostane pod kůži.

Zlehka sebou trhne, když ten zvuk zaslechne, a já se cítím provinile, že jsem ji vyděsil. „Omlouvám se. Neublížím ti, maličká.“

„Já vím. Já se tě nebojím. Jsi můj kamarád,“ řekne sebevědomě a věnuje mi zářivý úsměv.

Pomůže mi předklonit se a vyčistí mi rány na zádech, její doteky jsou trpělivé a jemné. Všiml jsem si, že si u práce brouká a ten zvuk mě uklidňuje, zatímco se snažím prodýchat tu bolest. Ale něco z toho, co řekla, mi pořád leží v hlavě.

„Jsem rád, že jsem tvůj kamarád, zlatíčko. Ale neměla bys lidem důvěřovat tak snadno. Tak dobře mě neznáš. Kdybych byl někdo jiný, mohla by ses ocitnout ve skutečném nebezpečí. Myslel bych si, že tě to tvoje smečka už dobře naučila.“

„A kdybych se jimi nechala zlomit, kdybych se do sebe uzavřela, podezírala každého, místo abych se snažila vidět v lidech to dobré, nebyl bys dneska naživu.“ Ohradí se a rty se jí zkroutí do vyzývavého úšklebku.

Ačkoliv miluju dobrou výzvu, tuhle poznámku nechám plavat. Mám tu svou práci a hašteření se s prťavou omegou není součástí plánu. Musím soustředit svou energii na léčení, abych se mohl pohnout z místa. Ale když vidím, jak u mého očividného odmítnutí její tvář posmutní, píchne mě malá špetka viny.

Proč mám pocit, že tahle malá nevlčí omega mě jednou přivede do hrobu?