Na okamžik Gen napadlo, jestli ji vůbec slyšel. Dál popíjel svou whisky pomalými, rozvážnými doušky, které přerušoval jen občasným potáhnutím z cigarety.

„Podívejte,“ pokračovala Gen. „Nemusíte si mě brát domů. Prostě se mnou jen odejděte z baru. Není to tak, že bych si musela naše sezení nahrávat nebo...“

„Jak pak očekáváte, že vám to uvěří?“

Gen si založila ruce na prsou. „Vezmou mě za slovo.“

Znovu si odfrkl. „Pochybuju. Jak už jsem řekl, hrajete poker dost mizerně.“

„Fajn, tak mi řekněte svůj oblíbený trik, jak dostat holku do postele, a já jim ho převyprávím.“

„To je výrobní tajemství.“

„A co kdybyste mi dal své boxerky?“

„Tyhle boxerky mám rád.“

„*Dobře*,“ protáhla Gen a zamyšleně znovu zabubnovala nehty o bar. „Dejte mi své telefonní číslo, a pokud budou mít pocit, že mi musí zavolat a zkontrolovat to, můžete mě krýt.“

„A co když se budou ptát na můj výkon?“

Měla na jazyku vtipnou poznámku, když s ní konečně navázal oční kontakt. Každá její myšlenka najednou naprosto vykolejila. Došlo ke srážkám ve vzduchu, změť železničních pražců se štípala a praskala, zatímco se její uvažování řítilo do temné vody hluboko pod ní. Jeho zlatavě oříškové oči skrývaly skvrnky tolika barev, kolik emocí mu těžce usedalo na víčka. Bělmo měl zarudlé a zdálo se, jako by ho potahoval lesklý film. Zcela ji zasáhla jejich melancholická krása. Zvedl na ni husté tmavé obočí a zároveň se mu na stejné straně nepatrně zkřivil koutek úst.

„Já...“ její mozek konečně znovu naskočil. „Nechám to v obecné rovině, nebojte se.“

„V obecné rovině? Tak málo důvěry k naprostému cizinci?“ zeptal se a jeho hlas zněl jako tekutý med obarvený lehkým italským přízvukem.

„Jsem si jistá, že jste velmi...“ Hledala správná slova, čímž ho zjevně pobavila ještě víc. „Talentovaný. Jen doufám, že si zachráním tvář, aniž bych musela obětovat svou důstojnost.“

„Mohu vás ujistit, že noc se mnou by vaši důstojnost rozhodně nepoškodila. Popravdě, vaše kamarádky tamhle by z toho zešílely závistí.“

Gen si založila ruce na prsou. „Neměla bych náhodou já balit *vás*?“

Lehce naklonil hlavu ze strany na stranu. „Hádám, že asi ano. Byla byste radši, kdybych dělal drahoty?“

„Byla by to výzva.“

„Takže dáváte přednost lovu?“

„Je to mnohem vzrušující.“

„O tom se nedá hádat. Kdybych neměl tak podělanej den, pravděpodobně bych celou noc strávil snahou odvést si vás domů... sázka nesázka.“

„Lichotky, co?“

„Myslím, že upřímnost je ta nejlepší taktika.“

„V tom případě byste měl vědět,“ řekla a ztišila hlas do šepotu. Přisunula se blíž, přejela prsty po knoflíčcích jeho bílé košile a zlehka se otřela hrudí o jeho paži, aby mu mohla pošeptat do ucha: „Nerad prohrávám, obzvlášť s levnýma blondýnama, který si myslí, že mě dokáže odradit chlap, co tu sedí sám a utápí se v chmurách u baru... Bez ohledu na to, jak hříšně sexy je.“

Svaly Tajemného muže se pod oblekovými kalhotami napjaly a jeho oči sledovaly, jak její prsty klouzají zpět dolů po jeho košili, až přistanou na pultu. Gen mu vzala z prstů cigaretu, potáhla si a pak ji típla v popelníku, než se znovu posadila. Muž se podíval zpět do prázdna, na které zíral, když k němu přistoupila.

„Vy nevíte, kdo jsem, že ne?“

Gen se to snažila vymyslet. Na televizi se moc nedívala. Rozhodně nebyl členem žádné kapely, kterou poslouchala. Popravdě řečeno z něj ani nevyzařovala aura herce nebo muzikanta. Možná politik? Určitě z něj čišela přirozená autorita, a to i když jen seděl u baru a zapíjel svůj zjevný žal.

„Nemám tušení, omlouvám se,“ řekla s lehkým pokrčením ramen.

Jeho oči následovaly ten pohyb a sledovaly tenké ramínko, které jí při tom sklouzlo po paži. Natáhl ruku a zahákl za ramínko prst. Gen zlehka vydechla nad teplem jeho prstu na své holé kůži. Oči mu střelily vzhůru a zdály se být temněji hnědé než předtím. Když neviděl strach, ale spíše zvědavost, jeho pohled znovu sklouzl dolů a on pomalu posunul ramínko zpět na místo. Znovu se zadíval před sebe. Palcem si promnul kořen nosu.

