Zbytek večera se neskutečně vlekl. Strýčkova slova se mi v hlavě přehrávala v neustálé smyčce spolu s Viktorovými dvěma mocnými slovy.

„Srat na moc.“ Jeho hluboký a drsný hlas zuřivě bojoval se slovy mého strýce.

Přišlo mi zvláštní, že někdo jako on řekne „srat na moc“. Někdo tak obrovský a mnohem rychlejší než normální Lykan. Zdálo se, že se v moci doslova koupe.

„Neměly bychom pro změnu myslet nejdřív samy na sebe?“ zamračila se Aela.

Povzdechla jsem si s přáním, aby to bylo tak jednoduché. „Aelo, budeme se muset starat o celé království. Někdy jde o mnohem víc.“

„Není to tak těžké, jak to líčíš. Náš druh nám byl přidělen z nějakého důvodu, pomůže nám.“ Aela byla sebevědomá.

„Jestli ho někdy potkáme,“ povzdechla jsem si.

Mohla jsem si jen představovat, jak se Aela cítí. Lidé a vlci se v řešení věcí nesmírně lišili. Protože je Aela dcerou Alfa krále, jejím instinktem je chránit svůj lid všemi možnými prostředky. Je ale také vázána na našeho budoucího druha. Nemohla by ho zradit, ani kdyby se o to pokusila. Její vlastní přirozenost byla ve sporu sama se sebou.

I když jsem si nepřála nic jiného než chránit svůj lid, byla jsem připravená na to, co by se stalo, kdybych se svého druha vzdala? Celý život žít s někým, kdo mě nečiní skutečně šťastnou. Spát s ním, rodit mu děti, budovat společný život. Připadalo mi to jako poloviční život, jako falešný život.

Kdyby moje máma žila, určitě by strýce pokárala za to, že mi ta slova vložil do hlavy a hodil mi tu zodpovědnost na ramena.

Nevím, jak dlouho jsem seděla na balkoně a užívala si ticho a chladivý vánek, který mi nadzvedával vlasy. Sledovala jsem, jak se slunce noří za mraky a zahrada pod ním tmavne, zbavená jeho světla. Slunce pak vždy vykouklo z mraků a rozptýlilo po zahradě oranžové a žluté odstíny. Moje oči zůstávaly upřené na zahradu a Viktorovy oči zůstávaly na mně.

„Arabello?“ Ozval se za mnou jemný hlas. Jedna ze služebných vykoukla hlavou z balkonových dveří a věnovala mi malý úsměv.

Odtrhla jsem svůj protáhlý pohled od sluncem zalité zahrady a podívala se na služebnou: „Ano?“

Usmála se na mě, zdála se být nová a z práce v sídle ostražitá.

„Alfa král vás očekává v jídelně, slečno.“ Mladá služebná se lehce usmála a sklonila hlavu.

Vstala jsem z křesla a uvědomila si, jak jsem ztuhlá. Jak dlouho jsem tu vůbec seděla?

„Půjdu za tebou.“ Přikývla jsem a zavřela za námi třemi balkonové dveře.

Tiše jsme kráčeli širokou chodbou a já se přistihla, že o své situaci přemýšlím ještě víc.

„Tak jak se jmenuješ?“ Usmála jsem se na dívku z výšky. Nemohlo jí být víc než čtrnáct.

Potřebovala jsem utišit ten vnitřní konflikt ve své hlavě a povídání s Jules mi pomáhalo.

Její oči v barvě hlíny se rozšířily a na rtech se jí objevil uvolněný úsměv: „Julie, ale můžete mi říkat Jules.“

„Jak dlouho tu pracuješ, Jules?“ Usmála jsem se nazpět.

„Teprve pár dní.“ Jules ze sebe vydala roztřesený povzdech.

Uchechtla jsem se nad jejími pocuchanými nervy: „Nemáš se čeho bát. Už předem se omlouvám za všechny své budoucí maléry.“ Tím jsem si vysloužila její zachichotání.

„Jenom jsem nikdy předtím nebyla v blízkosti tolika Lykanů. Učila jsem se doma, takže moc nevycházím ven.“ Smutně pokrčila rameny.

Přikývla jsem: „Rozumím, já taky moc nevycházím. Lykani tady kolem nejsou tak zlí. Jen mi dej vědět, kdyby ti někdo dělal potíže.“

Vešly jsme do jídelny a já se střetla pohledem s tátou.

„Děkuji, slečno.“ Jules se usmála, otočila se a odešla.

