Vydala jsem se na dlouhou cestu z altánu do strýcovy pracovny. Během let jsem se pomalu naučila nazpaměť celý dům a všechny jeho spletité chodby.

Jako dítě jsem se často kradla do pracovny svého strýce nebo otce, abych si poslechla některé z jejich schůzek. I když jsem většině jejich rozhovorů nerozuměla, připadala jsem si díky tomu jako špion.

Několikrát jsem zaklepala na velké dubové dveře a čekala. Po chvíli se rozletěly a někdo vyšel ven. Zvláštně vyhlížející muž s ještě zvláštnějším výrazem ve tváři.

„Princezno Arabello.“ Muž přikývl a já se na něj zvědavě podívala. Jeho světle modré oči pomalu bloudily po mé tváři a já si připadala jako exponát na výstavě. V jeho pohledu bylo něco, co mě znervózňovalo.

Měl světlé vlasy, které mu spadaly na jednu stranu hlavy. Stejně zbarvený plnovous mu sahal až k ohryzku. Nevzpomínala jsem si, že bych ho někdy předtím potkala.

„Dobrý den, pane.“ Kývla jsem hlavou a věnovala mu malý úsměv. Vždycky mi říkali, abych se k cizím lidem chovala, jako by to byla šlechta, a vždycky udělala dobrý první dojem.

Přikývl, otočil se a kráčel chodbou, ze které jsem právě přišla. Strýc vystrčil hlavu ze své pracovny a usmál se na mě, ale vypadalo to nuceně.

„Volal jsi mě?“ Ušklíbla jsem se a vešla do jeho pracovny.

Strýcův pohled těkal od Viktora až nakonec spočinul na mně.

„Můžeš počkat venku, Viktore,“ řekl strýc téměř chladně, což byl u něj nezvyklý tón. Zamračila jsem se a zmateně se na něj podívala. Nebyl to náhodou on, kdo říkal, že se musím smířit s tím, že budu mít osobního strážce?

Povzdechla jsem si, odvrátila se od strýce a řekla: „To je v pořádku, Viktore. Za pět minut jsem venku.“

Viktor jen jednou přikývl a upíral na mě pohled. Jeho tmavé oči vypadaly podrážděně, možná dokonce naštvaně. Jsem si jistá, že mu nebylo příjemné nechat mě tu samotnou, když dostal za úkol dělat mi bodyguarda.

Nepouštěl mě z tmavých očí a poklepal si na hodinky.

„Pět minut.“ Přikývla jsem, ačkoliv jsem si nebyla tak docela jistá, jak jsem mu vlastně porozuměla.

Vyšel z místnosti a já za ním zavřela dveře.

Svalila jsem se do jednoho z křesel a vrhla na strýce podivný pohled.

„Omlouvám se, Arabello. V dnešní době si nejsem jistý, komu mohu věřit.“ Strýc to přešel s uchechtnutím.

Zamračila jsem se: „Proč jsi mě sem volal, strýčku?“

Strýc Jaspar si povzdechl a sepjal ruce, zdálo se, že má problém najít ta správná slova. Očima jsem zavadila o sklenici s whisky, která stála na jeho stole, a o napůl prázdnou láhev s jantarovou tekutinou.

„S tvým otcem jsme se ocitli tak trochu ve slepé uličce. Chce tě chránit, ale já si myslím, že jsou věci, které bys měla vědět.“ Strýc Jaspar si povzdechl.

„Jestli mám jednou převzít vládu, musím rozumět tomu, co se děje,“ zamračila jsem se.

Strýc Jaspar přikývl: „Souhlasím. Tvůj otec tě na druhou stranu nechce rozrušovat.“

„Tak ven s tím.“ Založila jsem si ruce na hrudi. Bylo zvláštní, jak se strýc Jaspar téměř snažil hodit tátu přes palubu, ale já nedovolím, aby to ovlivnilo můj vztah s ním. Je to jeden z nejchytřejších mužů, které znám, a všechno, co pro mě dělá, dělá z lásky.

„Za prvé se zdá, že město i sídlo jsou zcela v bezpečí. Před měsícem došlo k několika útokům a my jsme nebyli schopni rozlišit, zda to byli odpadlíci, nebo jednoduše nepřátelé tvého otce. Zdá se, že všichni odešli a útoky ustaly.“ Jaspar přikývl a mně se zatajil dech v krku.

Vzpomínky mě přenesly k matce a k vlkovi, který jí roztrhal hrdlo.

