Sage

Kráčím k domu smečky a v mém kroku je cítit pružnost. Dnes je den výběru Hlavní omegy a já mám v plánu přidat své jméno na seznam dřív, než se dnes ráno uzavřou zápisy. Vím, že to můžu vyhrát! Cassius uvidí mou hodnotu, tím jsem si jistá!

Vběhnu do kuchyně, hodím tašku na zem a uvážu si zástěru. Místnost je prázdná, ale pro jistotu nakouknu přes rameno směrem ke dveřím, abych se ujistila, že se nikdo nedívá. Poté, co honem načmárám své jméno na seznam účastníků, si zrovna strkám propisku zpátky do kapsy, když mě zaječení Daphne přiměje málem vyskočit z kůže.

„Co si myslíš, že děláš?“ dožaduje se vysvětlení.

„N-, nic. Jen se připravuju do práce.“ Rychle pohlédnu na hodiny, abych si znovu zkontrolovala čas a ujistila se, že mám stále předstih.

„No, tady tě nepotřebujeme. Najdi si něco na práci venku za domem, kde nebudeš překážet!“

Z kuchyně se vydám cestou na zadní dvorek takřka poskokem. Ráda pracuji na zahradě. Je to tam krásné a klidné. Ale netrvá dlouho a uvědomím si, že to na mě ušili. Problémy na mě čekají hned za zadními dveřmi.

„Kam jdeš, ty špinavá nevlčí děvko?“ Jedna z Daphniných kamarádek do mě šťouchne prstem do hrudi, zatímco houf jejích poskoků za ní potlačuje smích. Pokusím se ji obejít, ale ona můj pohyb zkopíruje a zablokuje mi cestu. „Opravdu sis myslela, že bychom nechali takovou zbytečnou existenci, jako jsi ty, zúčastnit se soutěže o Hlavní omegu? Jaký vtip! Jako by bezcenný kus hovna jako ty mohl být někdy Hlavní cokoliv!“

Silně do mě strčí ramenem a já zavrávorám. Než stihnu udržet rovnováhu, napřáhne se a udeří mě pěstí do nosu. Uslyším odporné křupnutí a hlava se mi z nárazu zatočí, krev mi vyrazí z chřípí a stéká mi po bradě.

Padám dozadu, ztrácím rovnováhu a prásknu hlavou o beton. Ještě než se mi vyjasní zrak, přistane mi další rána do břicha, která mi vyrazí vzduch z plic.

Střídají se a znovu a znovu do mě kopou. Jedna z jejich bot mě zasáhne přímo do žeber a uslyším, jak prasknou, právě ve chvíli, kdy mnou projede bílá, bodavá bolest.

Před očima mi tančí černé skvrny a já se potýkám s udržením vědomí, zatímco lapám po kyslíku. Jejich hlasy jsou tlumené, a jak se můj sluch vytrácí do tunelu, nezůstane nic než blaženě tichá temnota.

„Nedotýkej se mě!“ zaječím, když se najednou proberu a odtáhnu se od chladných rukou, které se mě dotýkají.

„Pšt! Je to v pořádku, zlatíčko. Jsem to jen já.“ Hluboký tenor mého pohledného cizince mě okamžitě uklidní. „Zůstaň v klidu, ať ti můžu dočistit ty rány.“

Jakmile ze mě vyprchá adrenalin vyvolaný strachem, bolest z mých zranění se vrátí s obrovskou silou. Zprudka se nadechnu, jak mi zlomené žebro sešle do boku ohnivý otřes. Ten je rychle vystřídán štípáním toho, co mi právě vtírá do rány nad mým obočím.

„Jak jsem se sem dostala?“ Rozhlédnu se kolem a zjistím, že ležím na lůžku, které si po celý týden zabral sám pro sebe.

„Šel jsem se projít, když jsem uviděl skupinku vlčic, jak přehazuje tvé tělo v bezvědomí přes hranici. Neboj se!“ Zvedne ruku a umlčí mě, když otevřu pusu, abych ho vynadala. „Neviděly mě. Ale naštěstí pro tebe, já viděl je.“

Vyhrne mi tričko a odhalí modřinu nad hrudním košem, která už teď začala černat. Utrhne pruh látky z mého prostěradla a pevně mi jím obváže žebra. Je to k nesnesení, ale když počáteční bolest opadne, cítím, že se mi vlastně dýchá o něco snadněji.

