Sage

„Sage! Prosím, vyjdi ven, zlatíčko. Je to důležité!“ uslyším svého hosta přes dveře.

„Nech mě být!“ odseknu.

Jsem na něj stále naštvaná za ty neuctivé komentáře, které předtím pronesl. A to i přesto, že se mi doopravdy podlomí kolena, když slyším, jak mi říká „zlatíčko“. Ale to, jak naznačoval, že bych se nechala Cassiem nebo kterýmkoliv jiným Alfou využívat jako sexuální hračka, už prostě zašlo moc daleko.

Mám možná málo zkušeností, ale čtu romantické romány. Vím, co je to „děvkař“, a to Cassius není. Naznačovat, že jsem příliš hloupá na to, abych poznala rozdíl, je prostě urážlivé!

„Prosím!“ Teď už škrábe na dveře a jeho hlas je o poznání blíž, tón jeho hlasu prosebný. „Omlouvám se, že jsem se dotkl tvých citů. Nebyl to můj úmysl. Ale vážně si musíme promluvit.“

Pootevřu dveře, vykouknu malou mezerou a uvidím ho hned z druhé strany. Pozoruje mě těma svýma ocelově šedýma očima, ve kterých víří nečitelné emoce. Krátce a trhaně popadám dech. Proč je mi z takové blízkosti k tomuhle muži tak... horko? Musím potlačit nutkání se ovívat.

„Tady jsi, zlatíčko.“ Zamumlá hlubokým a dunivým hlasem a já to cítím až v hloubi duše. Ale jeho další slova v momentě uhasí onen probouzející se oheň. „Myslím, že máme problém.

„Venku jsem zaslechl hluk, tak jsem se podíval z okna. Viděl jsem jí jen na záda, ale do lesa utíkala jakási žena s dlouhými černými vlasy. Myslím, že nás dost možná slyšela se bavit, nebo mě dokonce i viděla. Mohu se plést, ale její oblečení bylo mnohem hezčí než cokoliv, co nosí zdejší vlci z okolí. Nenapadá mě jediný důvod, proč by se sem někdo z vnitřního kruhu odvážil jít tak daleko, ledaže by hledal něco konkrétního.“

„Ach ne! Jestli to někomu řekne, tak si pro nás přijdou. Tady tě přece nemůže nikdo najít!“ Přecházím po místnosti a můj hlas při mluvení postupně nabírá na síle. „Co budeme dělat?“

„Běž zpátky do domu smečky a předstírej, jako by se nic nestalo. Prostě jdi zpátky do práce, jako bys šla normálně.“ Navrhne mi. „O mě se neboj, o sebe se dokážu postarat.“

„Dobře! Hned půjdu!“ odpovím a už mířím ke dveřím.

On mě ale chytne za zápěstí a vtáhne zpátky tak silně, že do něj narazím a odrazím se mu od hrudi. „Dávej na sebe pozor, zlatíčko,“ varuje mě a s pohledem upřeným do mých očí políbí hřbet mé ruky.

Zdá se, že se náhle vrátí k sobě; mou ruku upustí, jako by se popálil. Nemám ale čas přemýšlet o tom, proč to tak asi bylo, a vyběhnu ven ze dveří, abych zahájila svou misi.

Jsem skoro u domu smečky, když se všude kolem rozezní sirény. Uniformované stráže vtrhnou na nádvoří a všude se rozprostřou. Skrčím se za strom, abych mohla poslouchat, jak vrčí své povely.

„Odpadlíci narušili hranici! Chci, aby byli všichni v pohotovosti. Pokuste se je dostat živé!“

V panice se prudce otočím a běžím zpátky směrem, ze kterého jsem přišla; cestou se přitom vyhýbám strážím, které se zdají být zkrátka všude. Lidé se s připravenými zbraněmi hrnou ven ze svých domovů a celá smečka je tak v nejvyšší pohotovosti. Celé tělo mě bolí a já lapám po dechu, i přesto se ale nezastavuji.