Měla jsem sucho v ústech a nevěřila jsem vlastnímu hlasu, ale přikývla jsem, aby pokračoval.

„Tvůj otec stále trvá na tom, aby tu Viktor pro jistotu zůstal, ale zdá se, že je teď všechno bezpečné. Otec i já jsme také zavedli nová bezpečnostní opatření, speciálně kvůli tvým narozeninám.“ Jaspar si pro sebe přikývl.

Zamračila jsem se, moje narozeniny budou už tak dost náročný úkol samy o sobě.

Jaspar si povzdechl a jeho stříbrné oči bloudily po mé tváři. „Co se týče tvých narozenin, obávám se, že to bude složitější, než o čem jsme mluvili u večeře.“

„Složitější? Jak?“ Ušklíbla jsem se. Jen další věc, na kterou se můžu „těšit“.

„Vůdci ostatních smeček se příliš nestarají o to, jestli jsi jejich předurčená družka, nebo ne.“ Jaspar se zamračil, ale já pocítila jen úlevu.

Zmateně jsem naklonila hlavu: „A proč je to špatně? Mně to zní dobře.“

„Je to velmi špatná věc. Nezajímá je to, protože jsou odhodlaní si tě získat bez ohledu na to všechno.“ Jaspar se zašklebil na láhev jantarové tekutiny na svém stole.

„Ať to ti idioti zkusí,“ zavrčela Aela.

Zamračila jsem se. „Musíme alespoň hrát, že jsme milé, Aelo.“

„Fajn, ale jestli se nás dotknou, zlomím jim ruku.“ Aela pokrčila rameny.

„Platí.“ Přikývla jsem v naprostém souhlasu se svou horkokrevnou vlčicí.

Téměř jsem se zalkla vlastním dechem a zadusila to kašlem: „Prosím?“

„Přesně tak, Arabello.“ Jaspar se zamračil. „Tvůj otec se k druhům chová, jako by byli posvátní, ale mnoho jiných smeček jeho názory nesdílí.“

Jasparův úšklebek mě přiměl přemýšlet o tom, čemu věří on. Věřil stejným věcem jako můj otec?

„Nerozumím tomu.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Jak můžeš jen tak zahodit svého bohyní daného druha?“

Jaspar v tu chvíli vypadal ustaraně. „Lidé pro moc udělají, co musí, Arabello. Pamatuj si to.“

Založila jsem si ruce na hrudi a s tváří staženou do tvrdohlavého zamračení jsem zavrčela: „Ať se snaží, jak chtějí, strýčku. Jestli někdy přijmu nějakého muže, bude to můj druh.“

„Jsi tak moc podobná své matce.“ Jaspar si odfrkl a zavrtěl hlavou.

Přikývla jsem: „Byla to chytrá žena.“

„Přímo geniální,“ usmál se Jaspar. „Ale Arabello, musíš také zvážit, co je nejlepší pro toto království.“ Jaspar se zamračil a já jeho slova okamžitě odmítla.

„Strýčku, říkáš to tak, jako bych měla některého z těch mužů přijmout.“ Zpražila jsem jeho stříbrné oči pohledem.

Jaspar se zamračil: „Pokud se rozhodneš některého z nich přijmout, otec a já tě v tom podpoříme.“

„Velmi dobře.“ Zavrčela jsem a zvedla se ze sedadla. Jeho pět minut vypršelo.

Jaspar se postavil ve stejnou chvíli jako já: „Ještě jedna věc, Arabello.“

„Ano, strýčku?“ zeptala jsem se upjatě. Rozhodně jsem potřebovala na čerstvý vzduch.

Jaspar se mračil, ale v očích se mu zračilo ještě něco jiného. „Znáš identitu svého osobního strážce?“

„Je to Viktor?“ Opět jsem byla zmatená.

Jaspar se zamračil a vypadal, jako by usilovně přemýšlel o svých dalších slovech. „Zdá se, že se tvůj osobní strážce zázračně objevil ve chvíli, kdy ho tvůj otec potřeboval využít. Jsem jen zvědavý, kdo to je.“

„Nemám tušení, strýčku.“ Pokrčila jsem rameny. Ačkoli jeho slova mou zvědavost jen umocnila, neměla jsem pocit, že by Viktor představoval hrozbu. Spíše naopak, s Viktorem jsem se cítila v bezpečí a téměř nedotknutelná.

Jaspar vyměnil zamračení za křivý úsměv: „Kdybys na to přišla, dej mi vědět.“

„Samozřejmě, strýčku.“ Přikývla jsem a opustila jeho pracovnu.