„Co když se nespokojím jen s tím, že vás doprovodím ke dveřím?“ zeptal se.

„Já...“

„Co když chci udělat něco, co se mi naprosto nepodobá, a vzít si vás domů?“ zeptal se a stočil k ní své oříškově hnědé oči, aby zanalyzoval její reakci. „Ne kvůli sázce, ale z mých vlastních, neuvěřitelně sobeckých důvodů?“

Znovu to svedla na alkohol, že její tělo při jeho sugestivním pohledu zalila vlna horka. Nikdy se nepovažovala za typ holky, co by šla domů s naprostým cizincem. Přesto, když její tvář zkoumaly jeho neustále se měnící oči a on čekal na odpověď, uvědomila si, že možná, kvůli tomuto jedinému muži, by takovou holkou mohla být.

Zkoumala jeho ruce a zajímalo ji, jaký by to byl pocit na jejím nahém stehně. Její oči přejely po silných svalech jeho paží a vyrýsovaném tvaru zad skrytých pod precizně vyžehlenou košilí. Má vypracované břicho? Bude něžný, nebo si ji vezme drsně, protože tohle bude beztak jen bezvýznamný úlet? Zavrtěla hlavou. Zase *tolik* toho nevypila.

„Co navrhujete? Protože já si cením sama sebe o trochu víc, než abych byla ochotná si s někým zašukat kvůli sázce,“ zasyčela Gen.

Hlasitě se zasmál. „Nikdy jsem neřekl nic o šukání, ženo.“

„Tak... Co tím tedy myslíte?“

Zhluboka si povzdechl a zdálo se, jako by ten zvuk nesl samotnou tíhu deprese a vyčerpání. Sevřela ruce v pěst, aby mu na znamení útěchy nezačala hladit záda.

„Špatně se mi spí. Vždycky to tak bylo. Prášky nezabírají. Alkohol je vtip. Jediná věc, u které jsem zjistil, že funguje, je...“

„Sex?“

Zasmál se a ona by přísahala, že se mu tváře jemně zalily ruměncem. „Společnost.“

„Společnost,“ zopakovala pochybovačně.

Rozhlédl se po místnosti, jako by se ujišťoval, že nikdo není dost blízko, aby slyšel, co řekne dál. „Pomáhá mi, když mám někoho vedle sebe.“ Zhluboka si lokl svého drinku a pak si pro sebe zamumlal něco o tom, jaký je idiot, že to vůbec vyslovil nahlas.

Myslí se jí honily nejrůznější možnosti a najednou se zdálo, že nic z toho za to nestojí. Byla příliš opilá a on příliš zasažený žalem. Tohle by mohlo skončit jen špatně. „Zapomeňte na to. Stejně díky.“

Gen se otočila a udělala pár kroků zpět ke stolu. Založila si ruce na prsou a vrhla zlostný pohled na Mallory, která s přehnaným gestem sundávala všechny své prsteny, aby si mohla nasadit ten Genin. Zastavila se a ucítila na paži chlad matčina prstenu. Do očí se jí draly slzy. Zaklonila hlavu a proklínala se za to, že se do takové situace vůbec dostala. Otočila se na podpatku a zamířila rázně zpět k muži u baru.

„Fajn,“ zasyčela a zírala dolů na špinavou podlahu, jen aby se nemusela střetnout s jeho pohlcujícím pohledem.

„Půjdete se mnou domů?“ zeptal se.

„Jen na dnešní noc.“

„Jak se jmenujete?“

„Bonnie,“ zalhala.

Slyšela ho, jak se tiše zasmál. „Takže používáme falešná jména?“

Oči jí vyletěly vzhůru a přistihla ho, jak dává znamení rukou jednomu z mužů stojících u dveří. „Není falešné.“ Podíval se na ni s jedním obočím pochybovačně zvednutým. „Není!“

„Tak dobře,“ ustoupil a na rtech mu pohrával stín úsměvu. Byla ráda, že alespoň nemá náladu se usmát naplno. Pokud byl tenhle lehký úšklebek nějakým náznakem, jeho skutečný úsměv by ji roztavil až na podlahu. Jednou přikývl, jako by se rozhodoval o něčem nesmírně důležitém, a natáhl k ní ruku. „Říkej mi Matteo,“ řekl.

„Půjdeme, Matteo?“ zeptala se.

Při zvuku jeho jména mu ztěžklýma očima problesklo něco jako touha, ale bylo to pryč dřív, než to stihla zanalyzovat. Nabídl jí rámě a ona ho chytila za předloktí. Matteo přes její rameno koketně zamával na vyděšenou skupinku žen, která je sledovala. Gen se ohlédla a zachytila neklamný výraz paniky ve tváři Jady. Pak si všimla, že všichni ostatní muži v baru se chystají odejít s nimi. Kdo je ten chlap? Když ji Matteo táhl ven prosklenými dveřmi baru do ostrého newyorského větru, uvažovala, do čeho se to proboha namočila.