Povzdechla jsem si a sedla si ke stolu. Neměla jsem moc hlad, a tak jsem se jen rýpala v jídle.

Po několika minutách ticha si táta odkašlal: „Arabello, co se děje?“ Měl zvednuté tmavé obočí.

Otočila jsem očima v sloup, vždycky věděl, když bylo něco špatně. Teď jsem se jen musela rozhodnout, jestli chci strýce podrazit, nebo ne.

Povzdechla jsem si: „Jenom nad něčím přemýšlím.“

„Nad čím?“ Obočí měl stále zvednuté. Můj táta nebyl z těch, co by nechávali věci jen tak plavat.

Zamračila jsem se a snažila se vymyslet způsob, jak vyjádřit své myšlenky, aniž bych odhalila strýce.

„No, vím, že na mé narozeniny přijedou další vládci, aby se mě pokusili získat.“ Zamračila jsem se. „Říkala jsem si, jestli bych je měla nechat.“

Táta se rozkašlal a polkl doušek vína. „Nechat je?“

„Jo.“ Zamračila jsem se, „Být s jedním z nich. Museli by nám přijít na pomoc a možná by tě to trochu zbavilo stresu.“ Nemohla jsem si nevšimnout, jak unaveně v poslední době vypadal.

Tátovy stříbrné oči ztmavly: „Mluvil s tebou tvůj strýc, že?“ Zavrčel.

„Cože?“ Nasadila jsem na tvář nuceně zmatený výraz. „Ne, nemluvil se mnou.“

„Na tohle jsi přišla úplně sama?“ řekl skepticky.

Pokrčila jsem rameny: „Samozřejmě. To, co jste oba říkali včera u večeře, mi utkvělo v hlavě. Jestli můžu pomoct, neměla bych snad?“

Čím víc jsem přemýšlela o tom, že bych se vzdala svého budoucího druha, tím víc se mi žaludek svíral do uzlů. Nevěděla jsem, jak to ostatní Lykani dělají. Kde vzali tu sílu odmítnout svou druhou polovičku?

„Arabello, tohle není tvůj boj.“ Tátův hlas byl přísný, tón Alfa krále.

Chtěla jsem něco říct, ale přerušil mě mávnutím ruky.

„Ano, vím, že až odstoupím, zaujmeš mé místo. Ale ještě jsem neodstoupil, a proto je to můj boj.“ Tátův hlas si udržoval mou plnou pozornost. „Nebudeš obětovat své jediné štěstí kvůli válce, kterou zvládneme sami. Co by si o tom pomyslela tvoje matka?“

Jeho slova bodla, ale měl pravdu. Stále jsem se však nemohla smířit s tím, že on a strýc mi neříkají všechno.

„Myslela by si, že jsem blázen,“ odfrkla jsem si a vzala si pro sebe sklenku vína.

Táta zavrtěl hlavou a na rtech mu pohrával lehký úsměv. „Ne, ne blázen. Jen zmatená.“

„Díky, tati.“ Usmála jsem se na něj.

Jeho úsměv rozzářil celou místnost a nedokázala jsem si vzpomenout, kdy naposledy jsem ho viděla takhle se usmívat: „Kdykoliv, Bello.“

„Mám na tebe ale jednu maličkatou prosbu.“ Věnovala jsem mu ostýchavý úsměv.

Táta zvedl obočí, protože tenhle konkrétní výraz dobře znal. „Mhm, a copak by to mělo být?“

„Takže, Caroline mě zítra večer pozvala na takovou párty. Není to nic velkého, ale chtěla vědět, jestli bych mohla přijít.“ Našpulila jsem spodní ret. Tento výraz na něj už pár let nefungoval, ale za pokus nic nedám.

Táta si povzdechl a já pokračovala: „Viktor bude celou dobu se mnou! A ty víš, že já takhle nepiju. Budeme tam jen hodinu nebo dvě, slibuju.“

Táta zůstal zticha, ponořený do svých myšlenek: „Velmi dobře, ale kdyby se něco stalo, okamžitě se se mnou telepaticky spojíš. Rozumíš?“

„Ano, pane Alfa králi.“ Zazářila jsem na něj a ignorovala jeho uchechtnutí i protočení očí.

Když večeře skončila, strávila jsem zbytek času ve své ložnici. Viktor se po několika pohledech mým směrem odebral do svého pokoje.

Cítila jsem úlevu, když jsem si všimla, že koupelna byla uklizená a dveře vyměněné.