„Ach ne! Výběr Hlavní omegy! Kolik je hodin?“ vyhrknu, když si náhle vzpomenu.

„Vůbec nejsi ve stavu zúčastnit se nějaké ponižující soutěže, aby se ten idiotský Alfa mohl pobavit.“ Zavrčí. „Jestli Alfovo štěně potřebuje na rozhodnutí nějakou okázalou soutěž, místo aby bral v úvahu, jak tvrdě tu každý den dřeš, tak si zaslouží tu bezcennou fiflenu, na kterou mu padne los!“

„Tohle je pro mě důležité. Mohlo by to změnit můj život.“ Našpulím rty. „Respektovali by mě a už bych nebyla jenom vyvrhel smečky.“

Jeho oči změknou, jak naslouchá, a v jeho tváři se usadí pochopení. „Pak by sis radši měla pospíšit.“

Věnuji mu zářivý úsměv, sklouznu z postele a ucuknu před tou silnou bolestí, která mnou vystřelí. Seberu se a vyrazím zpátky do domu smečky tak rychle, jak mi to jen mé poraněné tělo dovolí. Samozřejmě, že jdu pozdě, ale ten výraz ve tváři Daphne, když mě vidí vejít dovnitř, stojí za to.

„Sage! Co se ti proboha stalo?“ vyžaduje si Cassius odpověď. Daphne po mně střelí nepřátelským pohledem, který mi slibuje nekonečnou bolest, jestli se opovážím říct pravdu, ale já nemám v hlavě prostor na to, abych se o ni starala, když na odpověď čeká Cassius.

„Omlouvám se, že jdu pozdě.“ Zahledím se mu do očí a nevěnuji pozornost šepotu kolem mě. „Chtěla jsem se zúčastnit soutěže, ale..., ale měla jsem nehodu.“

Přejde ke mně napříč místností, prohlédne si škody na mé tváři i na končetinách, mlaskne jazykem a zavrtí hlavou.

„Už není dost času, abychom tě nechali projít všemi úkoly, a nebylo by spravedlivé vybrat tě místo těch, které je splnily. Kromě toho se zdáš na tak důležitou pozici až příliš náchylná k nehodám.“ Tvář mi pohasne, jakmile vynese svůj ortel. „Ale...“

Nadzvedne mi bradu, abych se mu musela dívat do očí. „Všiml jsem si tvého talentu v kuchyni, tvé dezerty jsou vynikající. Co bys řekla na to být naší novou hlavní cukrářkou?“

„Opravdu? Děkuji!“ Stoupnu si na špičky a ještě než se stihnu rozmyslet, přitisknu mu pusu na tvář.

Slyším někoho zavrčet, a mé tváře zčervenají studem, ale Cassiův dravý úsměv je zpět. „Nemáš zač, ptáčku.“

Jakmile se mi naskytne příležitost, namířím si to domů, netrpělivá říct tu úžasnou zprávu svému novému kamarádovi. Vrazím do dveří, slova se ze mě sypou a mé vzrušení úplně bublá. Myslela jsem, že ze mě bude mít radost, ale namísto toho mě zpraží zamračením.

„Nepřipadá ti to zvláštní? Proč by Alfův syn udělal něco tak milého pro smečkového vyvrhela?“

Ucuknu před tím ponižujícím tónem v jeho slovech, ale bolest nakonec ignoruji a rozhodnu se, že se za sebe aspoň projednou postavím. „Já mám svou hodnotu! Jen proto, že ty a zbytek téhle smečky ji nevidíte, neznamená to, že on ji nemůže vidět taky!“ odseknu mu povýšeně.

V hrudi se mu ozve frustrované zavrčení. „Jen tě varuju, abys byla opatrná. Alfové jsou známí tím, že omegy využijí a pak je odhodí. Nenech se jeho lichotkami dostat rovnou do jeho postele.“

Pokud byly moje tváře červené dřív, tak teď už jen vzplály! Ale jsem stejně naštvaná jako ponížená. „Možná, že ten, kdo by měl být opatrný, jsi ty! Říkala jsem ti, ať nechodíš venku. Akorát nás oba necháš zabít!“

Otočím se na podpatku a odpochoduji pryč se vší tou spravedlivou nevrlostí, kterou cítím. Namířím si to do jediné místnosti v domě s dveřmi, do koupelny, a třísknu s nimi přesně před jeho hloupým obličejem!