Viktor stál opřený o dveře se svalnatýma rukama zkříženýma na hrudi. Zvedl na mě jediné obočí a já za jeho obsidiánovým pohledem téměř viděla, jak se mu honí hlavou otázky.

Byla jsem si jistá, že vypadám jako zmatená hromádka neštěstí. Tváře mi hořely a oči jsem měla doširoka otevřené pod náporem příliš mnoha emocí, než abych je dokázala zpracovat.

„Později.“ Vydechla jsem. „Potřebuju na vzduch.“

Prošla jsem chodbou a vyšla po schodech nahoru. Chtěla jsem jít někam, kde by mě nikdo neobtěžoval. Namátkou jsem otevřela jedny z mnoha dveří do ložnice a vešla dovnitř. Viktor za mnou zavřel a následoval mě na balkon.

S frustrovaným povzdechem jsem se svalila do jednoho z křesel.

Viktor stál kousek ode mě a upíral na mě pohled.

„Víš, můžeš si sednout.“ Zvedla jsem obočí na svého nesmírně přitažlivého bodyguarda.

Nepřekvapilo mě, když Viktor zůstal zticha a jen zavrtěl hlavou na znamení „Ne“.

„Jak myslíš.“ Povzdechla jsem si, opřela si hlavu o ruku a dívala se dolů do zahrad.

Jako by byl Viktor magnet, neustále mi pohled těkal zpět k němu.

Nechala jsem oči bloudit po každém pramínku jeho vlasů a oblouku jeho plného obočí.

Jedno jeho obočí se zvedlo a já si uvědomila, že se mračím.

„Mám toho jen hodně na přemýšlení.“ Povzdechla jsem si.

Otec s matkou mě vždycky vychovávali tak, abych respektovala a ctila pouto druhů. Koneckonců, jak můžete zahodit svou spřízněnou duši? Tu, která je vám souzena od chvíle, kdy se narodila. Znělo mi to naprosto nesprávně, ale strýc Jaspar mě v tom téměř povzbuzoval.

Pokud jsem věděla, strýc Jaspar svou družku nikdy nepotkal. Možná prostě nemohl mluvit ze zkušenosti. Kdyby měl to, co máma a táta, nebyl by tak rychlý v tom, odsunout pouto druhů stranou.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ Přistihla jsem se, jak nepřítomně mluvím na Viktora. „Vím, že se skutečné odpovědi nedočkám, ale můžeš přikývnout.“ Povzdechla jsem si.

Očima jsem přejela po masce, která mu zakrývala spodní polovinu obličeje. Zajímalo mě, jak vypadají jeho rty.

Zpátky do reality mě přivedlo, když Viktor přikývl „Ano“.

„Máš svou družku, Viktore?“ Můj hlas zněl jemně a zamyšleně.

Ztratila jsem přehled o tom, jak dlouho se mi ty tmavé oči vpíjely do mých. Znovu zavrtěl hlavou na znamení „Ne“.

„Já taky ne.“ Povzdechla jsem si. Bylo by všechno snazší, kdybych svého druha už našla? Pravděpodobně ano.

„Kdyby ti někdo řekl, abys odhodil svou družku stranou kvůli větší moci, co bys udělal?“ Zeptala jsem se, i když jsem věděla, že neodpoví.

Cítila jsem, jak mi pod jeho pohledem hoří tváře. Zdálo se, že jeho oči těkají po mém obličeji a něco hledají.

„Srat na moc.“ Odpověděl Viktorův hluboký hlas, až mi málem spadla brada. V jeho hlase zněl lehký přízvuk, něco drsného a hrdelního. To jen přidalo na té intenzivní přitažlivosti, kterou jsem k němu cítila.

Z mých úst unikl příval chichotání, než jsem stihla rty sevřít.

Když jsem se smála, ve Viktorových očích něco zablesklo, ale skryl to příliš dobře.

„Za to ti děkuju.“ Přikývla jsem a věnovala mu upřímný úsměv. „Tohle dává některé věci do perspektivy.“

Byla jsem si téměř jistá, že žádný z ostatních vládců si mé sympatie nezíská, ale kvůli tátovi si ponechám otevřenou mysl. Rozhodně po sobě ale nenechám ty muže šlapat. Z té myšlenky se mi v žaludku udělal zvláštní uzel a pocítila jsem ještě větší zmatek, když se mi neustále vracela na mysl Viktorova tvář.