Pro změnu se mi podařilo probudit se včas. Zrovna když jsem si sundávala tílko a oblékala si tmavě fialovou podprsenku, Viktor zaklepal na spojovací dveře.

„Dále!“ Zvolala jsem a snažila se potlačit vzrušení a pobavení v hlase.

Viktor se zastavil v pohybu, když si všiml, jak málo jsem oblečená. Měla jsem na sobě jen svou oblíbenou fialovou podprsenku a odpovídající kalhotky.

Jeho obsidiánové oči pomalu klouzaly po mém těle a zanechávaly za sebou ohnivou stopu. Pak zavřel oči a odvrátil hlavu, jako by sám sobě nadával, že na chvíli ztratil kontrolu.

Rty mi zacukaly do samolibého úsměvu nad tím, jak mu těkaly oči, a já si užívala ten záblesk vzrušení, který mi projel páteří.

Viktor vypadal každým dnem, který jsem s ním strávila, čím dál přitažlivěji, pokud to tedy bylo vůbec možné.

Moje zvědavost začala jako neškodná hra, ale teď už to bylo neustálé svrbění, které se dožadovalo pozornosti někde vzadu v mé mysli.

Když jsem upřela zrak na jeho rozcuchané vlasy, prsty mě svrběly touhou.

Oblekla jsem se a zamířila dolů k altánu. Cítila jsem úlevu, když mě přivítaly Shannon i Caroline.

Začala jsem svou obvyklou ranní rutinu – snídani v altánu. Matně jsem vnímala, jak si Caroline se Shannon povídají, ale mou pozornost upoutaly kvetoucí květiny kolem nás.

Mnoho květin už naplno rozkvetlo a kolem altánu kroužila kakofonie barev a vůní. Hmyz poletoval z květu na květ a užíval si jasné slunce a jemnou vůni květin.

„Země volá Arabellu! Haló?“ Byla jsem vytržena ze svých myšlenek, když mi Caroline zamávala rukou před obličejem.

Zavrtěla jsem hlavou: „Cože?“ Několik vteřin jsem se rozhlížela kolem a zamračila se, když jsem zjistila, že Shannon odešla.

„Kam šla Shannon?“ Zamračila jsem se a hodila si do pusy kuličku hroznového vína.

Caroline protočila oči: „Za někoho zaskakuje v práci a musela odejít. Kdybys nebyla tak zabraná do sebe, slyšela bys ji.“ Zasmála se.

„A sakra,“ povzdechla jsem si. To byla další vlastnost, kterou jsem zdědila po mámě. Obě jsme se dokázaly tak ztrácet ve světě kolem nás.

Caroline pokrčila rameny: „Ví, jaká jsi, nebrala si to osobně.“

„Pošlu jí pak zprávu.“ Povzdechla jsem si.

„Než se zase ztratíš, co říkal tvůj táta na dnešní večer?“ Carolinin pisklavý hlas se mi znovu zavrtal do hlavy.

Ušklíbla jsem se na ni: „Řekl ano, ale jen na hodinu nebo dvě.“

„To je spousta času na to, abychom si obě našly kluka.“ Caroline se ušklíbla a pohledem zavadila o Viktora.

Protočila jsem oči v sloup: „Já tam nejdu hledat kluka.“

„Půjde Viktor s námi?“ Caroline se usmívala a pohrávala si s pramenem vlasů, zatímco na něj upírala pohled.

„Jasně, je to můj bodyguard.“ Zasmála jsem se.

Caroline na mě vyplázla jazyk: „Vezmi si něco roztomilého. Krátké šaty a podpatky, bez výjimky.“ Ukázala na mě prstem a já se zasmála.

Podpatky jsem se naučila úspěšně nosit už ve čtrnácti letech. I když to nebylo moje nejoblíbenější obutí, vlastně se mi docela líbily. Prodlužovaly nohy a každá dívka, která je nosila, vypadala víc sexy a sebevědoměji.

„Chceš si půjčit něco ze šatníku?“ Zvedla jsem na ni obočí. Ačkoliv se naše typy postavy naprosto lišily, měla jsem pár věcí, které by jí mohly padnout.

Caroline se na mě vděčně usmála: „Díky! Navíc nosíme stejnou velikost bot, takže udělám nájezd na tvoji sbírku botiček.“

„To beru.“ Dobírala jsem si ji. Už léta byla posedlá mou sbírkou bot.

„Buď připravená ve 22:00. Sejdeme se před domem,“ šveholila Caroline, „a ne abys přišla pozdě!“

„Ano, madam,“ zasmála jsem se.