Nemůžu je nechat chytit mého nového přítele. Kvůli nám oběma.

Alaric

„Co se děje?“ vyskočím na nohy, když má malá zachránkyně vrazí do dveří.

Některé její rány krvácejí a stroupky se rozevřely. Sotva se začala hojit a očividně to přehnala až za hranice, které její poraněné tělo ještě dokázalo zvládnout.

„Odpadlíci!“ Vyhrkne mezi přerývanými nádechy. „Narušili hranici. Stráže pročesávají každý centimetr území Blackthornů a loví vetřelce. Musíš jít dřív, než tě tady najdou!

„Prosím tě! Pokud tě tady najdou, zabijou tě. Zemřela bych, kdyby se ti něco stalo. Jsi můj první opravdový kamarád a já tě nesmím ztratit!“

Vrhne se mi do náruče a já ji neohrabaně hladím po zádech a snažím se ji uklidnit, jak nejlépe dokážu. Ani v nejmenším se nebojím toho, o co by se mohla pokusit Alfa této smečky nebo jeho stráže. Ale zároveň ještě nejsem připravený odhalit, kdo vlastně jsem nebo proč jsem tady, takže je lepší odejít dřív, než se to stane nezbytným.

Z nějakého důvodu se mi ale představa, že bych ji tu nechal, nezamlouvá. Alfa by se měl starat o svou smečku, a to bez ohledu na to, kdo to je. A tenhle Alfa v tomhle ohledu zjevně odvádí úplně mizernou práci.

Lne ke mně, a tak ji pevněji obejmu a dávám si při tom pozor, abych jí nerozdrtil už tak zlomená žebra v naději, že to pro ni bude natolik uklidňující, aby mě dokázala pustit. Místo toho se však její drobné pěstičky zaboří do mé košile a ona mi vzlyká do hrudi. Roztaví to led kolem mého chladného, kamenného srdce alespoň o malý kousíček.

Nechápu, proč mě to k ní tak táhne, proč zdráhám odejít, ale vím, že musím. „Budeš v pořádku, zlatíčko,“ ujišťuju ji. „Dávej si pozor. Opatruj se, ano?“

„Budu se snažit,“ souhlasí a s odtažením mi věnuje nesmělý úsměv. Chřípí se jí vzápětí rozšíří a její úsměv vybledne, „Cítíš to? Co to je? Voní to skoro... elektricky, jako elektřina ve vzduchu před bouřkou.“

Do prdele! Ani jsem si neuvědomil, že jsem nechal svou auru uniknout, dokud její oči nezesklovatěly a její výraz nepůsobil trochu omámeně. Na takhle mladou omegu to musí být hrozně zničující pocit, obzvláště na tu bez vlka. Raději tu auru zase stáhnu k sobě, než bude úplně zahlcená.

Pustím ji a o krok odstoupím. Nevím, proč jsem nad tím ztratil kontrolu, ale nemůžu riskovat, že se to bude opakovat. „Nic necítím,“ zalžu a pak ji posílám pryč. „Radši už bys měla jít, zpátky do domu smečky, tam, kde je to bezpečné. Pokud se v těchhle lesích potulují odpadlíci, neměla bys tady venku být sama.“

Na chvíli zaváhá a pak mi s pomalým přikývnutím dá zapravdu. Stojím tam a pozoruji, jak odchází, přičemž přemýšlím, co to je na té drobounké dívce s jemnými rysy a zvláštníma fialovýma očima, že mě to tak táhne právě k ní. Své emoce držím pevně pod zámkem. Nikdy nad sebou neztrácím kontrolu, ale s ní se mi to dnes stalo.

Odvrhnu obavy, které tyhle myšlenky přinášejí, a zamířím zpátky dovnitř. Nakonec na tom přece vůbec nezáleží. Stejně ji už pravděpodobně nikdy neuvidím. Popadnu zbytky své rozedrané bundy a vydám se zpět přes hranice území Blackthornů směrem k domovu.